Jednou z vašich posledních realizací je i kostel v Sazovicích na Zlínsku. Jak byste popsal spolupráci s tamními obyvateli?
Podle reakcí jej přijali srdečně, pozitivně až velmi pozitivně. Progresivností myšlení sazovických jsem byl dost překvapen. Budí samozřejmě i záporné emoce, ale většinou dost daleko od Sazovic v jistých velmi konzervativních kruzích. To ale považuji za správné. Stavbu investoval Spolek pro výstavbu kostela sv. Václava v Sazovicích ze sbírek a darů, většinou se podíleli místní podnikatelé-patrioti. Spolupráce byla tvůrčí a i při finančních jednáních s úsměvem.
Jak se spolupracuje s církví jakožto investorem?
Třeba výstavba kostela svatého Václava v Sazovicích byla mou srdeční záležitostí a spolupráce s místními farníky byla příkladná. Pokud řeknete církev jako investor není úplně správný pojem, spolupracuji vždy s konkrétním právním subjektem, povětšinou s farností nebo s biskupstvím. A na nich, na vzájemné názorové rezonanci záleží náš vztah a chuť spolupracovat. Pokud se tedy názorově shodneme, pak spolupracujeme. Mé zkušenosti jsou v naprosté většině pozitivní.
Máte za sebou i řadu rekonstrukcí. Co je těžší? Postavit nový chrám, nebo rekonstruovat ten starý?
To je složitá otázka, postavit nový chrám je těžké, protože je to hodně svobodné. A jako tvůrce si musíte na tuto svobodu zvyknout, vybudovat si jakýsi vnitřní řád, který zabraňuje formální bezbřehosti. To narážím právě třeba na zmiňované kostely z devadesátých let nebo většinu polských, o kterých byla nedávno výstava. Ty jsou formálně tak vypjaté, že odvádí pozornost od věcí, ke kterým ji mají naopak přivádět.
Rekonstruovat starý kostel je těžké většinou kvůli jeho památkové ochraně a to je asi jiné a velké téma. Záleží, kde se nalezne hranice mezi touto historickou hmotou a novým architektonickým vstupem. Třeba v litomyšlském chrámu Nalezení svatého kříže se našla zdařile, nyní ji nacházíme třeba v katedrále v Ostravě, kde má vzniknout biskupská hrobka.
Jak by měl podle vás takový kostel, do něhož rád zavítá i nevěřící, ideálně vypadat?
Měl by být sdělný, měl by na něj působit, měl by jej pochopit, ať už vědomě, či podvědomě. Vlastně spíš podprahově. Zkoumám hmotu a její působení na člověka a v Sazovicích jsem zkoušel právě to.
Tento sakrální prostor umožňuje vstupujícímu ztišení a prostředí pro hledání. Může tam být vlastně je on a On, chce-li. Ten prostor je velmi osobní, ale to je lépe zakusit. Věřím, že existuje něco nebo spíše Někdo za hranicí hmatatelné skutečnosti, a v sazovickém kostele jsem se to pokusil zachytit právě hmotou a jí vymezeným prostorem.
V posledních letech vzniklo v Česku několik nových kostelů. Považujete je za architektonicky povedené?
Více kostelů vzniklo spíše v devadesátých letech než nyní. Teď jich rozhodně moc nevzniká. No a pokud se bavíme o těch nových, ty, kterých si architektonicky cením, mohu spočítat na prstech jedné ruky. Asi nejpovedenější je ten v Nových Dvorech od Pawsona a Soukupa, je minimalistický a přitom delikátní.
Proč jste se začal věnovat právě sakrální architektuře?
Dejme tomu, že kostely, konkrétně římskokatolické kostely, zabírají polovinu mé tvorby, někdy jsem osloven i jinými křesťanskými denominacemi a vítám to. Druhou částí mé tvorby jsou obytné stavby a stavby v historickém prostředí. No a sakrální architektuře jsem se začal věnovat asi díky svému světonázoru, tedy proto, že věřím v Boha, a proto, že architektura mě baví. A jakousi spojnicí je právě navrhování sakrálních prostorů, které mě baví.
Architekturu jste studoval ještě před rokem 1989. Už tehdy jste měl možnost se sakrální architektuře věnovat hlouběji?
Před rokem 1989 jen v myšlenkách a skicách. Hned po sametovém roce jsem ale dělal diplomový projekt Duchovní centrum v Brně na Lesné pod vedením docenta Drápala. Zajímavostí je, že až nyní se tam kostel podle mého návrhu začíná stavět.
Za sebou máte i realizaci rodinných domů nebo administrativních budov. Přistupujete k těmto projektům stejně jako k sakrálním stavbám?
Asi ano. Je to otázka etiky profesního přístupu. Projekty si vybírám spíše podle svého vztahu k nim, někdy jsou velké, někdy menší, někdy sakrální, jindy naprosto světské. Osciluji někde mezi konceptem minimálního bydlení Freedomky až k bytovému komplexu a katedrále. Nicméně napadá mě teď jeden rozdíl, a to že sakrální prostor nesnese nadsázku nebo fórkovitost, je vnímán daleko citlivěji.
