Jak se vám líbí nově opravený obchodní dům Máj? Byl jste se tam podívat?
Popravdě je mi z toho všeho velmi smutno. Myslím si, že si podobnou transformaci takto přelomová budova nezasloužila, šlo o ikonickou stavbu počátků high-tech architektury. Momentálně je to východoevropský Disneyland se vším všudy. Na druhou stranu si uvědomuji, že můj názor může být třeba i okrajový a že si v tomto novém provozu některé děti mohou užít zábavu. A to je nakonec také nějaká hodnota, že ano.
Ptám se na to nejen proto, že je v dokumentu, ale i z toho důvodu, že proměna vyvolala veřejnou diskusi o využití a proměně interiérů památkově chráněných poválečných budov, které architekti často navrhovali jako funkční a estetický celek. Když se díváte na fotografie původních interiérů některých ikon, jako je hotel Thermal, neříkáte si, že ta debata měla přijít už dávno?
Všeobecně si myslím, že široká diskuse o ochraně poválečné architektury přišla pozdě. Bohužel ji vyprovokovaly až kauzy velkých bourání důležitých staveb. Připomeňme Obchodní středisko Ještěd v Liberci od SIALu, pražský Hotel Praha od architekta Jaroslava Paroubka či slavnou kauzu Transgas (soustava staveb nad pražským Národním muzeem, a to od architektů Eisenreicha, Loose, Malátka a Aulického - pozn. red.). Všechny tyto prohrané bitvy přinesly nakonec i něco pozitivního. A to je právě ta doširoka otevřená diskuse, na konci níž se jako společnost musíme sami sebe zeptat, zda jsme skutečně ochotni vymazat celou jednu etapu naší stavební kultury. Mám pocit, že lidé by už v současnosti majoritně odpovídali - ne.
Tím chci říci, že společenská objednávka převažuje ve prospěch ochrany ikonických poválečných staveb. Problém je tedy myslím v určitých konkrétnostech. To je například efektivní proces prohlášení vybraných budov za národní kulturní památky, dostatečné množství osvícených majitelů, kteří si uvědomují kulturní hodnoty jejich budov, a tak dále.
V kontextu bourání jsou samotné interiéry budov bohužel až na konci pomyslného soupisu přání. V současné době nemáme v České republice ani jednu zcela intaktně dochovanou stavbu z tohoto období, která by si udržela původní ráz, a to v měřítku svého urbanistického celku, exteriérové i interiérové architektury, i vnitřního designu či integrovaného umění.
Plyne z toho nějaké poučení i ve vztahu k současné architektuře? Měl by být památkový a stavební úřad ve svém posuzování progresivnější?
Současná architektura bojuje své vlastní aktuální souboje, a to například o svou autenticitu - koncepční, stylovou i materiálovou. Chyba není myslím ani na straně památkářů, ti jsou povětšinou naopak v ohledu ochrany poválečné architektury velice aktivní. Stejně tak se nemůžeme zlobit na stavební úřad. Problematika památkové ochrany poválečných staveb se primárně týká konkrétních úředníků na ministerstvu kultury, u nichž drtivá většina žádostí o památkovou ochranu končí.
Dokument jste začali točit s bouráním Transgasu, jak se na demolici a to, co se kolem ní dělo, díváte s odstupem těch pěti let?
Stále stejně, nemohu odpovědět jinak. Bourání bylo provázeno proklamacemi developera HB Reavis o nové výstavbě, o zkvalitnění veřejného prostoru v okolí Vinohradské a vstupu nové kvalitní architektury do centra Prahy. Místo toho dodnes chodíme okolo vybourané parcely, která byla mezitím s velkým ziskem přeprodána dále. Je to typický příklad exploatace veřejného prostoru, a to bez ohledu na jakékoli kulturní nebo historické hodnoty. Chyba je, myslím, ale primárně na straně státu, který se nikdy neměl Transgasu bez nějaké vybrané formy ochrany vzdát.
Těšilo vás sledovat, jak se lidé zastávají Thermalu, hotelu Intercontinental, žižkovského Telecomu nebo nové haly hlavního nádraží? To by se před deseti lety pravděpodobně nestalo....
Jistěže mě zájem lidí těší. Ona je to svým způsobem také forma památkové ochrany. Lidé sami přirozeně chrání to, co je jim blízké, nebo to, co považují za důležité. Je to určitý typ autentického tlaku zezdola, z kterého se postupem času stává definovaná společenská a politická objednávka.
Jak velký problém u poválečné architektury (hlavně brutalistní) představuje skutečnost, že u ní neexistuje něco jako společenský konsenzus ani na úrovni odborné sféry? Teď nemyslím jen stavební úřad nebo památkovou péči, ale i významné architekty - například Jakub Cígler řekl v jednom rozhovoru o Transgasu, že byl součástí arogantní koncepce související s výstavbou severojižní magistrály. Eva Jiřičná zase nesnese Novou scénu Národního divadla.
Osobně si myslím, že si Jakub Cígler především potřebuje nějakým způsobem zdůvodnit svou spolupráci na novostavbě, která má nahradit bývalé budovy tranzitního plynovodu. Výsledkem prozatím ale bohužel byla jenom určitá ekonomická propaganda. Kdyby se nakonec podařilo jeho budovy na tomto místě skutečně postavit, našemu městu to bohužel nic příliš nového nepřinese. Jedná se o generativní architekturu, kterou je v současnosti možné vidět všude, ve všech kancelářských zónách evropských měst, zatímco Transgas byl skutečný a nezaměnitelný originál. A spojovat konkrétní čtveřici architektů Transgasu s ne zcela naplněnými plány výstavby severojižní magistrály v úseku okolo Národního muzea mi přijde minimálně nefér.
Co se týká Evy Jiřičné, o té je známo, že se dlouhodobě vyjadřuje konfrontačně o výrazných pražských budovách z 60. až 80. let. Spíše než objektivní názor v tom cítím nějaký druh generačního vymezení či traumatu, kterému jsem ochotný rozumět. To ale neznamená, že je možné plošně přenášet podobně emotivně zabarvenou negaci například na mou generaci, případně dokonce ještě na mladší ročníky.
Poválečná generace by se tedy měla oprostit od toho, aby architekturu 58-89 vnímala jako ideologickou?
Myslím si, že problém je především v hledání černobílých odpovědí. Realita je mnohovrstevnatá a je nutné o ní tak i přemýšlet. Veškerá architektura je protknutá určitými dobovými ideologiemi a ty svou sílu a přesvědčivost postupně vyčerpávají, nebo je jsou schopny naopak udržet. To se týká kostelů, chrámů, křížků u cesty, far, zámků, hradů, bojových opevnění, ale i politických škol, kulturních domů, technologických center nebo právě budov určených k řízení tranzitního plynovodu. Ideologie, jejíž součástí je vždy i nějaká konkrétní technologie, se ze staveb vymývá či odplavuje, ale hmotná forma budov zůstává. A právě ta má dle mého názoru stále velkou hodnotu. Například barokní architektura otce a syna Dientzenhoferových nás také stále fascinuje, přestože se naším regionem prohnala vlna sekularizace.
Co poválečná architektura znamená pro vás osobně? Do jaké míry k tomu přispívá skutečnost, že jste v takovém prostředí, kde postmoderní architektura určovala mentální mapu lidí, vyrůstal?
Vyrůstal jsem na malém sídlišti a to je prostor mnoha naplněných i mnoha zmařených utopií. Sídliště vnímám spíše jako pohrobka modernistického myšlení, v pokusech o jejich takzvanou humanizaci vidím už ten vámi zmiňovaný postmodernismus. Je to cesta od velkých božích rukou architektů a urbanistů zpět k nějakému lidskému měřítku, k jednotlivostem a drobným odlišnostem. Obě ty dekády, v obrovském časovém zjednodušení můžeme říci předrevoluční a porevoluční, ale podle mého názoru v mnohém selhávají.
Při rekonstrukci hotelu Thermal jste mluvil s jeho spoluautorkou Věrou Machoninovou, která, jak jste si poznamenal, říkala, že technický ředitel hotelu "ten beton uvnitř nesnáší". Jak velké riziko představují pro poválečné budovy noví majitelé?
Bohužel poměrně veliké. Je ale nutné problému rozumět z minimálně dvou či vícero stran. Je zde nějaký odborný pohled, tedy jak by bylo vhodné pracovat s hmotným dědictvím minulosti, dále je ale nutné zohlednit současné provozní a ekonomické aspekty, v neposlední řadě například i ekologii a udržitelnost. Věřím ale, že se všechny tyto potřeby mohou protnout v jeden funkční celek. Ve světě je mnoho takových příkladů a nejedná se o žádné objevování Ameriky. Připomeňme například transformaci bývalé československé ambasády ve Stockholmu na kanceláře a showroom módní značky Acne Studios.
Na přednášce v Campu jste řekl, že cítíte určitý dluh vůči poválečné architektuře a jejím autorům, kteří čelili porevoluční dehonestaci, ale i necitlivým rekonstrukcím či bourání jejich staveb. Chcete projektem tenhle dluh částečně splatit?
Ano, určitě. V úvodu knihy mluvím o tom, že celý tento projekt je projevem aktivismu. Nevznikal majoritně v odborném ghettu, ale iniciační energie přichází směrem zvenku, s nadsázkou by se dalo říci, že takřka z ulice. Hlavní motivací byla podpora konkrétních osobností a zviditelnění jejich příběhů a staveb, případně celých fenoménů, procházejících skrze široké generace. Snad se něco z toho povedlo naplnit, a jedná se tedy i o určitou splátku dluhu.
Která poválečná budova je teď podle vás nejvíc v ohrožení?
Za všechny aktuální kauzy bych rád jmenoval takzvanou novou budovu pražského hlavního nádraží. Myslím si, že výsledky mezinárodní soutěže nejsou příliš dobré, a především likvidují ikonickou budovu od architektů Šrámka, Šrámkové, Bočana, Rothbauera a Dandy. Podporuji názor za zachování integrálního vztahu jejich stavby se secesní budovou Josefa Fanty. Místo odbourání celé přední části takzvané nové budovy by bylo vhodné naopak investovat do zkvalitnění veřejných prostranství, parku, očištění stávajících architektonických prvků, humanizace magistrály a vrchních parkovišť, údržby schodišťových věží a tak dále. Tato stavba vlastně nikdy nezažila svůj plnohodnotný život, vždy byly některé její části opomíjené, neudržované, případně nedodělané. Stálo by za to dát jí šanci.
Jaká poválečná ikona je vám osobně nejblíž svou filozofií a estetikou?
Objektivně musím zmínit budovu Federálního shromáždění od architektů Pragera, Albrechta a Kadeřábka. Myšlenka modernistické mostní budovy zvednuté nad kamennou prvorepublikovou burzu mi přijde fantastická. Ono je toho ale opravdu mnoho, každé měřítko má své kouzlo a není nutné se zaměřovat jen na velké či reprezentativní budovy. Mám moc rád i drobnou technologickou architekturu skupiny Lo-Tech, brutalismy Karla Filsaka, postmodernismus Aleny Šrámkové či telefonní ústředny Václava Aulického. O tom všem už jsou ale ony zmíněné knihy nebo dokumentární film.
