reklama
 
 

Smrt porazit nedokážeme, ale umírajícího nesmíme na cestě k ní opustit, říká Palán

Aktualizováno 28. 10. 2018 18:14
Marie Svatošová je známá jako zakladatelka českých kamenných i mobilních hospiců a šiřitelka myšlenky, že lidé by měli pokud možno umírat doma. Je také autorkou bestsellerů nejen o umírání, ale i o víře a naději. Knižní rozhovor Aleše Palána ji představuje také jako osobnost, která dokáže o smrti mluvit s nadhledem i vtipem a hlavně ji dokáže vyložit z takového pohledu, že se jí člověk přestane tolik bát. "Doufám, že dokáže otřást naší beznadějí a upevnit naši naději. Marie hoří a zapaluje," říká Palán o svém knižním rozhovoru Neboj se vrátit domů.

Knihy o smrti v literatuře faktu byly ještě nedávno tabu. Jak si vysvětlujete, že publikace Marie Svatošové Hospice a umění doprovázet, jež vyšla nejprve v roce 1995 a pak v roce 2011, se stala bestsellerem?

Marie Svatošová v první řadě velmi dobře píše, je srozumitelná a konkrétní. Za své dílo ručí tou nejtvrdší valutou, tedy svým životem. Roli sehrálo také samo téma hospiců, tehdy úplně nové. Autorka objevila čtenářům nový kontinent, jehož existenci jen vzdáleně tušili někde v mlhách. Bylo to tedy nové a zároveň dobré. A týká se to každého z nás.

Zdůraznila jsem kategorii non-fikce, protože beletrie, filmy či počítačové hry jsou naopak plné smrti a umírání. Proč nás takovéto hrůzy přitahují, ale reálnou smrtí se bojíme zabývat?

Podle mě je to jen rafinovaná forma vytěsňování. Takto pojatá smrt, vizuální, efektní a dramatická, reálně neexistuje. Jaká je pravděpodobnost, že spadneme ze střechy mrakodrapu při honičce s mafiány? Nezemřeme spíš na lůžku na nějakou závažnou chorobu? Zahltit se onou nahranou smrtí, která stejně nepřijde, umožňuje divákovi či hráči se jí paradoxně nebát. Nemyslí tak na smrt skutečnou a vlastní. I ona se ale jednou dostaví. A je dobré být na ni připraven, počítat s ní.

Jak a kdy jste se seznámil s Marií Svatošovou?

Někdy před patnácti lety, když jsem se jako redaktor podílel na některých jejích textech. Velmi brzy jsme se spřátelili. S Marií to totiž jinak nejde.

Kdy vás napadlo udělat s ní knižní rozhovor o hospicích, smrti a umírání?

Velmi záhy. Marie Svatošová mě fascinovala svým zápalem, nasazením a málo vídanou kombinací tvrdosti (vůči sobě samé) a laskavosti (vůči druhým). Já však nechtěl dělat rozhovor pouze o hospicích o umírání. O nich Marie mluví i na svých přednáškách, tematizuje je ve svých knihách. Ona sama ale stála dosud tak trochu skrytá za svým obdivuhodným dílem. A přitom je také hodna našeho zájmu. Paní doktorka Svatošová totiž nevybudovala "jen" hospicové hnutí, ona obdivuhodným způsobem vystavěla i vlastní osobnost. Já bych nezvládl, či nezvládám ani jedno. Tak jsem se chtěl mimo jiné dozvědět, jak na to - tedy jak na sebe.

Sdílíte její vnímání smrti jako pozitivního aktu - člověk se ocitne v Ježíšově náručí a vrátí se do ráje, odkud byl vyhnán?

Jsem křesťan, ale smrti se obávám, občas cítím hluboký neklid, přijdou chvíle nočního strachu… Podobně to má asi většina z nás. A právě k takovým lidem hovoří Marie Svatošová velmi přesvědčivě. Jsem tedy ideální čtenář naší vlastní knihy!

Bylo jedním z vašich cílů sepsat knížku, při níž by se čtenář při čtení o smrti nejednou od srdce zasmál?

To ne. Ale chtěl jsem práci hospiců ukázat v celé jejich šíři. A k ní humor neodmyslitelně patří. A patří i k Marii Svatošové. Ona má vytříbený cit pro razantní humor a umí se touto optikou podívat i sama na sebe.

Jsou ta pozitivní slova o smrti a o návratu z vyhnanství do ráje jen útěchou, která má pomoct umírajícímu, nebo konstatováním faktu?

To záleží samozřejmě na přesvědčení každého z nás, na naší víře. Dnes se hodně mluví o psychosomatice, o tom, jak naše mysl ovlivňuje tělo, jeho zdraví a choroby. Neříkám, že to tak je, to ne, ale zkusme následující konstrukci vzít, prosím, jako určitou pracovní metodu. Co kdybychom svým přesvědčením dokázali ovlivnit i to, co s námi bude po smrti? Ateista si svou nevírou připraví věčnou nicotu, věřící naopak život věčný. Kterou variantu byste si vybrala vy?

V knize otevíráte několik tabuizovaných témat, o nichž se ve společnosti nemluví - například pravdivé informování pacienta lékařem nebo včasné přerušení léčby a přechod k paliativní medicíně. Myslíte, že byste touto knihou mohli tato tabu prolomit?

To by bylo skvělé. Marie Svatošová burcuje mediky, zdravotní sestry, nemocné i jejich okolí: Nelžeme si! Smrt porazit nedokážeme, ale umírajícího nesmíme na cestě k ní opustit. A neexistuje větší samota než společenství lidí, kteří si vzájemně lžou.

Kniha také pomáhá popularizovat institut hospiců. Nejsou stále státem ale i občany tak trochu přehlížené a podceňované?

Mobilní hospice, tedy ty, které nabízejí péči o umírajícího doma, se dosud dokonce potácejí v legislativním vakuu. Kamenné hospice už máme v každém kraji - kromě mé rodné Vysočiny. Ta se hospici řadu let úspěšně brání a já se za toto tmářství stydím. A jestli jsou hospice přehlížené nejen státem, ale také občany? Těmi, kteří zde doprovodili ke smrti někoho blízkého, určitě ne. Nejen tato kniha, ale zejména rodinní příslušníci a jejich přátelé šíří pověst hospiců jako míst, kde lze potkat opravdové a nezištné lidství, kde na sebe mají lidé čas a mají se rádi. Fakt to tak je, nekecám.

Publikace by se mohla stát pro mnoho ateistů jakousi vstupní branou do  světa víry. Pro mnohé jsou klasické duchovní texty nesrozumitelné, zatímco váš rozhovor je veden tak, že za ateisty vyslovujete spoustu palčivých otázek, na něž se nemají koho zeptat. Je to jeden ze smyslů knihy?

Jednoznačně ano. Marie Svatošová jde rovnou na dřeň, mluví srozumitelně, v příkladech z praxe a hlavně: za všechno ručí vlastním životem. Co mám dělat, abych nežil v zášti, která mě stravuje, abych dokázal odpustit? A jak mám prosit o odpuštění já sám? Jaký smysl má můj život? Stačí nepáchat zlo, nebo je třeba dělat i něco dobrého? To jsou otázky, které nás nepotkávají až na smrtelné posteli, případně na střeše toho mrakodrapu, kam nás zahnali gangsteři.

A paní doktorka Svatošová ukazuje, jak na ně odpovídá ona sama. Nikoho nekárá, neobrací na svou víru. Žije prostě jako křesťan. Její autenticita je radikální a uvěřitelná. Doufám, že dokáže otřást naší beznadějí a upevnit naši naději. Marie hoří a zapaluje.

Přijde mi, že paní Svatošová svým důsledně prožívaným křesťanstvím a svými argumenty by obrátila na víru i zarytého neznaboha. Jak to vidíte vy?

Marie nikoho na víru neobrací, to opravdu nemá v popisu práce. Ona prostě jen žije tak, že se člověk při bližším seznámení s ní musí začít pídit, kde se v té ženské bere tolik energie, vytrvalosti a obětavosti. A když se zeptá, Marie mu to řekne.

Je pro ně katolictví Marie Svatošové schůdnější, přijatelnější než některých oficiálních představitelů?

Mí staří přátelé z undergroundu či ti mladší, městští liberálové, se mě někdy ptají: Jak můžeš být v jedné partě s takovými lidmi?! Zmíní pak některé církevní představitele, k nimž mají zásadní výhrady. Ještě před pár lety jsem odpovídal: Já jsem spíš v jedné partě s Jiřím Reynkem a Ivanem Martinem Jirousem - to jsou přece taky katolíci. Dnes, kdy jsou tito muži na pravdě Boží, užívám jiná jména: Dana Němcová a Marie Svatošová. Právě tyto dámy reprezentují křesťanství, jaké mě zasahuje.

Kniha se také hodně zabývá tématem odpuštění. Co říkáte jeho extrémní podobě, kdy paní Svatošová odpustila vrahům svého duchovního guru kněze Ladislava Kubíčka a s jedním je v pravidelném písemném kontaktu?

Je to ještě vyhrocenější, ona oběma vrahům odpustila v podstatě hned, vzápětí po obdržení zprávy o brutální vraždě pátera Ladislava. Marii dobře znám a vím, že to nejsou prázdná slova či formulované přání, ona jim opravdu odpustila. Rozumím tomu, nechce se zatěžovat záští, z té nic pozitivního nevzejde.

Ostatně tuto "extrémní" podobu odpouštění zastával již páter Kubíček, jak také v publikaci zmiňujete.

S Ladislavem Kubíčkem jsem jednou vedl diskusi o vztahových peripetiích. Je přece psáno: Milujte se, připomínal mi. Když ono je to často složitější, začal jsem to komplikovat. Milujte se ale není doporučení, to je příkaz, uzavřel pochybnosti tento politický vězeň a režimu nepohodlný kněz, tedy člověk, který by mohl nemilovat velmi snadno. A Marie Svatošová? Ta je schopna příkaz lásky zkrátka poslechnout.

Co je podle vás hlavním poselstvím vaší publikace?

Šíření radosti.

Jakým způsobem? Zprávou, že umírání nemusí být jen smutné a bolestné a že smrt nemusí znamenat konec?

Taky. Na radost ale přece nemusíme čekat až na závěr našich dní. Ani na zítřek nemusíme čekat…

Video: Eutanazie je šílený nápad. Jak může někdo pacienty zabíjet? říká Marie Svatošová

Smrt už není tabu, je ale potřeba vychovávat lékaře, pacientům často milosrdně lžou a ti se pak na smrt nemůžou připravit. | Video: Daniela Drtinová |  15:54

autor: Zuzana Hronová | 26. 10. 2018 9:51

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama