Máte rád pohádky?
Mám. Je v nich mnoho moudra. Už dlouho jsem sice nezažil žádné čtení anebo vyprávění příběhů, ale když jsem byl malý, měl jsem je rád.
Ptám se na to proto, že komise ocenila vaši hravost a schopnost improvizace, chtěla jsem zjistit, jestli jste člověk, který rád utíká do fantazie.
Když se tvoří cokoli a to se týká i domu, tak se víceméně žije v paralelním světě toho, na čem pracujete. Ocitáte se někde jinde, než kde opravdu sedíte a stojíte, a ano, dá se mluvit o tom, že jste v nějaké pohádce, kde se vypráví příběh, jak bude nové dílo vypadat a co všechno by mohlo umět. V té chvíli musí být fantazie puštěná na plné obrátky.
Architektura mě baví jako celek, tedy jako proces a cesta, není to jen o tom konci, který vždy potěší. Už během té cesty se mi stává, že znám jasně svoji představu, ale lidé, kteří tu stavbu navštěvují, často nechápou, o čem mluvím. Zatímco já už to tam všechno vidím, mám před sebou jasný obrázek, oni mají před sebou jen hrubé, neopracované dílo. Nakonec tedy zjistíte, že musíte být zčásti také pragmatik, protože svůj záměr musíte neustále vysvětlovat a pokoušet se svou vizi přiblížit těm, co ji v hlavě nemají.
Vaše stavby - a to i ty velké, administrativní - překypují mnoha detaily. Máte už předem všechno promyšlené, anebo necháváte věcem volný průběh?
Je to kombinace, spousta věcí je navržených tak, aby tam určitý typ detailu zahrál svoji roli. Některé prvky vám pomáhají stavbu dotáhnout do stavu, který je pro vás uspokojující, a doufáte, že bude uspokojující také pro návštěvníky a uživatele.
Je pravda, že v reálném procesu na to často nemáte čas, já jsem ale člověk, který se svých detailů nevzdává jen proto, že by se nemusely stihnout, nechám si je na později, ve svém věku už nejsem nervózní, cítím jistotu, že to s mým týmem nějak zvládneme. Není problém něco dořešit anebo stihnout, některé detaily se tak při stavbě objevují i postupně, formou improvizace.
Narodil jste se v Mostu v roce 1962. V té době modernisté bourali staré město a na jeho místě stavěli nové budovy v duchu tehdejší doby. Pamatujete si na to?
Ano, je to mé dětství a také gymnazijní léta. Do starého Mostu jsme se s kamarády chodili procházet, prolézali jsme staré domy, sjíždělo se do nich i spousty avantgardních pražských umělců, kteří tam pořádali undergroundové výstavy a instalace. Objevovali jsme je náhodou, nikdo o nich tehdy nevěděl. Pamatuji si, že jsme tam jako gymnazisté také točili komparz k historickým filmům. Hráli jsme vojáky v lazaretu a podobné hrůzy.
Ten zvláštní moment mizení města vám, samozřejmě, zůstane navždy v duši. Sledujete, jak to, co bylo krásné a funkční, se mění v poušť. Ten svět pomalu ukrajují rypadla, jsou už těsně u starých domů a vy víte, že za chvíli spadnou. Naprosto nemilosrdně to sledujete, v podstatě ještě s duší nezkušeného dítěte, a něco ve vás zůstane, nějaký otisk tam je.
Myslíte si, že tenhle moment byl pro vás tak zásadní, že ovlivnil i váš pozdější přístup k architektuře?
Myslím si, že do jisté míry ano, jen jsem ještě nepřišel na to, v čem přesně se to projevuje. Často nad tím přemýšlím a myslím si, že to člověku přinese nadhled a uvědomění, že nic ve skutečnosti není tak vážné. Planeta si s námi ve výsledku stejně pohraje tak, jak bude chtít. Nic není na věky.
Ve vašem portfoliu je celkem široká škála realizací - od rodinných domů přes administrativní budovy až po nákupní centra. Upřednostňujete nějaký druh architektury, nebo nejste vybíravý?
Upřednostňuji jen lidi. Záleží mi na tom, kdo přichází s úkolem, to je ta podstatná osoba, díky které může být moje práce zajímavá. Je mi jedno, jestli chce opravit například garáže, a teď nepřeháním. Nedávno jsme z garáží vytvořili kulturní prostor. Zvenku vypadají jako vjezd pro auta, ale uvnitř jsou výstavy a koncerty. Z pohledu architektury je to legrační zadání, ale jak říkají herci, "není malých rolí".
Stanislav Fiala
Život:
- narodil se v roce 1962 v Mostě
- absolvent Fakultu architektury ČVUT a AVU v Praze
- v 90. letech byl společníkem D.A. Studia, později ateliéru D3A
- od roku 2000 je jednatelem společnosti Fiala+Němec
Realizace (příklady):
- palác DRN na Národní třídě a rekonstrukci Šporkova paláce
- bytový dům Puškinova, Golf Klub Čertovo břemeno v Alenině Lhotě
- továrna, sídlo a vzorkovna firmy Sipral,
- restaurace U Matěje - interiér, laboratoř genetického výzkumu/Karlov
- kancelářské prostory firmy Cetelem a řadu rodinných domů
Porota, která vás zvolila architektem roku, ocenila mimo jiné vaši originalitu. Jak je těžké být v dnešním světě, na kterém jsou miliony a miliony staveb, nápaditý a nekopírovat práci jiných?
Myslím si, že je důležité nechtít být originální, neměl by to být ten hlavní cíl, pak teprve má stavba šanci uspět. Originalita v podstatě není hodnota. Dnes už to ani po nikom nelze chtít, je nás moc, na světě tvoří tolik lidí neuvěřitelné věci a my o nich víme díky médiím.
Existuje disciplína opisování, architekti jsou tím i do určité míry známí. Pamatuji si, jak nám na škole říkali, že je normální, když věci kopírujete, a já sám jsem během své praxe potkal spousty lidí, kteří tak uvažují. Najdou si příklady, ukážou je investorovi a pak navrhnou podobnou budovu. Považuje se to za běžnou a logickou analýzu a je to jeden typ způsobu tvorby.
Já sám toho nejsem zastáncem, abych měl čisté svědomí, tak dokonce nesleduji žádné inspirační zdroje a nedívám se na to, co se děje ve světě.
Vyzkoušel jsem si na sobě, že mi vadí, když vidím práci ostatních. Jakmile mi investoři pošlou inspirační zdroje, poprosím je, aby to nedělali, protože mám nepříjemný pocit z toho, že to, co jsem zahlédl, bych jednou nevědomky mohl použít.
Pokud je to dělané poctivě, například tak, že připomínáte minulost a z těch dřívějších prvků či stylů děláte kompilaci, je to přípustné, ale když opisujete do té míry, že používáte módní prvky, je to degradace architektury.
Když se ohlédneme do blízké minulosti, jsme dnes schopní definovat, co nám přinesly jednotlivé styly. U secese to byly například organické tvary fasád, pro modernisty byla zase budova strojem na bydlení, jak je to z vašeho pohledu dnes?
Myslím si, že to ještě neumíme vidět. Stále se to mění a není to jednotné. Když byl celkem nedávno moderní minimalismus, tak jsem si říkal, že jsem asi maximalista. Do některých projektů nacpu víc, než je zdrávo, vím to o sobě a mnozí kultivovaní architekti mi to mají za zlé.
V takové situaci se tím musím prokousat a říct si, jestli je špatně, že je tam těch věcí moc, nebo jestli pro ně mám logické vysvětlení. Když si ověřím, že každá věc je tam z nějakého důvodu, tak mi to stačí. Řeknu si, že kdo jiný než já, tedy tvůrce, by měl být tím měřítkem. Těžko si nechat radit, když jste naplno v tom rozjetém procesu.
V jedné z vašich posledních realizací, kterou byla rekonstrukce Šporkova paláce, jste musel vyřešit otázku, jak přistoupit k dílu Josefa Gočára, věhlasného architekta a modernisty 20. let minulého století. Měl jste z toho strach?
Dost mě to potrápilo, protože jsem cítil velkou odpovědnost. Občas jsem se přistihl, jak své nápady v hlavě konzultuji s duchem Josefa Gočára, říkal jsem si, co by tomu asi tak řekl. Věřím, že ten výsledek by ho mohl bavit, on přece také tvořil nespoutaně.
Zároveň si myslím, že ta dostavba je takový kompromis, mluvily do toho stovky lidí, silné slovo navíc měly úřady. Trvalo nám dva roky, než se odklepl koncept, ale já jsem ze svého pohledu udělal maximum, a tím pádem mám čisté svědomí.
Často se nevidí, aby architekt tak elegantně zachoval původní část budovy a doplnil ji o svůj rukopis. Myslíte si, že konverze starých domů je úkol, který před architekty bude stát stále častěji? Přece jen nám dochází prostor…
Myslím si, že staré by se nemělo brát tak vážně, a dával bych víc přednost životu. Pro mě to byla vždy vyšší hodnota než matérie. Souvisí to i s tím, že budovy by se měly hlavně používat, a ne je nechávat stát jako muzeální svědky toho, co bývávalo, a věčně vzpomínat na historii. Dávám přednost tomu, aby se věci konvertovaly, protože už nikdy nebudeme mít tytéž funkce pro domy jako dřív - kromě bytových domů.
Například v paláci Špork bývala banka, která v něm už nikdy nebude. Banky dnes vypadají jinak a budova nevyhovuje jejich novým mechanismům. Myslím, že je nutné přijmout skutečnost, že domy nesmí být tak rigidně chráněné, musí se umět rozumně použít. Neříkám destruovat, chránit matérii jako svědka doby před lidmi, kteří tu hodnotu nevidí, je legitimní.
Myslím, že je naší povinností najít kompromis, protože civilizace někam roste, nikdo ji nezastaví a nikdo ji ani zastavit neumí. Kdyby někdo měl tu schopnost, tak už to udělá, protože je nejvyšší čas. Ale to si na triko nikdo nevezme, a už vůbec ne politici. Faktem je, že se do města bude muset dostat víc prostoru, a přístavby nebo přestavby by mohly být jednou z cest, jak to udělat.
Řekl byste tedy, že stejně jako se vyvíjí architekti, kteří musí pružně reagovat na současné problémy či trendy, měli by i památkáři opustit ten do jisté míry konzervativní přístup k podobě města?
Určitě. V každém oboru je spousta lidí, kteří mají vizi a uvažují dopředu, a pak je tam také mnoho lidí, kteří brzdí vývoj. Stejně tak je tomu i u památkářů. Najde se mezi nimi velký počet úředníků, kteří uvažují tak, jak uvažovali jejich předchůdci, kteří pomáhali novým stavbám na svět coby odborníci na historickou filozofii. Dokázali ji pochopit jako vklad do tvorby něčeho nového, takže prosadili stavby, u kterých cítili, že by měly šanci mít určitou hodnotu.
Památkáři si z pochopitelného důvodu kultivují svůj předmět činnosti, aby měli po letech co chránit. Pokud se všechno jen zakonzervuje, tak z památkářů bude údržbářská firma. Je potřeba, aby se každý obor nad sebou samým zamýšlel a uvědomoval si odpovědnost za to, že nelze nedělat nic, to bychom museli zastavit lidstvo. A jsme zase u toho, matérie, anebo život? Pro mě je to život.
Podívejte se na video o stavbě DRN, které připravil časopis INTRO.
Vaše další nedávná stavba s názvem DRN na Národní třídě jako by reagovala i na jiný současný problém městského urbanismu - chybí tu zeleň a je nám horko. Myslíte si, že zelené střechy a fasády mohou pomoct metropoli se trochu ochladit?
Dnes už je jasné, že se nám planeta snaží něco říct - něco se nepovedlo. Je potřeba reagovat, a tak každá plocha, která je schopná zadržet vodu a pak ji vydechnout, je dnes svatá. Z mého pohledu to tak vypadá a myslím, že hodně lidí to cítí stejně.
Určitě existuje spousta řešení, jak to udělat jinak, ale myslím si, že je důležité nebránit zeleným budovám ve jménu nějaké historické zástavby. Příroda nás drží nad vodou, bez ní nebudeme schopni existovat, tudíž by i ve městě měla nacházet své místo. Každý, byť malý strom na ulici se počítá, každý má svůj význam. Z malých kapiček se postupně stane moře.
Zníte velmi ochranářsky vůči přírodě a naší planetě. Překvapuje mě to, protože jste architekt, což znamená, že stavíte domy, kvůli kterým ustupuje volná půda. Jak vnímáte tento rozpor?
Je to mé věčné dilema, nikdy bych se nezastavil, kdybych se neustále zamýšlel nad svým konáním. Skončil bych v dumání a nic bych neudělal. Možná že opravdu sloužím nějakému ďáblu, ale já jsem se tak narodil, to znamená, že zde hraji svou roli. Třeba se ukáže, že to byla chyba a svou energii jsem měl raději věnovat tomu, abych se zasadil o nestavění, nevím. Pravděpodobně se to ukáže až tam nahoře, do té doby nám to nikdo neřekne.
Jste jedním z mála architektů, kteří mají za sebou velkého investora, Petra Němce. Jaké je mít jistotu, že váš návrh nezůstane jen na papíře?
Takových spojení je poměrně hodně, ale z nějakého důvodu nejsou tak pevná a medializovaná. Je pravda, že to naše spojenectví s Petrem Němcem je přátelství, které trvá už pětadvacet let. Jsme spolu rádi, a i když spolu moc nemluvíme - každý žijeme na druhém konci světa -, funguje to. Naše spojenectví je založené na tom, že si rozumíme v několika větách.
A máte volnou ruku?
Mám celkem svobodu. Samozřejmě jsou i případy, kdy se do toho Petr opře a já pak trpím, protože cítím, že míjíme dobré řešení. Na druhou stranu umíme velmi rychle poznat, téměř beze slov, když spolu souhlasíme. Je to asi tím, že jsme daleko od sebe, tedy nemáme tak často krize. Někdo by to asi nazval partnerstvím snů. Petr je mimořádně inteligentní a pořád překvapuje svou zemitou moudrostí, je to dlouhodobá a velmi kvalitní spolupráce.
Když se vrátím zpátky na začátek, kdy jsme se bavili o fantazii a snění, jak ve vašich představách vypadá Praha za 50 let?
To je zrovna věc, kterou nedokážu odhadnout. Obdivuji lidi, jako je například Roman Koucký, který si budoucnost města vezme jako své hlavní životní téma. Pro mě je to věc, na kterou nedohlédnu, tím víc se cítím zbytečný a nejistý v kramflecích.
Nevím, jak bych měl Praze poradit, aby fungovala. Považuji to za neřešitelný problém. Proto se snažím soustředit na ty malé střípky, které umím ovlivnit, věnuji se svým malým políčkům a věřím, že čím více jich bude, tím může město fungovat lépe. Ta políčka zabezpečí určitý druh kvality, z které se dá vycházet, ale jelikož za ně nevidím, tak ze sebe nechci dělat machra, že mám pro Prahu recept.
Já ho nemám, stejně jako nemám recept na to, kam by se mělo vrtnout lidstvo. Myslím si, že to bohužel neví nikdo, protože řešením není osidlování vesmíru.
Chápu tedy dobře, že hranicí podle vás není rostoucí ekonomika, ale naše planeta?
Myslím si, že ano, ekonomika je vymyšlená lidmi, posílá život tam, kde být nemá. Ale to je zase ta slepá ulička, stavíte domy, které stojí spoustu peněz, a bez peněz to nejde. Peníze ale podle mě symbolizují lidskou chybu. Lidé jim v touze po nich podřizují své životy.
V dnešní době je proto fantastické, když vidíte někoho, kdo umí shromáždit peníze, ale zároveň nezapomněl na svůj původ a snaží se, aby co nejméně škodil matce Zemi. Skvěle to vystihuje například indiánská filozofie, která tvrdí, že tady po sobě nemáme nic nechat… Souhlasím s tím, ale zase, já sám jsem v prekérní situaci, protože stavím domy.
