Jiřičná: Historické budovy přežijí, když se přizpůsobí. Bourání nemám ráda, ale někdy je to nutné

Petra Jansová Petra Jansová
11. 11. 2016 11:05
Eva Jiřičná patří k nejznámějším českým architektům. Vede studio v Praze a Londýně, navrhuje interiéry butiků a domy po celém světě. Je držitelkou Řádu britského impéria a za mimořádný přínos žen v architektuře získala cenu Jane Drewové. Ve svých 77 letech nepřestala slevovat ze svého pracovního tempa a v Praze se kromě zahájení retrospektivní výstavy Jana Kaplického věnuje i projektu domu na Revoluční třídě. „Důležité je uvědomit si, že historické budovy mají mnohdy šanci přežít, jen pokud se jim vdechne nový život. Když se nepřizpůsobí a nenajdou nové využití, spadnou a přijdeme o ně definitivně," vysvětluje v rozhovoru.
Eva Jiřičná.
Eva Jiřičná. | Foto: Petra Bejdová

To, že se retrospektivní výstava Jana Kaplického koná v Tančícím domě, beru jako symboliku, protože ohlasy na tento dům byly v 90. letech rozporuplné, stejně jako na Kaplického studii Národní knihovny. Vnímáte to podobně?

Máte pravdu. Nicméně tu symboliku vidím trochu jinde. Po pravdě totiž nedokážu říct, jak by Jan Kaplický přijal myšlenku, že se výstava koná právě zde. S tvorbou Franka Gehryho, stejně jako s tvorbou postmodernistických architektů, se totiž nikdy neztotožňoval. Toho jsem si byla vědoma už od samého začátku. Na druhou stranu to, že jsme měli možnost zde výstavu udělat, je samozřejmě naprosto skvělé. Jde o budovu v centru Prahy, je snadno dostupná. A především si myslím, že je důležité mít možnost si jeho tvorbu připomenout, a to kdekoliv.

Zatímco například v americkém týdeníku Time získal Tančící dům v roce 1996 nejvyšší ocenění v kategorii designu, většině Pražanů se nelíbil a nesouhlasili s jeho zasazením do historického centra. Změnil se podle vás tento vyhraněný postoj vůči všemu novému?

Myslím, že se moc nezměnil. Dokonce si myslím, že by Národní knihovna nezískala ani takovou podporu veřejnosti, jakou měla, kdyby tehdy nebyla vnímána jako součást politického odporu. Kdyby ji nevnímali jako symbol odporu proti Klausovi, tak by v jejich srdcích místo nenašla.

Podobný osud možná mají i stavby postavené za socialismu. Řada lidí je vnímá pouze jako poplatné své době a nevidí jejich architektonické kvality.

Víte, to je velice těžké. Ta doba samozřejmě přinesla kvalitní, ale zároveň i nekvalitní a diktovanou architekturu. Vzpomínám si, jak tatínek, který pracoval v různých projektových ústavech, chodil s návrhem, na němž mu členové komunistické strany vyznačovali cingrlátka tak, aby se dům co nejvíce podobal Lomonosově univerzitě. Mimochodem, stačí se podívat například na hotel Internacionál v Dejvicích. Architektura je zkrátka odrazem doby. Něco jiného ale je, když se architekti snaží být politicky zapojení, jako byl například Speer, který dělal architekturu pro Hitlera nebo pobláznění ruští architekti po revoluci 1917, kteří chtěli přesvědčit, že masová architektura může být lepší než ta, která se stavěla pro cara.

Ti, kteří jsou u moci, vždycky nějak najdou architekta, který je podpoří a vytvoří to, co si přejí. A mimochodem, když už o tom mluvíme, podívejte se například na Jobse. To, že obrovský komerční úspěch Apple Computers za sebou nechává architekturu obrovských skleněných měst, také není správné. I v tom můžeme vidět megalomanské tendence. Proč by se tak obyčejná věc, jako je telefon, který strčíte do kapsy, měl prodávat v obchodě se skleněným schodištěm za tři miliony, když ho můžeme vytvořit za pakatel?

Narážíte na to, že se v současné architektuře až moc projevuje vliv peněz?

Víte, když se staví něco jako koncertní síň a najde se někdo, kdo je do toho ochoten investovat, je to skvělé a opravdu nemám ani sebemenší problém s tím, peníze utratit. V takovém případě jde totiž o něco, co symbolizuje a reprezentuje celý národ, na rozdíl od obchodu na telefon.

Byl Steve Jobs jediný, s kým jste odmítla spolupracovat? 

Byl asi jediný. Po půl roce jsem musela ze zakázky na tři obchody vystoupit. Spolupráce s ním by představovala nekonečný pracovní maraton. Sice jsem nikdy neměla štěstí, že bych si mohla klienty vybírat, nikdy mi to ale ani nevadilo. Bavilo mě s nimi spolupracovat a nechat se jimi inspirovat. Mým úplně prvním klientem byl muž, který si vždy přál být architekt. Jeho otec z něj ale chtěl mít účetního. Měl ale neobyčejný talent a vyvinuté estetické cítění. Dokázal se obklopit lidmi, kteří ho povznesli, ať už to byli módní návrháři nebo ti, co mu dělali grafiku. Když jsme spolu dělali obchody, byl toho opravdu důležitou součástí. Samozřejmě jsem to byla já, kdo rozhodoval, kde bude bílá, kde černá. Dokázal ale návrh využít a dovedl ho k dokonalosti.

A jak by měl vypadat takový ideální klient?

Architekt si ideálního klienta musí více méně vytvořit. Klienti často přichází s myšlenkou, kterou chtějí pomocí architekta zrealizovat. Někdy jde ale bohužel o nápady, které nemají podstatu. Měli jsme klienta, který chtěl, abychom mu vytvořili koncept s tím, že si ho posléze ztvární. Po několika letech práce jsme ho nakonec ztvárnili my, ale s jeho spoluprací. Prostě si myslím, že je důležitý proces, během kterého se klient s architektem naladí na stejnou vlnu. Dokážou se dohodnout a naučí se spolu komunikovat.

A jaký klient, kromě Jobse, byl pro vás tím nejhorším?

Nejhorší jsou ti, kteří řeknou, udělejte to, jak chcete, mě to nezajímá. Taková práce mě pak nebaví.

Měla jste vyjednávání s klienty jako žena snazší, nebo naopak obtížnější?

Možná lehčí. Muži ale zase mají tu výhodu, že mohou jít vyjednávat do hospody.

Prý jste kvůli tomu, že se pohybujete v mužském prostředí, přestala dokonce nosit sukně. Je to pravda?

Ano, to je pravda. Když jsem poprvé přiletěla do Londýna, tak se začaly prodávat kalhotové kostýmy. Jeden jsem si samozřejmě pořídila, a protože se tehdy ještě neslušelo, aby dáma chodila v kalhotách, které nebudou přes zadek přikryté, tak jsem si koupila i takovou delší vestu. Přišla jsem v tom do práce a potkal mě můj šéf. Když mě viděl, otevřené dveře zase rychle zavřel. Došel za sekretářkou, která vůbec netušila, o co jde, a zakřičel na ni: „Kalhoty se do práce nosit nebudou.“ Od té doby se to samozřejmě změnilo. Každopádně já nic jiného snad ani nenosím. Nikdy totiž nevím, kam budu muset šplhat.

V roce 1968 jste musela zůstat v Anglii. Poprvé jste se do Česka vrátila v 90. letech. Co vás tehdy napadlo, když jste po dlouhé době zase uviděla Prahu?

Vzpomínám si na to naprosto přesně. Přijela jsem kvůli filmu BBC o poválečné architektuře. Bylo to v březnu 1990 a bydleli jsme v Hotelu Praha. Když jsme vjeli na Chotkovu ulici, zrovna vycházelo sluníčko. Tenkrát mi problesklo hlavou – Praha je opravdu krásná. Taky si ale bohužel pamatuji, jak nebylo kam se jít najíst. Pařížská ulice vypadala zoufale a v obchodě se zeleninou bylo jen pár mrkví a brambor. Václavské náměstí bylo ale ještě Václavským náměstím, to co se z něj stalo za dva roky poté, byla katastrofa. Každopádně nic z toho nepřebilo můj pocit, že jsem doma. Stejný pocit štěstí jsem zažila, když jsem přijela do rodného Zlína. Říkala jsem si, to je geniální místo. Bohužel to, kam se město začalo ubírat posléze, už tak dobré není.

Jak to momentálně vypadá s vaším návrhem na Revoluční třídě? Bude se stavět?

Jedno povolení ke zbourání původního domu máme. Čekáme na další od Prahy 1, o němž by se mělo jednat za pár dnů. Pokud nám to schválí, tak se nám tam snad podaří postavit to, co jsme navrhli. Opravdu jsme vytvořili desítky variant. Na druhou stranu, než jsme sehnali potřebná potvrzení třeba v tom Zlíně, trvalo nám to deset let.

V Londýně se povolení ke stavbě vyběhávají stejně dlouho?

Taky někdy. Ale tam se samozřejmě mnohem více staví. Systém se nesnaží vám cestu blokovat. Například v Manchesteru nám trvalo vyběhat povolení na rekonstrukci obchodu sedm měsíců. Šlo o prostor v domě z roku 1920 a tamní úředníci se zasekli na tom, že jeho součásti jsou originální a původní. Trvalo to strašně dlouho, než jsme dokázali, že sklo není z roku 1920.

Jak vnímáte práci památkářů?

Důležité je uvědomit si, že historické budovy mají mnohdy šanci přežít jen pokud se jim vdechne nový život. Když se nepřizpůsobí a nenajdou nové využití, spadnou a přijdeme o ně definitivně. Proto na to nejde nahlížet jen z jednoho úhlu pohledu a snažit se udržovat něco jen z pouhého sentimentu. Opravdu nerada ničím, co má nějakou hodnotu, někdy ale bohužel musíme k tomu aktu přistoupit.

Zmiňovala jste Hotel Praha, ve kterém jste byla ubytovaná v 90. letech. Ten však už dnes nestojí. K domům postaveným za socialismu se zřejmě nepřistupuje se stejným respektem.

Myslím si, že Hotel Praha stál na dobrém místě a dal se velmi dobře upravit. Tam šlo ovšem o vůli majitele pozemku. Myslím si, že pokud lze jakoukoliv historickou budovu, i tu z dob socialismu, přizpůsobit současnému stylu života, pak je nutné to udělat. Je přeci mnohem lepší a ekonomičtější rekonstruovat než bourat.

V budoucnosti vás čeká rekonstrukce Škodova paláce. Těšíte se na to?

To je zatím ve hvězdách. Zatím jsem získala kontakty lidí, kteří pracovali na původním projektu. Uvidíme, co bude možné prosadit. Myslím, že i v tomto případě nastane tvrdé vyjednávání s památkáři. Každopádně když ne nám, tak v budoucnu budou muset ustoupit, protože jinak ta budova spadne. Jedná se o 35 tisíc metrů čtverečních, které budou muset konkurovat modernějším kancelářským prostorám v Praze, a pokud se nezrekonstruují, nebudou toho schopné a zůstanou prázdné.

Vyměnit něco nového za to, na co jsme zvyklí, je problém v každé generaci v jakékoli zemi, říká architektka Eva Jiřičná. Hodnota architektury se podle ní věkem nemění, buď je dobrá, nebo ne | Video: Daniela Drtinová
 

Právě se děje

před 1 hodinou

Bezplatnými menstruačními potřebami pro nízkopříjmové se má zabývat ministryně Schillerová, uvedl Babiš

Premiér Andrej Babiš (ANO) přitakal dotazům, zda by v Česku bylo možné zajistit bezplatný přístup k menstruačním pomůckám, jak se k tomu rozhodlo jako první na světě Skotsko. Na twitterovém účtu uvedl, že Skotové tím chtějí zbořit stigma menstruace a bojovat s chudobou. U příjmově nejslabších by to podle Babiše bylo možné i v Česku. Řešení má nalézt ministryně financí Alena Schillerová (za ANO), uvedl Babiš.

"Skotsko bude jako první země na světě všem ženám hradit menstruační pomůcky. Chtějí zbořit toto stigma a bojovat s chudobou. Novináři se mě ptají, jestli by bylo by něco takového možné i u nás. U příjmově nejslabších určitě. Požádal jsem Alenu Schillerovou, aby našla řešení," uvedl Babiš.

V úterý schválený zákon zavádí ve Skotsku, kde žije přibližně 5,5 milionu lidí, právo na bezplatný přístup k vložkám, tamponům a dalším hygienickým potřebám při menstruaci. Dostupné budou mimo jiné ve školách, na univerzitách, na úřadech a v dalších veřejných budovách. Pro návrh se podařilo ve Skotsku přesvědčit všechny strany tamního parlamentu. Některé z nich se přitom zpočátku zdráhaly, protože považovaly odhadované náklady 9,7 milionu liber ročně (285 milionů Kč) za příliš vysoké a dost možná i značně podhodnocené.

Zdroj: ČTK
Další zprávy