"Pokud jste někdy například pracovali ve firmě, kde na vás dohlížely podnikové kamery a vy jste věděli, že vše, co uděláte nebo řeknete, může být použito proti vám, tak si to umíte představit. Rozdíl je jen v tom, že my jsme doma kamery neměli, pouze mikrofony," shrnuje Jílková v připravované knize Otec Bůh a matka Láska, co znamenalo vyrůstat v 80. letech v rodině disidentů.
"Hlídali nás zvenčí z aut a tak podobně. Mluvilo se v různých náznacích a používala se krycí slova. Občas jste museli nějakým úskokem setřást hlídku, když jste potřebovali třeba odnést rukopisy k písařce. Nevěděli jste, kdo je váš přítel a kdo je agent, protože řadu vašich známých StB dotlačila ke spolupráci. Nesměli jste nejen za hranice, ale taky třeba ani vlakem do Zlína," vzpomíná autorka na některé události. Dnes je přesvědčená, že vyrůstání v takovém prostředí nebylo pro dítě zdravé.
Z období před revolucí má ale i příjemné zážitky, například disidentské večírky, které si oblíbila. "Ty večírky jsem měla ráda, protože si se mnou všichni povídali, brali mě na klín a cítila jsem se jako ve smečce. Taky jsem do sebe mimoděk vstřebávala jistou tehdejší vznešenost intelektuální diskuse," říká. "Měla jsem ráda tu intelektuální společnost. Bylo to vlastně něco jiného, než co si člověk asi představí pod pojmem večírek. Byly to spíš takové, jak se dnes moderně říká, brainstormingy. Mluvilo se výlučně o tvorbě a politice. Samozřejmě opatrně, s ohledem na štěnice," dodává Jílková.
V knize se věnuje také vztahu rodičů k Havlovým, s nimiž na pražském Rašínově nábřeží sousedili, a popisuje i některé konkrétní příhody. "Václav Havel byl prostě jeden z rodinných přátel, kteří k nám chodili na návštěvu nebo jsme my chodili k nim. Pořádaly se různé sjezdy, srazy, večírky, s Havlem mí rodiče spolupracovali, ale také jsme mu posílali dopisy a balíky do vězení," popisuje. Během sametové revoluce, kdy bylo Jílkové osm let, Václavu Havlovi fandila, roznášela plakáty Havel na Hrad! a jeden jí prý visel nad postelí.
Ve stínu velikánů
V románu se vrací také ke svému dramatickému dospívání, období, kdy nesnášela studium a odmítala představu, že by se mohla stát spisovatelkou, což byl podle jejích slov výraz marnosti. "Když vyrůstáte ve stínu dvou velikánů, skutečných historických figur, vzdáte se ambicí cokoli zkoušet. Věděla jsem, že s rodiči nemůžu soutěžit, a proto jsem chtěla z té soutěže odstoupit ještě před startem," přibližuje Jílková své tehdejší pocity.
Dnes už prý ze srovnávání s rodiči a s jejich dílem nemá strach. "Každé dítě z umělecké rodiny se musí vyrovnat s tím, že se od něj čeká, že bude alespoň stejně dobré jako jeho předci. Proto se toho srovnání nebojím, jsem s ním už dávno smířená," říká. Ve svém psaní by se spíše než otci chtěla přiblížit svému dědovi z matčiny strany, Janu Procházkovi.
"Táta psal především sám pro sebe, aby si sám v sobě něco řešil. Vkládal do psaní svou bolest, hněv, posedlost, šílenství. Velmi si hrál s formou. Někdy až natolik, že se v tom čtenář mohl snadno ztratit. Můj děda, Jan Procházka, na druhou stranu psal výlučně pro čtenáře, diváka. Chtěl, aby se lidi bavili, aby se smáli, plakali, aby byli napjati. Byl to mistr řemesla. I on měl perfektní styl, vedle toho měl ale snadno pochopitelnou a dynamickou dějovou linii a propracovanou psychologii postav, včetně těch ženských. Jak ten rozuměl ženské duši a jak ji miloval, to se málokdy u mužského autora vidí," říká o slavném předkovi.
Svoje psaní označuje jako mix obou, tedy otce i dědy. "I pro mě je to terapie, ale snažím se psát čtivě a záleží mi na tom, aby to čtení lidem pomáhalo. Velmi při psaní zohledňuji morální zodpovědnost za vzkaz, který tím do světa vysílám."
Otec byl posedlý vlastní smrtí a ženami
Jílková se na stránkách knihy potýká i s komplikovaným vztahem k otci, který popisuje jako "velmi divný". Vaculík dělil čas mezi manželku, se kterou měl děti, a druhou rodinu, již založil s Lenkou Procházkovou. To se dozvěděla asi v deseti letech a hovoří o tom jako o traumatizujícím momentu. "Především jsem se ho ohromně bála, ale současně jsem na něm velmi lpěla a ničilo mě, že s námi byl tak málo. Tehdy jsem ještě nevěděla, že má dvě rodiny. Když jsem se dozvěděla pravdu, byla jsem v šoku několik let," vysvětluje.
Cecílie Jílková (40)
- Česká spisovatelka, dcera spisovatelů Lenky Procházkové a Ludvíka
Vaculíka, vnučka spisovatele a scenáristy Jana Procházky. - Po románové prvotině Cesta na Drromm a několika scénářích pro seriál Kriminálka Anděl se deset let zabývala především tématem zdravé
stravy a na toto téma vydala čtyři knihy. - Posledním románem Otec Bůh a matka Láska se vrací k próze.
- Žije s dcerou v Praze.
"Propast mezi námi byla obrovská taky proto, že jsme od sebe byli vzdáleni dvě generace. Otec byl katolík, a přestože z té církve vystoupil, nakonec se do ní zase vrátil a užíral se představou, že půjde do pekla. Byl posedlý vlastní smrtí, neustále o ní mluvil už od svých padesáti let, tedy více než třicet let všechny kolem sebe připravoval na svou smrt," říká o šest let zesnulém otci. Právě jeho víra byla prý jedním z důvodů, proč nikdy nepřistoupil k rozvodu. Úryvky z korespondence obou rodičů, z jejich knih a fejetonů dokreslují v románu autorčino vyprávění, stejně jako více než osmdesát rodinných fotografií, jejichž autorem je povětšinou Ludvík Vaculík.
"Další problém byl, že jsem žena a on byl muž. Ženy pro něho byly fascinující artefakty, ale jen málokdy respektoval jejich názory. To propast mezi námi prohloubilo ještě víc. Kniha ale vypráví i jeho příběh. Snaží se vidět věci jeho očima, nebo spíš mu porozumět. A samozřejmě líčí také životní příběh mojí maminky, vztah k jejímu otci, jeho předčasné úmrtí a mámin život a vztahy po rozchodu s mým tátou," pokračuje autorka.
O svém otci mluví také jako o "velkém tyranovi". "Své děti, a nejen je, bil, psychickým nátlakem nás neustále formoval, tlačil nás tak k lepším výkonům ve všech směrech. Byla jsem psychicky přepjatá a to mi bralo většinu energie. Jediné, co jsem chtěla, byl klid a nic chvíli nemuset. To byl můj cíl od rozchodu rodičů až někdy do mých dvaceti let," přiznává Jílková. Ve dvaceti letech se také provdala a její otec nerozuměl tomu, že si nenechala příjmení Vaculíková.
Závislost není náhoda
Román je především o hledání lásky, traumatu a závislostech. Sama autorka si prošla závislostí na těch nejtvrdších omamných látkách a je přesvědčená, že člověk s podobnými sklony je schopný být závislý neustále na všem.
"Nejhorší je, když si někdo řekne: To už je za mnou, to už mám vyřešené. Přestane být ve střehu a zanedlouho může skončit opět v pekle nějaké závislosti. V průběhu života se nám závislosti mohou různě přelévat jedna v druhou. Skončíte s drogami a začnete pít. Skončíte s pitím a začnete nadužívat léky na předpis nebo neusnete bez pravidelné dávky THC. Seknete s kouřením a začnete se přejídat," vyjmenovává. Lidé podle ní podceňují také závislosti na počítačových hrách, sociálních sítích nebo workoholismus.
"Na vlastním životním příběhu se snažím ukázat, že závislost není náhoda nebo nehoda, ale symptom. A když se nad svým životem důkladně zamyslíme, můžeme vystopovat její kořeny až k prvopočátku. A tam potom začíná cesta k uzdravení," říká. "Pokud ta kniha pomůže jen jedinému člověku, pokud se jen jediný člověk v ní najde a něco si u toho uvědomí, tak jsem ji nepsala zbytečně," je přesvědčená.
