reklama
 
 

Norsko zkoumá, zda jste dost dobrý rodič, nahlásí vás učitelé i sousedi, říká režisérka Dětí státu

21. 11. 2017
Česko má ještě v živé paměti sporný případ odebrání dvou malých synů Evě Michalákové Barnevernetem - norským úřadem na ochranu dětí. Není náhodou, že vlna proti norským praktikám prošla nedávno většinou Evropy i Austrálií. Proč právě teď, když úřad funguje již od roku 1992? „Barnevernet postupně prohlubuje svůj zájem od dětí, jejichž rodiče mají problémy s psychikou, alkoholem či drogami, až po soft kategorii, kdy jeho úředníci zkoumají, kdo je ‚dost dobrý rodič‘. To je velmi vágní a tady právě začaly problémy,“ říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz režisérka Ivana Pauerová Miloševičová, jež v Norsku natočila dokument Děti státu. Po premiéře na festivalu v Jihlavě jde nyní do České televize.

Norský úřad na ochranu dětí Barnevernet existuje od roku 1992, ale mluvit se o něm začalo až v posledních letech, a to nejen v Česku, ale i jinde v zahraničí, a to často negativně a vyhraněně, ve smyslu "Barnevernet krade děti". Proč najednou teď vzbuzuje takový zájem?

Barnevernet v číslech

Norů je pět milionů, ročně zde ale odeberou 3000 dětí, zhruba stejně jako v desetimilionovém Česku. Ročně Barnevernet dostává až 60 000 hlášení od škol, školek, lékařů, sousedů a dalších lidí. Přes 80 % hlášení se vyšetřuje. Ročně dostane 53 000 dětí pomoc a asistenci. V Norsku funguje 429 kanceláří Barnevernetu.

Zdroj: Děti státu, dokument Ivany Pauerové Miloševičové

Barnevernet od roku 1992 zkoumá způsoby svého fungování a vždy si vytyčuje cíle na pár let. Postupně prohlubují svůj zájem od dětí, které mají rodiče psychicky postižené nebo rodiče závislé na alkoholu či drogách, až po soft kategorii, kdy začali zkoumat, kdo je "dost dobrý rodič". Tu právě hodně řešíme ve filmu. Můj osobní názor po natočení filmu je, že problémy nastaly právě tehdy, kdy úřad začal zkoumat, kdo je a není "dost dobrý rodič", což je značně vágní pojem, a ne skutečně krizové situace.

Jak se to dá zkoumat?

Protože tehdy začal zkoumat, co dítě říká o rodičích ve škole, jakým způsobem se oslavují narozeniny, jakým způsobem se chová tchyně k mamince a podobně. Ve škole velmi bedlivě sledují, jestli je dítě v pohodě, nebo ne. Jestli dítě působí smutně nějakou delší dobu, tak učitelé to zkoumají. Pokud dostanou podezření, že něco není v pořádku doma, tak si dítěte pozvou a zkouší zjistit, jestli se něco děje. V této chvíli se dostaly některé případy do médií a začalo to vyvolávat velkou odezvu ve společnosti.

Je tedy možné, že třeba paní Michaláková nebyla jen "dost dobrý rodič"?

To nevím, protože jsem neviděla její spis. Nicméně v této rovnici něco matematicky nehraje. Paní Michaláková v Norsku studuje na speciálního pedagoga. Je asistentka pedagogů a pracuje ve školce a na prvním stupni s dětmi, které mají speciální vzdělávací potřeby. Dokonce nám říkala, že u Barnevernetu zažádala o stáž.  Zároveň žije se svým přítelem, který má ve střídavé péči svou dceru, a paní Michaláková je v tyto dny její náhradní matkou. Takže nám to nesedí, když není podle soudu schopná být dobrou matkou pro své vlastní děti a nesmí s nimi žít ve společné domácnosti.

Vy jste se vydala do Norska zjistit na místě, jak to je - jestli to je skutečně ten zlý, chladný a obávaný úřad, jak to dlouho popisovala česká média, nebo je to naopak starostlivá instituce, která chce mít ve své zemi co nejšťastnější děti. Jak to tedy podle vás je?

Rozhodně je to úřad, který chce mít co nejšťastnější děti. Ročně pomůže 53 000 z nich. Je to dobrý úmysl bohatých lidí. Norsko rychle zbohatlo a snažilo se své bohatství rozprostřít mezi co nejvíc společenských oblastí a mezi co nejvíce vrstev společnosti. Je to absolutně dobrý úmysl, nicméně se to za pochodu zvrtlo. Vždy, když dosáhnou nějakého stupně, chtějí jít ještě dál, třeba jestli rodič vede děti dostatečně k samostatnosti, k sebevědomí a nezávislosti. Zatímco posouzení, zda je rodič alkoholik, je celkem jednoznačné, tyto "soft" kategorie jsou velmi diskutabilní a vágní. Každý úřad Barnevernetu, kterých je 429, je nezávislý a každý jeden posudek je nezávislý. Každý ten úřad si regule vykládá po svém a Norové nám říkali, že se lidé stěhují podle toho, jaký je v oblasti Barnevernet - zda skutečně pomáhá a je lidumilný, nebo spíše vydává zavádějící rozhodnutí.

Z dokumentu mi přijde, že ta původně dobře míněná péče o dítě se zvrhla v praktiky, které známe spíše z totalitních zemí - domovní prohlídky, "udavači" v našem nejbližším okolí, atmosféra strachu a nedůvěry ve společnosti (třeba i na dětské narozeninové party) a všemocný orgán, jenž útočí rychle a nečekaně. Jak to přišlo vám přímo na místě?

​Ano, působí to tak, ale není to vůbec jednoznačné a rozhodně to není tak myšleno. Problém je, že systém není dostatečně kontrolovaný a umožňuje, aby se děly takové případy. Jednotlivé kanceláře jsou hodně samostatné ve svých rozhodnutích, a i když každý posudek schvaluje soud, všichni se hodně navzájem znají, jelikož Norsko není moc lidnatá země. Mnoho rozhodnutí je pak tedy spíše automatických, soud často nepřezkoumává jednotlivé případy. Zároveň chybí  zkušení a vzdělaní sociální pracovníci.​

Mnohé důvody k odebrání dítěte, které zazní v dokumentu, mi přišly příliš malicherné a vedoucí k tomu, aby rodina a dítě zažily traumatické a navždy poznamenávající okamžiky násilného odtržení dítěte od rodiny a život v odloučení. Norům to tak nepřijde? Nemají pocit, že zašli příliš daleko?

​Zaprvé, Barnevernet hodně rodinám pomáhá. Zadruhé, Norové ​nejsou zvyklí kritizovat svoji zemi. Nejsou tak kritičtí až cyničtí jako Češi. Tím pádem samozřejmě nekritizuji ani tak dobře míněnou věc, jako je Barnevernet, v překladu "ochrana dětí". Dokud se to někoho netýká osobně, zkrátka to neřeší nebo se bojí o tom mluvit, aby se nestal terčem komentářů a pochybností. Tento systém kritizují hlavně ti, kteří s ním měli osobní negativní zkušenosti nebo ti, kteří mu vidí pod pokličku v rámci své profese. Norové, pokud o tom problému vůbec slyšeli, si myslí, že kritika Barnevernetu je především doménou "lidí z východu" - tedy z Ruska, Česka, Lotyšska a podobně.

V dokumentu zazní, že ročně Barnevernet obdrží 60 000 hlášení od škol, školek, lékařů, sousedů a dalších lidí. Jsou to vlastně "udavači", kteří chtějí ublížit, nebo naopak oznamovatelé, kteří chtějí v první řadě pomoci?

Lidé v Norsku jsou více citliví na své okolí a nelze je rozhodně označit celoplošně za udavače. Jsou prostě vnímaví a v rámci toho třeba i nahlásí Barnevernetu případné pochybnosti tam, kde žijí, protože to myslí dobře. V profesních kruzích kolem Barnevernetu jsme narazili na názor jednoho profesora, že je oprávněné zkoumat deset dětí, pokud nalezneme jeden oprávněný případ. Je to velmi citlivé a komplikované téma.

Skutečně jsou Norové milovníci regulací a jsou rádi, když stát rozhodne za ně? Ve vašem dokumentu dokonce zazní, že "stát je jejich kamarád".

Ano, je to tak. Norové mají daleko větší důvěru k státu než Češi. Ostatně při natáčení dokumentu jsem se setkávala s odmítavými postoji, proč by člověk ze střední či východní Evropy měl vůbec zkoumat a zpochybňovat systém Norska. Oni nás moc neberou za rovnocenné partnery. Nicméně na druhou stranu jsou neuvěřitelně politicky korektní a umí se chovat k cizincům. Ale potkali jsme i spoustu milých lidí, kteří chápou, proč to svět znepokojuje.

Na druhou stranu v dokumentu konstatujete, že Češi v oblasti péče o dítě nemají také zrovna čisté svědomí vzhledem k plným kojeneckým ústavům či odebírání dětí finančně slabým rodinám, kterým by Norsko zkrátka pomohlo vyřešit finanční a bytovou otázku. Dá se tedy říct, že si nemáme co vyčítat?

V podstatě je to tak. Oba jsme na opačných koncích spektra, ani jeden z nich není zrovna ideální. Na jedné straně jsme my a největší počet dětí v kojeneckých ústavech v celé Evropě, na druhé straně Norové s největším počtem pěstounských rodin, a velikým počtem odebraných dětí. Myslím, že se máme od Norů co učit v otázce pěstounských rodin, ale měli bychom se zároveň poučit z jejich chyb, abychom tu cestu nemuseli jít sami a poučovat se z vlastních chyb.

Jaké je tedy poselství vašeho filmu?

Náš film je i o tom, nakolik nám systém může "kecat" do života, lidově řečeno. Kromě BBC, německo-francouzské televizní stanice Arte, australské SB či polské TVP přinese i Česká televize další pohled na tento komplexní problém, který se týká nás všech.

Lidé žijící v Norsku, kterým bylo odebráno dítě, mají strach kauzy medializovat, protože jinak by svoje dítě už nemuseli vidět, říká Tomáš Zdechovský. | Video: Filip Horký |  06:34

autor: Zuzana Hronová | 21. 11. 2017

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama