Koncerty amerického saxofonisty Waynea Shortera byly napínavější než viset za jednu ruku nad propastí. Mohlo se na nich stát cokoliv. Jeden z architektů moderního jazzu spoluhráčům místo not dával obrazné metafory. Hrajte, jako kdyby přistáli mimozemšťani, říkal. Hrajte, jako když z temného lesa hledáte cestu na světlo.
Melissa Aldana je výjimečná saxofonistka, za pandemie však měla problémy jako každý druhý. Nemohla si vydělávat tím, čím dosud: hraním po newyorských jazzklubech. Lockdown vyústil v osobní krizi, ta v rozpad manželství. Následovalo stěhování do nového bytu, hledání sebe sama. A nakonec pomyslné znovuzrození, které odráží nová deska.
Nejnovější hostování zpěváka Iggyho Popa odkývali papoušci. „Můj soused na Floridě má kakaduy,“ říká. „Když jsem poslouchal Barryho Whitea, ani to s nimi nehnulo. Ale jakmile jsem pustil Dr. Lonnieho Smithe, začali vyvádět,“ popisuje, co předcházelo jejich spolupráci.
„Náš dřívější život / Náš dřívější život / Náš dřívější život skončil,“ zpívá Norah Jones zhruba v polovině desky Pick Me Up Off The Floor, natočené ještě před pandemií, vydané až po ní. Že by předtucha? Ne, to se jen jedenačtyřicetiletá Američanka ve správný čas trefila do správné doby milostným songem, který teď nabral nový význam.
Sledovat saxofonistu a flétnistu Charlese Lloyda, což se nadcházející čtvrtek v pražském Rudolfinu poštěstí návštěvníkům festivalu Struny podzimu, je vždy zážitek.
Muzikanti to samozřejmě věděli. Alfreda Liona, zakladatele jazzového vydavatelství Blue Note Records, znali a vídali při natáčeních. Slyšeli, že mluví s přízvukem, že swing vyslovuje "šchvink".
