„Čekám na poslední dobrou fotku.“ Devadesátiletý Saudek bilancuje i lituje, smrti se ale nebojí

Ve spodním patře vily v pražském Braníku má Jan Saudek ateliér a byt. Prostor je zaplněný kulisami, rámy, starými fotografiemi, rekvizitami a podivuhodným nábytkem, který jako by vystoupil přímo z jeho snímků: růžové křeslo s opěrkami ve tvaru roztažených ženských nohou mluví za vše. Estetika, kterou si veřejnost spojuje s jeho jménem, tu není stylizací, ale přirozeným prostředím. 

Saudka po chvíli přivádí jeho žena Pavlína. V domě žijí spolu, ale každý na jiném patře, říká Saudková. „Abychom si nepřekáželi.“ Je to konstatování, nikoliv vysvětlování. Jan sám působí unaveně, křehce. Dynamika mezi nimi je zvláštní směs ironie a něhy.

Na otázky připravené pro Saudka-bonvivána, který redaktorky při rozhovorech v minulosti běžně oslovoval „kočičko“ nebo „miláčku“, teď Jan odpovídá jedním slovem, jindy odbíhá. Vedle fotografa se usadí i Pavlína, s níž si – jak je o něm známo – vyká. Doplňuje ho, opravuje, někdy chrání, jindy postrkuje k odpovědi. Někdy ho i lehce popichuje.

Jen šest dobrých fotek

Když přijde řeč na to, zda byla nadčasovost jeho ručně kolorovaných fotografií záměrem, odpoví bez zaváhání: „Nebyl.“ Pavlína ho doplní: „Ale povedlo se mu to.“ Saudek pokrčí rameny. „Většina,“ utrousí o vlastních snímcích. Jako by se zdráhal přiznat víc než pár dobrých okamžiků. Už dřív prohlásil, že za život udělal šest dobrých fotografií a čeká na sedmou. „Většinou se to stane úplnou náhodou. Člověk udělá za život jen několik opravdu dobrých fotek. Takových, které přežijí šedesát, sedmdesát let.“

Které to jsou? „Rty s kapkou. Maminka. Portrét otce na hřbitově. Kapající vodovodní kohoutek. Angel. A pak novorozenec,“ krčí rameny. „Možná to všechno nic neznamená,“ dodá, ale v hlase mu zazní cosi jako zadostiučinění.

O sobě samém mluví Jan tvrdě. „Nejsem génius.“ Kdo tedy? „Podvodník.“ V čem? „Lhal jsem. V těch fotkách. To nejsou fotky, jak by měly být.“ Vzápětí si protiřečí – jako tolikrát během rozhovoru. Tvrdí, že fotografie je podvod, protože je aranžovaná, vymyšlená. „Fotografie je výmysl, který netrvá ani dvě stě let. Měla nahrazovat malířství.“ Zároveň ale věří, že byla vynalezena „proto, aby nás ukazovala tak, jak jsme“.

„Bojím se utrpení. Jsem zbabělec.“

A nezobrazují jeho fotky spíš tak trochu kýč? „Kýč je něco, co si prohlédnete a pak to odložíte. Dobrá věc je taková, kterou po letech najdete ve skříni a najednou koukáte, že je stále dobrá,“ vykládá si Jan kýč po svém. Jeho vlastní práce osciluje mezi obviněními z kýče a obdivem k syrovosti těl, která nikdy neodpovídala diktátu módní krásy. „My lidé jsme různí,“ konstatuje prostě. „Velikost těla, barva kůže, všechny ty fyzický dispozice se u každýho liší.“

Ústředním motivem jeho života i tvorby jsou ženy. Ani v jeho devadesáti letech tomu není jinak. Jeho pohled na ženské tělo je přitom překvapivě blízký dnešnímu diskurzu o přirozenosti a různorodosti. Žádné ideály krásy, modelky Victoria’s Secret, ale lidské tělo bez filtru, křivky bez pravítka. „Když je holka oblečená, vždycky má něco módního. Já se snažím udělat ty fotky tak, aby nesouvisely s časem,“ vysvětluje.

Jeho vztah k ženám je plný obdivu i zatrpklosti, romantiky i generalizací, které dnes znějí provokativně. V jedné větě tvrdí, že ženy jsou nevypočitatelné a zlé, v další je obdivuje pro jejich statečnost a schopnost dát život. „Viděla jste někdy chlapa, který by porodil dítě?“ ptá se řečnicky.

„Ženská je zázrak,“ opakuje. „Je krásná od pohledu. Voní. Je nevypočitatelná.“ A vzápětí: „Ženská je neobyčejně zlá.“ Když je vyzván ke konkrétním příkladům, uhýbá. „Většinu mě o všechno obraly,“ řekne nakonec. „Měl jsem majetek, byl jsem boháč, kupoval jsem holkám auta jako dárky. A teď je to pryč.“ Přesto dodá: „Ale stálo to za to.“

Je něco, co za to nestálo? Něco, čeho lituje? „Zanedbával jsem děti,“ připouští Jan po chvilce zamyšlení. „Ale snad ne tolik, aby mě musely nenávidět.“ U porodů prý byl, fotografovat je chtěl. „Ale nešlo to. Moc krve a všeho možnýho,“ přiznává. A přesto tvrdí, že právě tam byl další dobré fotografii nejblíž. „Musí vás to vzít u srdce,“ říká o snímku, který obstojí. „Musíte se na tu fotku podívat a říkat si: to je krása.“

Smrt oproti příchodu na svět bere věcně. Nerozplývá se, jen konstatuje. „Strach z ní nemám. Jen bych chtěl, aby nebyla bolestivá.“ O tom, co bude po ní, nepřemýšlí. „Všecko bude zapomenuto. Stačí jedna pořádná válka a fotky jsou pryč.“ Sám válku nefotil. „Bojím se utrpení. Jsem vlastně zbabělec,“ dodává.

Když se hovor stočí k bratrovi, mluví o něm jako o tom skutečném géniovi. „Kája byl vždycky ten lepší. Geniální. Jenže se uchlastal k smrti. Já jsem včas zabrzdil.“ Na otázku, co by mu bratr řekl, kdyby se dnes potkali, odpoví po dlouhé pauze: „Asi by ze mě neměl radost. Dělal jsem, co jsem mohl. Byl jsem hloupej a zůstal jsem hloupej. Ale měl jsem štěstí. Zůstal jsem naživu.“

Možná nejupřímnější je Jan ve chvíli, kdy mluví o posedlosti. „Bohužel jsem dost málo miloval. Byl jsem posedlej myšlenkou udělat dobrou fotku.“ Láska, děti, vztahy – všechno ustupovalo obrazu, který měl přežít. A přece si není jistý, že přežije. „Bylo by nádherný, kdybych po sobě nechal nějakou fotku a někdo úplně cizí, kdo by ji neznal, by ji obdivoval. To by bylo nádherný.“

Jako by celý rozhovor směřoval právě sem. K přání, aby někde, v jiném čase a bez kontextu skandálů, bonmotů a mediální pověsti, zůstala jedna fotografie. Taková, kterou někdo po letech vytáhne ze skříně a řekne si: to je dobrý. To stálo za to.

Zdroj: autorský text