Frank Gehry, geniální i kontroverzní architekt a jedna z nejvýraznějších postav stavitelství 20. století, se narodil 28. února 1929 v kanadském Torontu. S modely futuristických staveb si hrál už jako dítě a svůj osobitý styl si dochoval dodnes.
Sedmadvacet let předtím, než svět poprvé uslyšel jméno Frank Gehry, se v chudé přistěhovalecké rodině narodil Ephraim Frank Owen Goldberg. Po matce zdědil polské, po otci ruské a po obou židovské kořeny. Už od dětství miloval kreslení, které jeho otec považoval za ztrátu času. Umělecky založená matka ale syna v jeho "bezcílném hraní s tužkou a papírem" podporovala.
Možná i díky ní získal svět dalšího architekta, který pojal své poslání s osobitostí sobě vlastní. A také desítky staveb, které jsou díky jeho neotřelému rukopisu okamžitě identifikovatelné.
Chlapec, který stavěl domy z plechu
Malý Frank trávil dlouhé hodiny v železářství svého dědečka. Odnášel si odsud zbytky plechů, drátů, překližek a dalších materiálů, ze kterých si pak na podlaze babiččina obývacího pokoje stavěl domy i celé modely fiktivních měst. Už tehdy byl patrný jeho futuristický přístup a jedinečné kombinace materiálů. Babička se nejednou nechala slyšet, že z vnuka něco bude.
Po druhé světové válce se rodina přestěhovala do Kalifornie. Frank pracoval jako závozník, navštěvoval státní školu a přemýšlel, na jakou cestu se vydat.
"Vzpomněl jsem si na umění - miloval jsem obrazy, poslouchání hudby. To byly věci, které mě naučila matka, která mě brávala do muzeí a na koncerty," svěřil se Gehry v životopisném dokumentu z roku 2015.
Rozhodl se proto zapsat do kurzů na architektonické škole University od Southern California, z níž získal bakalářský titul. Svůj talent pak uplatnil ještě na postgraduálním studiu urbanismu na Harvardově univerzitě. Nedokončil ho zčásti i pro své levicově orientované myšlenky, které se na škole nesetkaly s pochopením. V této době také začal používat umělecký pseudonym Frank O. Gehry - částečně i kvůli projevům antisemitismu, se kterými se během studií setkal.
Vrátil se do Kalifornie, kde ve svých 28 letech získal možnost realizovat první architektonický návrh. Dům známý jako The David Cabin, horská chata, inspirovaná vzdušnou japonskou architekturou, působí nadčasově dodnes.
Zanedlouho už Gehry zakládá vlastní studio a tvoří první ze svých výjimečných staveb: nákupní středisko v Santa Monice, odvážný Norton House ve městě Venice nebo přestavbu vlastní rezidence - dům z dvacátých let "nastavil" novými prostory ze skla a vlnitého plechu, které jako by se v pohybu rozpadaly. To je styl, který Gehryho stavby charakterizuje nejlépe.
Domy v rozkladu pod taktovkou architekta
Styl, který se vyvinul jako jedna z odnoží postmoderní architektury, byl silně ovlivněn filozofickými myšlenkami Jacquese Derridy a architektonickými počiny Petera Eisenmana. Důraz na nesvázané nakládání s architektonickou hmotou popíral zavedené striktní oddělení funkčního a ozdobného aspektu budovy.
Charakteristikou dekonstruktivistických staveb je deformace základních elementů architektury, odklon od historických odkazů architektury, inspirace v geometrických tvarech, křivkách a výsledný dojem esteticky působícího "chaosu".
Gehry a dále třeba Daniel Liebeskind nebo Zaha Hadid patří k nejznámějším představitelům tohoto směru. Svoje rozložité, ale elegantní budovy projektuje Gehry nejprve doma v Kalifornii, ve státě, který je otevřen novinkám a experimentům. Mistrovská díla tvoří v osmdesátých a devadesátých létech, kdy už je coby světově známý architekt zván i do zámoří. Jeho první evropskou realizací se stává Vitra Design Museum v německém městečku Weil am Rhein. Bílá budova působí jako chaoticky přeskládaný "obyčejný" dům.
Počátkem devadesátých let následuje budova muzea Cinémathèque Française v Paříži a Tančící dům v Praze, dostavěný roku 1996. Gehry na jeho podobě spolupracoval s česko-chorvatským architektem Vladem Milunićem.
Realizována nakonec byla i za podpory tehdejšího prezidenta Václava Havla, vlastníka sousedního pozemku, který měl velký zájem na tom, aby jeho oblíbené místo dostalo důstojnou podobu. Oslovil právě Miluniće, který si mohl i díky investorovi - holandské pojišťovně Nationale-Nederlanden - dovolit spolupráci se světově proslulým architektem.
Milunićův nápad - dům složený ze statické a dynamické složky - pak společně rozpracovali do finální podoby. Zajímavostí je, že název domu původně zněl Ginger a Fred. Vymyslel ho Gehry na počest slavných amerických tanečníků, ale později ho v jednom z rozhovorů sám popřel s odkazem na to, že měl obavy ze zavlečení hollywoodského kýče do Prahy.
Budova jako zmačkaný kus papíru
Tančící dům se stal novou dominantou Prahy a navzdory rušné křižovatce, na které leží, i jedním z nejčastějších cílů turistů. Podobně je na tom Guggenheimovo muzeum ve španělském Bilbau.
Velkoryse rozmáchlá budova z titanu, skla a pískovce byla navržena tak, aby chytala a odrážela sluneční paprsky. Při západu slunce tak vytváří dojem hořící pochodně. Kritika ironicky hovořila o tom, že Gehry ani nedělá modely svých staveb, ale jen zmačká kus papíru a "něco z toho vyleze".
Výsledný dojem sice podobné konotace vzbuzuje, je třeba ale dodat, že stavba je naopak do detailu promyšlená. Neuvěřitelný úspěch této realizace měl za následek desítky dalších jednání o spolupráci. Všichni chtěli tak efektní stavbu, jako mělo Bilbao. Vznikla tak třeba Walt Disney Concert Hall, postavená o šest let později v Los Angeles, nebo "plechový" hotel Marqués de Riscal ve španělském Elciegu. Ještě rozložitější je pak barevná budova Museum of Pop Culture v Seattlu.
Křivky Tančícího domu zase nezapře na první pohled jedna z jeho zatím posledních staveb: jednoduchý mrakodrap Beekman Tower na Spruce Street na Manhattanu, který v době svého vzniku před sedmi lety způsobil nevoli současného amerického prezidenta Donalda Trumpa - majitele nedaleké budovy, kterou Gehryho dílo o pár pater převyšuje.
V minulém roce se Gehry, stále věrný svému politickému přesvědčení, na adresu stejného muže nechal slyšet, že dost možná emigruje do Francie, což je země, ve které strávil nemalou část svého profesního života a která ho vždy inspirovala.
