Na mladíka se obracejí lidé, kteří nechtějí trávit čas o samotě. Šódži v jejich přítomnosti nenavazuje rozhovor, omezuje se na krátké úsečné odpovědi a nevyvíjí ani žádnou jinou iniciativu. Pouze se pasivně účastní aktivity, kterou se rozhodne navštívit jeho klient. Někdy jí a pije. Přestože se při své práci příliš nenadře, je o jeho služby velký zájem. Denně takto stihne až tři mlčenlivé schůzky. O svérázné profesi informuje BBC.

Ve společnosti, která je zaměřena na výkon jako téměř žádná jiná na světě, od svého okolí slýchával, že je snad jediným člověkem, který nic nedělá. "Napadlo mě, že by si mě, Budižkničemu, mohli lidé najmout, a tak to začalo," uvádí profesionální tichý společník. 

Dříve pracoval v kolektivu, ale necítil se v něm dobře. Šéf mu navíc oznámil, že pro firmu není důležité, jestli v ní je, nebo ne. Šódži proto získal pocit, že ať se bude snažit sebevíc, nikdy to nebude stačit. Svou aktivitou se snaží odpovědět na otázku, jestli je pro společnost cenný pouze produktivní jedinec, nebo pro ni může být přínosný i někdo, s kým lidé prostě jen tráví čas. 

Náhradník za zesnulého přítele

Fungoval jako figurant v restauraci, která měla prázdno a nechtěla neobsazenými stoly odradit případné zákazníky. Společníka si ale najímají také lidé, kteří se ostýchají vyrazit sami třeba do města. Jedna žena se s ním vídá pravidelně. "Když jsem sama, honí se mi hlavou spousta myšlenek a pak si nedokážu pořádně užít volno," říká klientka, která s Morimotem dokonce oslavila své narozeniny. 

V několika případech se pan Budižkničemu stal důležitou psychologickou oporou. Jeden z klientů si ho najal, aby se s ním rozloučil při odjezdu vlakem. Toužil alespoň jednou zažít, jak mu někdo srdečně mává z peronu, jak to byl zvyklý vídat ve filmech. Další případ je méně úsměvný. Přítel klientky si vzal život, zbyla jí po něm světlá čepice, kterou vždy nosil. Se svou bolestí se nedokázala svěřit rodině, společník si na její přání čepici nasadil a pomohl jí tak trauma alespoň částečně zpracovat.