Antoni Gaudí se narodil jako páté dítě Francesca Gaudího a jeho ženy Antonie. Vyrůstal ve městě Reus v provincii Tarragona, lokalitě proslulé dobrým vínem a destiláty.
V dětství byl často nemocný. Vleklé dýchací problémy a infekce u něj způsobily revmatoidní artritidu, nemoc, kvůli níž se často ani nemohl postavit na nohy. Ani zdravotní obtíže ho ale neodradily od dlouhých cest do přírody, která ho fascinovala. Už v rodném městě byl členem přírodovědeckého spolku, se kterým podnikal časté průzkumné výlety.
Blázen, nebo génius?
Jeho původním záměrem bylo studovat přírodovědu. V pouhých šestnácti letech odcestoval do Barcelony a zapsal se ke studiím na přírodovědecké fakultě. Navštěvoval ale i kurzy architektury - a po úspěšném složení všech zkoušek se rozhodl pro změnu svého profesního směřování.
Na studia si vydělával jako kreslíř a poznal tak významné architekty té doby. Dalo by se říct, že nebyl vyhraněným ani příliš talentovaným studentem. Navštěvoval ještě kurzy historie, francouzštiny a filozofie, studia ho bavila, ale nijak nevynikal. Kromě toho produkoval poněkud zvláštní a na studenta možná až příliš velkorysé návrhy. Když získal diplom z architektury, ředitel školy prohlásil: "Dali jsme diplom bláznovi, nebo géniovi. Časem se ukáže."
Jeho první zakázkou byly pouliční lampy pro náměstí Plaça Reial v Barceloně. Při pohledu z dálky působí tradičně, zblízka ale nezapřou smysl pro detail a typicky gaudíovskou ornamentálnost - nesou prvky stylizované vojenské zbroje a přírodní motivy.
Do povědomí veřejnosti se zapsal realizací domu Casa Vicens, který vznikl roku 1877 na zakázku továrníka Manuela Vicense. Budova ve stylu art nouveau byla inspirována maurským stavitelstvím, ale nesla také mnoho moderních prvků a stala se jednou z dominant Barcelony.
Je typickým příkladem mixu stylů, pro Gaudího tak příznačného. Jeho styl se často řadí k secesnímu umění, ovlivnila ho však i orientální umělecká tvorba, naturalismus a také tehdy módní novogotika, kterou ovšem zpracovával po svém, v duchu katalánského modernismu (stylu s dominantním vlivem secese).
Osudové setkání s mecenášem
Inspiraci gotikou, její pravidelností a geometrickou přesností, nezapře ani nejslavnější Gaudího stavba, katedrála Sagrada Familia. Gotická pravidelnost se v ní mísí s nezaměnitelnou originalitou a zdobností přírody.
K realizaci tohoto projektu Gaudímu dopomohl Eusebi Güell, bohatý textilní průmyslník, který se stal jeho mecenášem. V osmdesátých letech pro něj Gaudí stavěl soukromý palác, ale také velký projekt Park Güell, kde se mohl realizovat jak v architektuře, tak v krajinářství, které mu díky lásce k přírodě bylo velmi blízké.
Původně mělo jít o rozsáhlý projekt zahradního města se šedesáti vilami, který byl ale pro nezájem ze strany potenciálních obyvatelů značně omezen. Nakonec zde měla svůj dům pouze rodina Güellů a samotný Gaudí.
Po architektově smrti park odkoupilo město a zpřístupnilo ho návštěvníkům. Organické tvary zdí, schodišť a vyhlídek v parku působí až pohádkově. Nekonečné pestrobarevné mozaiky, sochy zvířat a vlnité okraje bez ostrých hran ohromují návštěvníky dodnes.
Domy, které rozpohybovaly Barcelonu
Gaudí ale také stojí za projekty mnoha městských domů, které vyčnívají z řady. Jedním z nich je například extravagantní Hundertwasserův dům ve Vídni nebo Casa Batlló. Tato památka ze seznamu UNESCO hraje mnoha barvami a díky nepravidelným tvarům působí, jako by se celá hýbala.
Podobně "rozpohybovaná" je i Casa Milà. Secesní stavba s prvky gotiky a baroka je rovněž památkou UNESCO a je poslední Gaudího světskou stavbou, po které už věnoval veškeré své architektonické úsilí gigantu Sagrada Família.
Kvůli sporům s majitelkou domu a investorkou zůstala budova nedostavěná až do nedávné doby. Dnes slouží neobyčejná stavba s atriem jako kulturní centrum, kavárna a muzeum.
Trochu nezvykle (vzhledem ke Gaudího stylu) působí Casa de los Botines ve městě León. Pětipatrový novogotický palác vypadá jako hrad o několik století starší. Vzdává tak hold architektuře typické pro město, ve kterém stojí. Původní rezidenční a obchodní palác bohatých podnikatelů (a odběratelů Güellových látek) je dnes sídlem španělské spořitelny Caja España.
Smrt žebráka a pohřeb krále
Antoni Gaudí se až do konce svého života věnoval stavbě svého mistrovského díla, katedrály Sagrada Família. Stavební práce započaly roku 1882 a s přestávkami trvají dodnes. Monumentální stavba se stala architektovým pomníkem, a to jak v přeneseném, tak v pravém slova smyslu.
Konec Gaudího života byl neslavný. Cestou ze mše se procházel po Barceloně v otrhaném saku a bez dokladů, jak bylo jeho zvykem. Při přecházení silnice ho srazila tramvaj a protože byl považován za žebráka a nikdo ho nemohl identifikovat, dostalo se mu velmi pozdní pomoci a jen základní lékařské péče. Když ho následující den identifikoval kaplan rozestavěné katedrály, bylo už příliš pozdě na záchranu života.
Gaudí zemřel 10. června 1926 a do kaple katedrály Sagrada Família se s ním přišly rozloučit obrovské davy lidí.
