Díky Janu Kaplickému jste ale měl možnost pracovat v londýnském ateliéru. Jak na to vzpomínáte?
Kromě toho, že jsem měl možnost poznávat tamní architekturu, jsem především získal představu, jak takový ateliér funguje. Tyto měsíce mi toho daly stejně jako deset let studia na škole. Tehdy tady fungovaly jen státní podniky. Práci vám přinesli na stůl a nikdo se nestaral o klienty nebo zakázky. Zkušenosti z Londýna mi pak samozřejmě pomohly při zakládání vlastního ateliéru.
Dnešní studenti to mají v tomto ohledu o dost jednodušší.
Mají. Možnost cestovat je podle mého tím nejzřetelnějším rozdílem mezi dneškem a totalitní minulostí. Možnosti, které mají, by měli využít. Obzvlášť pokud se jim naskytne příležitost odjet na stáž do velkého ateliéru, jako je třeba ten vedený Zahou Hadid. Taková zkušenost je vynikajícím startem do profesního života v jakékoliv době.
Velmi krátce poté, co jste dostudoval, jste rovněž začal učit na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Jak k tomu došlo?
Moje učitelská epocha na UMPRUM byla spíš tak trochu paradoxem. Po listopadových událostech v roce 1989 za mnou přišli studenti, a vlastně mě přemluvili, abych se přihlásil do výběrového řízení. S Martinem Rajnišem jsme se nakonec domluvili, že jeden ateliér vezmeme spolu. K výuce jsme přistoupili právě skrze cestování. Po sedmi letech jsme si ale uvědomili, že by měli přijít jiní lidé, a odešli jsme.
Nikdy jste pak už nepřemýšlel, že budete svoje zkušenosti dál předávat?
Od té doby spíš přemýšlím o tom nejlepším způsobu. V minulosti přišla řada nabídek, ale až teď jsem začal spolupracovat s ČVUT. Zvolil jsem ale poněkud odlišnou formu výuky. Místo toho, abych jako učitel chodil do školy, chodí studenti za námi do ateliéru. Nabízím jim možnost stáže, během níž mohou nasávat to, jak to u nás funguje. Uvidíme, jak to bude fungovat.
Řada vašich projektů ležela dlouhou dobu takzvaně v šuplíku. Jedním z nich je například revitalizace Václavského náměstí, která má konečně příští rok propuknout. Máte z toho radost?
Radost opravdu mám. Nejde ale o nějakou zásadní proměnu, návrh vychází z historických konfigurací a je v podstatě takovým očištěním a vrácením do minulých a velmi kvalitních podob. Chci tím říct, že změnit tak významný prostor, jakým Václavské náměstí je, není jen o tom, že přibudou stromy nebo se rozšíří chodníky. Jde o to, že se mění veřejný prostor, který je pro život města mnohem důležitější, než stavění nějakých objektů. Podoba Václavského náměstí leží mně a mému týmu na srdci už od devadesátých let. To, že k jeho změně dochází až teď, je pro mě také určitým signálem.
Signálem čeho?
Jasně to vypovídá o stavu naší společnosti a o tom, že si neumíme stanovit priority a vlastně ani nemáme žádnou vizi. V případě Václavského náměstí šlo totiž spíš o symboliku než o nějaké učesání. Stejně jako kdysi Masaryk začal měnit Pražský hrad a tím i symbol demokratického státu. Přesně takové symboly nám v poslední době hodně chybí. Takže mě mrzí, že se to táhne tak dlouho a řeší se v této souvislosti malichernosti.
Tramvaje se na Václavské náměstí zatím nevrátí. Není plánovaná revitalizace tak trochu polovičatým řešením? Vaše studie s tím přece počítala.
Ve spodní části tramvaj nemá být ani ne tak kvůli samotnému náměstí, jako spíš kvůli tomu, že Praha 1 chce na Příkopech zachovat pěší zónu. Samozřejmě by bylo lepší, kdyby se jako alternativa automobilové dopravě nabídla na "Václaváku" doprava tramvajová, která tam navíc perfektně fungovala. Ukázalo se rovněž, že metro ji nenahradilo, protože je sice vhodné na přepravu lidí skrz město, ale nevyhovuje jako prostředek na popojíždění po centru. Nicméně projekt je uzpůsobený tomu, že by tam tramvaj v budoucnu jezdit mohla.
Dalším krizovým bodem, a to nejenom Václavského náměstí, je i magistrála. Vznikla jako jakési provizorní řešení. Vypadá to ale, že se z ní bohužel stala neodmyslitelná součást cestování po Praze.
Magistrála vznikala v době, kdy se věřilo, že čím víc bude silnic a čím budou širší, tím lépe budou fungovat. To samozřejmě není pravda. Bohužel se však tento fakt k mnoha dopravním inženýrům v naší zemi dodnes nedostal. Jinde ve světě už to vědí, a chovají se podle toho. Nicméně dospěli k tomu i díky fantastické a fungující síti dálnic, kterou si vybudovali v poválečné době. My teď sice přijímáme jejich ponaučení a chceme vytvářet města bez masivní automobilové dopravy, bohužel k tomu ale nemáme vybudovanou tu dokonalou dálniční síť.
Zároveň všechny argumenty o tom, že magistrálu nelze zhumanizovat, myslím tím zúžit, ještě před tím, než bude vybudován obchvat Prahy, nejsou pravdivé. Lidé se vždy všemu přizpůsobí a doprava navíc funguje jako voda. Dá se tudíž přiškrcovat. A čím víc se bude v centru omezovat, tím lépe. Lidé si totiž budou muset hledat jiné formy dopravy. Vlastně doufám, že pan profesor Gehl (dánský architekt a odborník na veřejný prostor, pozn. red.), který teď navštívil Prahu, pomůže s jejím polidštěním.
Praze dlouhodobě chybí jednotná koncepce vývoje. Stále není dokončen metropolitní plán. Jak se v takovém vakuu pracuje architektům?
Asi je smutné, co řeknu. Ale bohužel termíny jako územní plánování nebo metropolitní plán jsou pro širokou veřejnost, ale i pro část odborníků, naprosto prázdným pojmem. Rád bych tedy apeloval na média a odbornou veřejnost, že je naším společným úkolem pokusit se vysvětlit naprosto triviální záležitost: že se tyto pojmy skutečně netýkají jen úzkého okruhu lidí, ale v podstatě všech. Když nejsou platné stavební předpisy a metropolitní plán, tak se oddaluje řada důležitých projektů. Když developeři nestaví a architekti neprojektují, tak se například byt stává nedostatkovým zbožím, a zároveň tak narůstá i jeho cena, což samozřejmě zaplatí každý, kdo chce bydlet.
Doc. Ing. arch. Jakub Cigler
- Vystudoval ČVUT. V roce 1989 působil v Londýně, kde spolupracoval i s Janem Kaplickým. V roce 2001 založil s americkým architektem Vincentem Maranim ateliér Cigler Marani Architects.
- Za svoji tvorbu získal řadu ocenění jak doma, tak v zahraničí – například Cenu Dušana Jurkoviče udělovanou Spolkem architektov Slovenska, opakovaně získal ocenění International Design Awards a ocenění Best Office Development.
- Podílel se například na revitalizaci Václavského náměstí, revitalizaci Moskevské ulice, stavbě administrativní budovy Aviatica nebo multifunkčního objektu Quadrio na Národní třídě.
Slovo developer má v Česku silně negativní konotace. Z čeho ta nevraživost vznikla a je oprávněná?
Řada z nich podivný prostor vytvořený některými politiky zaplnila hodně agresivním způsobem, což ale neznamená, že se nemá stavět. To, že se staví dobře a špatně, je samozřejmě jiná věc. Mimochodem i to má veřejnost možnost ovlivnit. Když budeme náročnými klienty, stoupne i úroveň výstavby.
Na řadě svých projektů jste spolupracoval s těmi největšími developery. Jakou jste zvolil při jednání s takovými klienty taktiku?
Každá práce a spolupráce je dialogem. Já se snažím pochopit podstatu developerského zájmu. Myslím si, že součástí úspěšného projektu je spokojený investor, ale samozřejmě i architekt. Když vytvoříte projekt, který je pro investora pozitivní, začne vám posléze i naslouchat. Samozřejmě někdy chemie funguje více, jindy méně. Architekt by měl především postupem času dojít k názoru, o němž je přesvědčený, že je správný, a za ním si stát. Samozřejmě je důležité snažit se najít průsečíky, neměl by však jít za svoji hranici. Pokud by se s z něj měl stát pouhý kreslič, měl by se toho vzdát.
