Bergen-Belsen/Praha – "Život v ilegalitě nebo ukrývání jsou teď tak obvyklé pojmy jako tátovy bačkory, které musely stát u kamen. Je obdivuhodné, jaká spousta lidí s nasazením vlastního života pomáhá jiným a zachraňuje je," zapsala si také německá dívka židovského původu Anne Franková.
Její deník se stal jedním ze symbolů tragického osudu milionů lidí židovského původu, pronásledovaných a zavražděných nacisty za druhé světové války.
Anne se narodila 12. června 1929 ve Frankfurtu nad Mohanem v židovské rodině bankovního úředníka Otty Franka. Když jí byly čtyři roky, k moci se dostal Adolf Hitler a čtyřčlenná rodina uprchla do Nizozemska.
Ke třináctým narozeninám dostala dívka zápisník, první zápis do něj zapsala 20. června 1942. Její prozíraví rodiče tehdy již dokončili výstavbu úkrytu v zadním traktu amsterdamské kancelářské budovy, ve kterém sídlila firma Opekta založená otcem Ottou Frankem. Poté, co hrozba transportů začala být aktuální, se rodina Frankových 6. července 1942 do úkrytu přestěhovala.
V izolaci prožila více než dva roky, později se k nim připojila i rodina bývalého Frankova obchodního partnera Hermanna van Pelse a jeden židovský zubař - dohromady osm lidí.
Deník byl pro Anne niterným důvěrníkem jejího dospívání, strachu a plíživých nenávistí ovládajících dny v uzavřeném prostoru.
"Máme strach a v našich tvářích se zračí napětí a zoufalství. Jak dlouho ještě budeme v této tíživé, čím dál drtivější atmosféře žít? Ať už se brzo něco stane. V nejhorším ať se střílí, ani to nemůže být horší než tato nejistota," zapsala si zoufalá Anne 26. května 1944.
Skrývajícím se rodinám pomáhalo několik zaměstnanců Frankovy firmy a jejich rodinní příslušníci. Starali se nejen o zásobování potravinami, ošacením či novinami, ale snažili se také o zábavu a dobrou náladu. K narozeninám nosili dětem dárky, ženám květiny. Byli si dobře vědomi, že za ukrývání Židů jim hrozí smrt.
Dva muži, kteří se v pomoci angažovali nejvíce, Victor Kugler a Johannes Kleiman, byli po prozrazení úkrytu zatčeni, nicméně přežili. Kugler, český Němec z Vrchlabí, zemřel až roku 1981 v Torontu.
"Nikdy jsme od nich neslyšeli ani zmínku o tom, že jsme jim na obtíž. Nikdy si žádný z nich nestěžoval, že s námi mají tolik práce. (...) Vždy a všude jsou nám připraveni pomoci. Tohle jim nikdy nemůžeme zapomenout," svěřila se dívka svému deníku.
Na konci května 1944 jsou zápisky Anne plné optimismu. Rodiny se totiž dozvěděly o začátku spojenecké invaze, na niž tak dlouho čekaly. Tajně doufají, že by mohlo přijít jejich vysvobození.
"Zadní dům prožívá maximální vzrušení. Blíží se teď skutečně to dlouho očekávané osvobození, o němž se už tolik mluvilo, které je však příliš krásné, příliš pohádkové, než aby mohlo být pravdivé."
Po naději přišel konec
Anne si maluje, že roku 1944 přijde vítězství, Hitler bude poražen a ona bude moci od října 1944 zase chodit do školy. Stalo se však něco zcela jiného.
V srpnu 1944 byl úkryt prozrazen. Poslední řádky napsala Anne tři dny před zatčením 1. srpna 1944.
Podle rakouské spisovatelky Melissy Müllerové, autorky jednoho z životopisů Anny, ukrývané Židy nacistům prozradila uklízečka z domu na Prinsengracht. Britská spisovatelka Carol Leeová zase tvrdí, že to byl jeden z bývalých obchodních partnerů Otty Franka.
Záznamy ze závěru deníku ukazují, jak Anne během dvou let v úkrytu duševně vyspěla, stala se předčasně dospělou. Zatímco na začátku psala o svých rozmarech, rozkolísané náladě či sporech s matkou, na konci jsou její zápisky plné filozofických myšlenek a poznání.
"Je to zázrak, že jsem se nevzdala všech očekávání, neboť se zdají nesmyslná a neuskutečnitelná. Přesto na nich pevně lpím, navzdory všemu, protože ještě pořád věřím na vnitřní dobro v člověku. Nejsem prostě schopná, abych celý svůj život a všechno budovala na základě smrti, bídy a chaosu. Vidím, jak se svět stále více přeměňuje v poušť. Slyším stále dunivěji valící se hrom, který zabije také nás. Cítím utrpení milionů lidí. A přece, hledím-li k nebesům, myslím si, že se všechno zase obrátí k dobrému, že přestane i tato krutost, že do světového řádu se navrátí klid a mír."
Zatčení vedl policista Karl Silberbauer a jeho pomocníci od nizozemské policie. Spravedlnosti alespoň částečně učinil zadost lovec nacistů Simon Wiesenthal, s jehož pomocí byl Silberbauer v 60. letech zadržen.
Obyvatelé úkrytu byli transportováni do koncentračních táborů. Až na otce Anny všichni zahynuli. Anne a Margot byly poslány do Bergen-Belsenu, kde v prvních dvou březnových týdnech roku 1945 krátce po sobě zemřely na tyfus. Krátce před osvobozením tábora spojenci.
Deník se stal literární událostí
Deník našly na podlaze dvě zaměstnankyně Opekty, které pomáhaly Frankovým v dobách nejhorších, a ty deník také po válce předaly Frankovi. Otec Anny, který se vrátil do Amsterdamu z Osvětimi, zemřel v roce 1980.
Deník má několik verzí. Autorka totiž původní zápisky později přepracovala a literárně vylepšila. První nizozemský vydavatel z knihy odstranil některé pasáže (například sexuální názory mladé autorky), její otec zase nesouhlasil s tím, aby se čtenáři dozvěděli, že si podle dcery nerozuměl se svou ženou. Až později vyšly zápisky kompletní.
Autenticita Deníku Anne Frankové je někdy zpochybňována některými popírači holokaustu. Například britský historik David Irving označil deník v 70. letech za podvrh vyrobený až dodatečně po válce Anniným otcem. Expertíza ale pravost deníku potvrdila.
Kniha vyšla poprvé v roce 1947 (česky prvně v 1956) a stala se literární událostí. Byla přeložena do více než 55 jazyků, prodalo se jí na 25 milionů výtisků a inspirovala řadu her a filmů. Dům na amsterdamské ulici Prinsengracht, kde se Anne s rodinou ukrývala, navštíví ročně kolem 800 tisíc lidí.
Anne inspirovala Mandelu, Havla i Kennedyho
Oceňován je literární talent mladičké dívky a její výstižné vykreslení nelidskosti holokaustu. Například pozdější jihoafrický prezident Nelson Mandela z deníku čerpal při svém dlouholetém věznění sílu žít dál, Václav Havel řekl v roce 1994, že "odkaz Anne Frankové je stále živý", americký spisovatel Philip Roth ji nazval "ztracenou dcerkou Franze Kafky".
Podle bývalého amerického prezidenta Johna Kennedyho je její deník "jednou z nejnaléhavějších obhajob lidské důstojnosti" a ruský spisovatel Ilja Erenburg o ní napsal: "Za šest milionů mrtvých Židů mluví jeden hlas - nikoli hlas mudrce či básníka, ale hlas obyčejné mladé dívky."
Existuje i několik následovnic Anne Frankové. Například v roce 2006 vyšel Deník české dívky Věry Kohnové, jež je někdy představována jako "česká Anne Franková". Tehdy dvanáctiletá židovská dívka z Plzně si psala deník od prázdnin 1941 do ledna 1942 - do odjezdu transportu plzeňských Židů do Terezína a poté do tábora v polském městě Izbica, z něhož se nikdo z rodiny nevrátil.
