Longyearbyen na norských Špicberkách je nejsevernějším městem a žijí v něm obyvatelé z 52 zemí světa. Neplatí tam totiž vízová povinnost. Co lidi na arktické souostroví přivádí?
Sokolíčková: Každý tam míří s trochu jinou motivací. Někoho do Longyearbyen přiláká zajímavá pracovní nabídka - třeba v oblasti vědy, turismu nebo vývoje technologií. Vedle vysoce kvalifikovaných míst hraje roli samozřejmě i exotičnost samotného místa. Pro lidi, které láká Arktida, je město snadno přístupné. I když na mapě vypadá daleko, propojení s Evropou je velmi dobré. Z Osla tam třeba doletíte za tři hodiny. Potkáte tam spoustu lidí, kteří Longyearbyen jednou navštívili a natolik k němu přilnuli, že měli potřebu se vrátit. Poměrně početná je taky komunita thajských a filipínských přistěhovalců, za kterými se pak zpravidla stěhují další příbuzní, takže se dál rozšiřuje.
Migranty z jihovýchodní Asie bych tedy na Arktidě opravdu nečekal.
Lišková: Taky mě to překvapilo. Jedním z ekonomických pilířů Longyearbyen je ale turismus, funguje tam řada restaurací a kaváren, což Thajcům a Filipíncům poskytuje lákavou možnost uplatnění. Přestože jde často o méně kvalifikovanou práci, dostanou za ni na poměry své domovské země slušný honorář. A hlavně, jak jsme zmiňovali, nepotřebují víza.
Hledají lidé v odlehlé divočině Longyearbyen třeba i únik?
Lišková: Někteří ano. Nádherná arktická krajina člověku samozřejmě dává prostor, aby se mohl ponořit do sebe a uspořádat si život, pokud zrovna prožívá nějaké složitější období. Pamatuju si na slova farářky, která je jednou z respondentek, s nimiž Zdenka mluvila. Ke konci filmu říká, jak si postupem času uvědomila, že ji Špicberky učí se konfrontovat se svými nejhlubšími strachy. Když si přitom poprvé všimla inzerátu na volné místo pastorky v Longyearbyen, nedokázala ještě přesně pojmenovat, co ji tam žene. Jenom podvědomě cítila, že se tam nezbytně musí vydat.
Obrovská zvědavost
Co na Špicberky přivedlo vás, Zdenko, jako sociální antropoložku?
Sokolíčková: Poprvé jsem se o nich doslechla v roce 2010. Do té doby jsem ani netušila, kde se Špicberky nacházejí. Asi jsem nedávala pozor v zeměpisu. Dověděla jsem se od nich od svého muže Jakuba, polárního ekologa, který tam studoval rok předtím, než jsme se poznali. Staly se pro něj srdeční záležitostí a hodně mi o nich vyprávěl. O pět let později jsem se pak seznámila s norským sociálním antropologem Thomasem Eriksenem, který pracoval na výzkumném projektu o životě v podmínkách zrychlujících se změn. Longyearbyen bylo pro tohle téma ideální případovou studií, a když jsem tedy sama přemýšlela, kam bych se mohla jako výzkumnice vypravit, nabízely se právě Špicberky.
Veroniko, kdy vás napadlo, že by ze Zdenčiny cesty na sever mohl vzniknout dokument?
Lišková: Se Zdenkou jsme se znaly z katedry kulturologie na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, kde jsme obě studovaly. Když jsem zjistila, že dostala grant na svůj výzkumný projekt a rozhodla se s celou rodinou přestěhovat na Špicberky, probudilo to ve mně obrovskou zvědavost. Vedle Zdenčina terénního výzkumu mě zajímala i její osobní zkušenost. Připadalo mi neuvěřitelně odvážné, že se Zdenka se třemi dětmi odhodlala vydat takhle daleko. Sama jsem v té době vychovávala dvě malé děti a nedokázala jsem si představit, že bych s nimi něco podobného podnikla. Zpětně jsem si navíc uvědomila, že mě Zdenčina cesta fascinovala i proto, že jsem tehdy sama řešila téma domova. Přemýšlela jsem, kde chci žít - jestli je mi lépe v městské anonymitě, nebo naopak v přírodě a přehledné komunitě. Že bude film vyprávět o důležitosti domova, ale vyplynulo až později.
Divák má při sledování dokumentu pocit, jako byste byla na Špicberkách celých dva a půl roku se Zdenkou. Kolik natáčecích dní jste měli ve skutečnosti k dispozici?
Lišková: Se štábem jsme Longyearbyen navštívili sedmkrát a dohromady jsme tam strávili asi dva měsíce. Do natáčení bohužel zasáhl covid, takže nám vznikla rok a čtvrt dlouhá díra. Překryli jsme ji jen díky tomu, že jsme se Zdenkou od začátku vedli intenzivní komunikaci. Pravidelně mi posílala svoje audio deníky a do toho si s rodinou natáčeli domácí videa. Navzdory lockdownu jsem tak neztratila přehled o tom, co Zdenka prožívá a jak pokračuje její výzkum, ani vizuální kontakt se samotným místem. Natočit film na místě, kde nemůžete být, kdykoli se něco děje, a permanentně si ho ohledávat, pro mě byla velká režijní výzva.
Špicberky jsou jedním z nejrychleji se oteplujících míst na světě. Přitom dlouhodobě žily z těžby uhlí, kterou nyní norská vláda stále více omezuje. Jak klimatické změny a s nimi související zelená transformace na místní obyvatele dopadá?
Sokolíčková: Předně bychom si měli ujasnit, proč Norsko od těžby uhlí na Špicberkách ustupuje. V médiích sice zaznívá, že se těžba omezuje, protože je škodlivá pro naši planetu, jenže když potom mluvíte s politiky, uvádějí vám spíše ekonomické důvody. Zmiňují, že cena uhlí klesá, a dolovat ho v tak těžko přístupné lokalitě tedy přestává být výhodné. To ale pochopitelně příliš nezapadá do mezinárodního obrazu Norska coby progresivního národa, který klade důraz na udržitelný způsob života. Proto se čistě ekonomické motivace postupně překryly zeleným nátěrem.
A teď k vaší otázce. V Arktidě se samozřejmě tempo klimatických změn násobí, a průměrná teplota na Špicberkách tak například oproti předchozímu třicetiletému monitorovacímu období stoupla o pět stupňů. Pokud jde ale o fyzické dopady na místní populaci, nedá se to vůbec srovnávat s tím, jak klimatické změny zasahují do života lidem v chudých oblastech Afriky, Asie nebo Latinské Ameriky. Tam jsou obyvatelé vystaveni tsunami, povodním či drastickým suchům, což může v budoucnu znamenat třeba vlnu environmentálních uprchlíků v řádu jedné miliardy lidí. Na Špicberkách obyvatele nic podobného netrápí.
I jich se ale globální oteplování nějak dotýká.
Sokolíčková: Ano, a nejviditelnějším dokladem jsou pro ně ustupující ledovce. Postupně se tam vytvořila skoro až obsese dokumentací klimatických změn. Spousta lidí mi vyprávěla, že každý rok jezdí k ledovci a fotí si, jak je zase o několik metrů dál a jak se obnažuje mořská hladina nebo skála. Během polární noci pak bývají obyvatelé usoužení deštěm, vadí jim, že se na skútru nemůžou přesunout přes fjord, protože už tam není led, nebo jim hrozí sesuv lavin až do města, což dřív nezažívali.
Zároveň ale v důsledku klimatických změn nepřicházejí o možnost obživy jako například grónské komunity, které jsou závislé na rybolovu. Na Špicberkách nikdo hladovět nebude, což na druhou stranu nepopírá fakt, že se místní krajina v budoucnu může změnit nepoznání. Pokud se uhlovodíkové emise nepodaří snížit, je podle současných predikcí možné, že v roce 2100 už na souostroví nebude sníh, což může mít vliv na turismus a ekonomiku.
S uhlím se horníci loučí těžce
Jak se s upozaďováním těžby uhlí smiřují místní horníci, což jsou, předpokládám, převážně rodilí Norové?
Sokolíčková: Ano, zatímco v oblasti turismu převažují zaměstnanci z jiných zemí, v dolech vždycky pracovali hlavně Norové. Ústup od těžby pochopitelně prožívají velmi těžce. Desítky let života strávili prací, kterou považovali za něco, na co mohou být pyšní. Měli pocit, že dělají něco pro svůj národ, který těžbu uhlí podporoval, že pomáhají budovat industriální Norsko. Představa, že by se teď najednou za celé ty roky měli stydět a cítit vinu za to, že se planeta otepluje, je pro ně velice nepříjemná. Proto jsou taky v diskusi na téma klimatických změn kritičtější. Častěji argumentují tím, že oteplování je součástí přírodních cyklů a že se s ním planeta vypořádá. Nebo jsou skeptičtější vůči odmítání fosilních paliv, protože jejich životní příběh je s nimi neodmyslitelně svázaný. To ale neznamená, že by klimatické změny popírali. Na Špicberkách je ostatně můžete popírat jen těžko, protože je máte jako na talíři.
Ve filmu zaznívá, že norská vláda plánuje Špicberky proměnit na místo s nulovými uhlovodíkovými emisemi. Když o tom ale, Zdenko, debatujete se svým mužem, připadá mu tahle vize z pohledu polárního ekologa utopická. Ze strany země, která na těžbě zbohatla, to dokonce vnímá jako pokrytectví. Jak to vidíte vy?
Sokolíčková: I když v dokumentu zastávám roli ďáblova advokáta, v posledku s Jakubem souhlasím. Norská vláda v těžbě ropy a zemního plynu pokračuje, a dokonce ji posouvá dál na sever, protože mořský led ustupuje. Momentálně plánuje otevírat nové vrty v Barentsově moři. Nezdá se tedy, že by Norsko bylo své zelené doktríně věrné a řeklo si, že když patří mezi nejbohatší země světa, tak se teď uskromní a bude se snažit žít co nejudržitelněji se vším, co k tomu patří. Že už obyvatelé nebudou mít své obří, dokonale vytápěné a věčně osvětlené domy. Že už nebudou mít spoustu aut a jezdit několikrát ročně na dovolenou do teplých krajů. I tohle je přitom součástí kroku k ekologické zodpovědnosti, nejenom to, že se budou lít peníze z fosilního průmyslu do obnovitelných zdrojů energie.
Co by podle vás pomohlo k tomu, aby vize Špicberků bez uhlovodíkových emisí nebyla jen líbivým marketingem?
Sokolíčková: V Longyearbyen jsem potkala řadu lidí, kterým příroda opravdu leží na srdci a chtěli by pro životní prostředí udělat něco dobrého. Třeba si zaizolovat dům, dát si na střechu solární panely a prodávat elektřinu do komunitní sítě. Podobné iniciativy zdola se ale daří uskutečňovat jen velmi pomalu. Podporují se projekty, se kterými přijde norská vláda, ale angažovanost místních lidí už tolik ne. Ke skutečné změně ovšem rozhodnutí shora nestačí, tu může nastartovat až vůle samotných obyvatel.
Když Longyearbyen navštívíte, narazíte najednou na spoustu absurdit, kterým se člověku ani nechce věřit. Město například pořád nemá čističku odpadních vod, takže veškerý sajrajt teče rovnou do fjordu. V jediném obchodu s potravinami se zase ještě nedávno používaly tuny plastových tašek. Přitom byste si řekli, že podobné věci jsou tím nejmenším, co by město mohlo zafinancovat. Místo toho se dělají velká gesta - teď se má třeba zavřít úhelná elektrárna a přejít na diesel, který se tam samozřejmě bude dovážet z pevniny. Není tedy divu, že když mluvíte s politiky z místní strany zelených, tak vám řeknou, že jsou pro zachování těžby uhlí. Z lokální perspektivy si totiž uvědomují, že když budou počítat i s emisemi, které souvisejí s dopravou, tak jim nakonec uhlí vyjde jako udržitelnější zdroj než diesel.
Lišková: Nebo jsme byli se štábem svědky toho, jak v Longyearbyen testovali samořídící autobus na elektřinu, který měl jezdit mezi letištěm a městem. Představa, že nás technologie před klimatickými změnami zachrání, je samozřejmě lákává. Pak si ale uvědomíte, že elektrické články do takového autobusu se musí někde vyrobit, kovy se musí někde vytěžit a emise se musí někde vypustit.
Mínus 24 stupňů
Jak jste zmiňovaly, dokument se vedle environmentálních otázek zabývá taky tématem domova. Zdenko, jak stěhování na Arktidu prožívali vaši tři synové? Jak se jim v Longyearbyen dařilo zapustit kořeny a jaké pro ně bylo ty kořeny za dva a půl roku zase vytrhnout?
Sokolíčková: Každý z nich to prožíval trochu jinak, v závislosti na svém věku, intelektu a temperamentu. Nejmladšímu Adamovi bylo v době stěhování pouhých jedenáct měsíců, takže si své nejzamlženější dětské vzpomínky vytvořil až na Špicberkách. Právě tam se naučil mluvit, chodit a uvědomovat si sebe sama. Se staršími kluky jsme se pak ještě před odjezdem museli pobavit o tom, že plácnutí přes ručičku nebo přes zadeček teď už nepřipadá v úvahu a že budou muset začít opravdu poslouchat. V Norsku je totiž ilegální děti trestat, z čehož jsme s mým mužem měli trochu obavy.
První týdny na Špicberkách pak byly pro starší syny samozřejmě velký kulturní šok. Venku bylo mínus 24 stupňů a do toho jsme je hned na začátku poslali do školky, kde se s ostatními dětmi nedokázali dorozumět. Starší Josífek je naštěstí společenský extrovert, takže se poměrně rychle rozmluvil a zapojil do kolektivu. Vráťa je naopak uzavřenější introvert, takže mu začleňování trvalo o něco déle. Zpětně se přitom po Longyearbyen víc stýská Vráťovi. Josef má zase z kluků nejvíc zafixovaný jazyk, protože v Norsku absolvoval dva roky školní docházky a naučil se tam číst a psát. Místo, které většině z nás připadá exotické, je teď pro všechny syny důvěrně známé. Dva a půl roku na Špicberkách považují za naprosto přirozenou zkušenost a moc rádi by se tam vrátili, aby mohli zase navštívit svoje kamarády.
Jak pobyt na Špicberkách ovlivnil vás samotnou? S čím jste se v Longyearbyen konfrontovala, když použiju slova místní farářky?
Sokolíčková: Když jsme se s Jakubem a s dětmi na Špicberky stěhovali, prožívali jsme zrovna trochu rozjitřenou rodinnou situaci. Potřebovali jsme čas jenom pro sebe a ideálně někde daleko, kde budeme odstřižení od své minulosti. Život v Longyearbyen nám tuhle příležitost dal. Obzvlášť během polární noci, kdy je venku neustále tma a nezbývá vám nic jiného než se zklidnit a obrátit do sebe. Najednou jste spolu uzavření v docela malém prostoru, a můžete se tak ponořit do vztahů, na kterých vám záleží. Zároveň byl pro mě pobyt přínosný i z hlediska profesního. Ověřila jsem si, že se dokážu naučit zcela nový jazyk i že dovedu překračovat hranice sociálních bublin a naslouchat lidem, kteří se na svět dívají jinak než já.
Veroniko, dovedete si po natáčení představit, že byste se vydala ve Zdenčiných stopách a taky se do Longyearbyen na delší dobu odstěhovala?
Lišková: Ano, když už se natáčení chýlilo ke konci, intenzivně jsem cítila, že bych v Longyearbyen chtěla sama strávit třeba rok života a zažít tam celý přírodní cyklus. Setkání s místní krajinou mě totiž zasáhlo víc, než jsem si uměla představit. Krajina na Špicberkách je překrásná, úplně jiná, než jakou známe z Česka nebo jiných evropských zemí. Doteď si pamatuju, jak jsem poprvé stála uprostřed horského údolí nedaleko města, pozorovala polární záři, cítila vítr a mráz a uvědomovala si, jak jsem malá a bezbranná. Pocit, že přírodu nemáte pod kontrolou, je ohromně důležitý. Podobné zážitky člověka opravdu mohou nasměrovat k nějakému usebrání.
