Když v květnu 1993 v pouhých čtyřiceti šesti letech zahynul při autonehodě hudebník Jiří Bulis, zůstalo po něm jen jedno oficiálně vydané EPčko (Písničky Pro Hadivadlo z roku 1988) a dva singly, kde jeho skladby zpívají Hana Hegerová a Marta Kubišová. Kouzlo jeho písniček ale funguje i dvacet tři let po jeho smrti a dokazuje to kompilace coververzí Jiří Bulis Hommage, kterou spolu s Bulisovou dcerou Lucií Dlabolovou připravil Martin E. Kyšperský ze skupiny Květy. Spolu s ním se do Bulisových písní pustili také například DVA, Zrní, OTK, Bratři Orffové, Bonus nebo Hm... Jiří Bulis Hommage se pokřtí 17. října v brněnském Kabinetu múz za účasti Hm…, Martina Kyšperského, Muchy či Báry Zmekové.
Jakub Čermák (Cermaque):
Jaká byla vaše cesta k Jiřímu Bulisovi?
Jiřího Bulise mi na harddisk v minulých letech jako takovou tajnou libůstku strkali různí kamarádi. Byl to někdo „o kom bylo potřeba vědět“, ale vlastně jsem si ho nikdy pořádně neposlechl. Dobře jsem znal jen krásnou píseň Anděl radosti, kterou jsme si ještě v Brně pouštěli z Youtube v různém druhu závěrů různých druhů večerů... Pak mě ale oslovil Martin Evžen Kyšperský k účasti na coverdesce a já si Bulise znovuobjevil a propadnul mu. Tentokrát samozřejmě důkladněji.
Mucha
Jaká byla vaše cesta k Jiřímu Bulisovi?
Bulise poprvé pustila Maruna Ludvíková snad ve 4 ráno v kavárně Švanda, která přiléhá k HaDivadlu. Tehdá mě to po asi desetihodinové šichtě hodně dojalo. Byla to píseň Vánoce. Byl k dispozici mezi hudbou, která se pouštěla hostům, tak na něj tu tam došlo. Nejvíce jsem Bulise poslouchala vloni kolem Vánoc. Pochopitelně. Kopíroval jejich náladu, bylo mi nějak smutno.
Marek Doubrava (Hm...)
S hudbou Jiřího Bulise jsem se setkal nejprve v Dejvickém divadle v roce 1993 nebo 1994. HaDivadlo tu hostovalo s Lidskou tragikomedií, já jsem na to šel jako divadla naprosto neznalý teenager a představení mě úplně odrovnalo. Hudbu jsem však (logicky) tehdy ještě nedokázal vnímat samostatně. Pravé setkání přišlo v roce 2000, kdy jsem hrál s Orchestrem černých labutí Jiřího Kadeřábka, který v cafe theatre Černá labuť doprovázel Nesnesitelnou lehkost pití Petera Butka. Hráli jsme tam od Bulise tři písně. Butko byl na JAMU spolužák Bulisovy dcery Lucie a od ní měl kazetu, kterou jsem si nahrál a postupně velice oblíbil.
Jan Unger (Zrní):
Jaká byla vaše cesta k Jiřímu Bulisovi?
Po jednom našem koncertě v Hradci se pokračovalo dlouho do noci v divadelním sklepě a hráli jsme a zpívali spousty písniček. Potkali jsme se tam i s Lucií Dlabolovou, dcerou Jiřího Bulise. Na piáno hrála chvíli i ona, hrála tátovy písničky a mezi nimi právě i Nekonečný valčík.