Z malé amazonské komunity jste se díky své české ženě dostal až do Evropy, v posledních letech pravidelně létáte mezi kontinenty a přednášíte o svých tradicích. Pamatujete si, v kolika letech jste se poprvé dostal do města a jaké to pro vás bylo?
Můj otec byl vždycky velmi tolerantní a otevřený modernímu světu, takže mi ve 12 letech nabídl, jestli se s ním chci jet podívat do města Tena. Z naší komunity je vzdálené zhruba 45 kilometrů a dnes k němu vede zpevněná silnice, takže se tam dostanete autobusem za dvě hodiny. Dříve jste ale musela jít tři hodiny pralesem, než jste se dostala na cestu a k autobusu. Když jsem přišel poprvé do města, neuměl jsem skoro španělsky, za což se mi děti ve škole smály. Učil jsem se ale rychle a snadno, takže jsem se brzy stal druhým nejlepším studentem ve třídě. Toužil jsem po vědění, a tak jsem studoval dnem i nocí, volného času jsem moc neměl.
Který předmět vám dal nejvíc zabrat?
Bojoval jsem hlavně s matematikou, protože jsem nechápal, že musím postupovat podle nějakých pravidel. Vůbec nejhorším předmětem pro mě ale byla historie. Jako člen domorodého kmene jsem se musel učit věci, které mou kulturu popisovaly hrozně a úplně překrouceně, šlo to proti mému přesvědčení. Všechno, co o nás, domorodých kulturách, napsali, byly nesmysly. Z historie jsem tak měl vždycky špatné známky.
Kromě městské školy jsem se stále vzdělával také se svými prarodiči přímo v pralese. Dostal jsem tak tradiční, pralesní výchovu i klasické vzdělání. Adaptovat se na systém, který požadoval stát, pro mě nebylo složité. Pochopil jsem, jak to mám udělat. Také jsem ale zjistil, že moderní systém vás může zcela pohltit a donutit vás zapomenout na vaše kořeny, původ a tradice.
Šikanovali vás ostatní kvůli vašemu původu, ať už ve škole nebo v běžném životě?
Ano, šikanu jsem zažil, ale nenechal jsem se jí zlomit. Děti se smály mé španělštině a přízvuku. Tak jsem se jich zeptal, kolik jazyků ovládají samy, protože já umím ještě svůj rodný jazyk kichwa, a jestli se jej taky chtějí naučit.
Život postaru
Projekt rodinné komunity v oblasti Rio Blanco v čele s Agustinem Allpou Grefou a jeho ženou. Cílem je nejen ochrana pralesa a místní přírody, ale i ochrana tradic a jejich předávání budoucí generaci domorodých obyvatel. Výuka v pralesní škole nyní probíhá jednou týdně, cílem je však získat povolení provozovat jí celý týden jako alternativu k běžné ekvádorské státní škole. Více informací lze najít na webu.
Vaše komunita se po staletí řídí dvěma základními pravidly přežití - nemít strach a respektovat své okolí. Pomohlo vám to i v životě mimo prales?
Ano, dám vám příklad. Můj děda říkal, že pokud se naučíš přijmout nebezpečí a ve střetu s jakýmkoliv zvířetem, ať je to had nebo třeba puma, se nebát, zvíře to pozná. Nebude ti tolik tlouct srdce a zvíře ucítí tvůj klid. Když tě něco zraní v džungli, dokážeš najít na zranění léčivou rostlinu a za čtyři dny se uzdravíš. Když tě naproti tomu v psychickém slova smyslu něco zraní v moderním světě a ty se na to zranění nezaměříš, bude tě to zabíjet pomalu. Jak říkal můj děda, v pralese sice můžeš potkat jaguára, ale ve městě potkáš tisíce jaguárů.
Na začátku června našli v kolumbijské části Amazonského pralesa záchranáři čtyři děti, které přežily pád letadla a následně 40 dní v džungli. Nejmenší dívce byl rok, nejstarší 13 let. Celá západní společnost to označuje za zázrak, domorodá část obyvatelstva Amazonie však reagovala střízlivěji s tím, že děti byly na pohyb v pralese zvyklé. Jak to vnímáte vy?
Moji známí mimo domorodé kmeny také tvrdili, že je to zázrak. Mě jejich přežití ale zas tak nepřekvapilo. Můj bratr si z pohledu obyvatel moderního Západu dokonce dělal legraci a říkal: "Kdybychom měli vyprávět, co všechno se v průběhu staletí stalo v džungli, mysleli by si všichni, že přeháníme a nevěřili by nám." Víte, když zná domorodé dítě prales dobře, dokáže přežít spoustu věcí. Takové děti by v pralese vydržely samy i déle než 40 dní.
Je ale nutné rozlišit dvě skupiny domorodých dětí - ty, které jsou trénované k přežití v džungli, a ty, které žijí, řekněme, modernějším způsobem života. Když jsem byl sám dítětem, bylo nás sedm z celé naší komunity, kteří se učili všechno o pralese a přežití v něm. Najdou se děti, které se s extrémními situacemi a prožitky dokážou srovnat za pár hodin nebo za den, ale i takové, které se z toho vzpamatovávají třeba měsíc nebo roky.
Kolumbijské děti přežily, protože měly očividně velmi dobrý vztah s džunglí, dobře ji znaly a rozuměly jí. Všichni domorodí obyvatelé džungle se z ní každý den učí, ať už vědomě nebo nevědomě. Říkáme, že v extrémních situacích se lze spoléhat na svou vnitřní moudrost, dokážou to i malé děti. I v ekvádorské džungli se občas někdo ztratí a zase se najde, anebo zemře. Umírání je součástí života v džungli, to se domorodé kmeny učí odmalička.
Říká se, že děti se se strachem nerodí, že jej získávají až v průběhu života. Myslíte si, že děti dokázaly přežít i proto, že se zkrátka tolik nebály?
Věříme, že děti do sedmi let strach nemívají a dokážou vstřebat poměrně rychle hodně různých prožitků. Od sedmi do 12 let absorbují podněty i emoce kolem sebe a strach se u nich objevuje hlavně kvůli rodičům, kteří je učí, co je a není dobré, co je a není nebezpečné. Samozřejmě je důležité jim říkat, že jsou věci, které bezpečné nejsou. Rodiče by ale měli děti naučit, jak se chovat, když se s nějakým nebezpečím setkají. Můj dědeček mi říkal, že čím jsme starší, tím více jsme k mnoha věcem slepí. A opakovaně mě nabádal, abych si pamatoval, jak svobodný a otevřený jsem byl jako dítě.
Před dvěma lety jste se svou českou ženou založili pralesní školu pro děti domorodého původu. Obyvatelé Ekvádoru totiž musí pod pohrůžkou vězení posílat své malé děti do škol, což je pro ně ale zároveň finančně náročné. Cestovné či pronájem bytů ve městech platí mnohdy právě z prodeje půdy v pralese. Současné domorodé děti však podle vás často zapomínají na své tradice a kulturu, což chcete sobotní výukou v pralese změnit. Učíte i vy svoje tři děti jazyk a tradice kmene Kichwa?
Naše děti chodí do české školy, což je fajn, protože získají západní znalosti a dovednosti. Zároveň částečně zůstávají s námi v domorodém prostředí, chodí s námi na sobotní výuku v pralese. Učím děti o rostlinách, ale formou hry, aby je to bavilo a zajímalo. Nejstarší dcera zná základní dovednosti přežití v pralese, ale protože pořád cestuje mezi zeměmi a kulturami a učí se zároveň i v běžné škole, je toho na ni asi trochu moc a musí to vstřebat. Domorodé znalosti jí dávkuju postupně, neberu ji hned do jeskyně, odkud by se musela sama vrátit domů, jak to udělal mně můj děda, když mi bylo sedm. Do ničeho ji nenutím, nechávám ji, ať si na to přijde sama.
Domorodá jména dříve v dokladech být nemohla
Domorodí obyvatelé Ekvádoru uvádí, že jsou římští katolíci. To proto, že dříve platila povinnost uvádět náboženství, například ve školách. Kromě toho domorodí obyvatelé často museli projít křtem a studií Bible. "Když jsem byl dítě, domorodí obyvatelé si do svých dokladů nemohli nechat zapsat ani domorodé jméno, které mu dal jeho kmen. Já jsem dostal po narození jméno Allpa, což znamená Země. Když mě ale rodiče nechávali zapsat na matrice, úředníci je odrazovali od toho, abych měl toho jméno v dokladech. Takže mě pojmenovali Agustin (po otci) Jesus (v překladu znamená Ježíš, pozn. red.)," říká Grefa.
Jeho děti ale již mají v oficiálních dokladech k Ekvádoru i v Česku uvedena svá domorodá jména. "Na české matrice to byla docela legrace. Museli jsme dokazovat, že jména mých dětí skutečně existují. Takže jsem musel prokázat, že jsem skutečně domorodý obyvatel kmene Kichwa, vyřídit několik různých formulářů, nechat potvrzení oficiálně přeložit do češtiny a pak přinést na matriku. Trvalo několik dní než české úřady potvrdily, že naše děti mohou mít v dokladech svá domorodá jména," popisuje.
Myslíte si, že kolumbijský případ otevře světu oči v tom, jak důležité znalosti domorodých obyvatel Amazonie jsou?
Jako domorodí obyvatelé Amazonie o svá práva bojujeme dlouhodobě. Moderní západní civilizace je ale stále porušuje a manipuluje s námi. Starší členové komunit neustále hlasitě protestují proti kradení půdy s tím, že je to jejich území a byli zde jako první. V Ekvádoru ale nyní zaznívají i hlasy politiků, kteří se vymezují proti tomu, aby domorodí členové komunit měli své vyčleněné hektary, protože bílí Ekvádorci přece mají mnohem méně půdy.
Proto musíme neustále zdůrazňovat, že se stovky let staráme o amazonskou přírodu a chráníme ji, kdežto moderní společnost ji chce brát a ničit. Chtějí zlomit našeho ducha, aby s námi mohli manipulovat, koupit naši půdu a zničit ji těžbou ropy nebo zlata. Ekvádor má práva na ochranu domorodých obyvatel, jenže mnozí domorodí obyvatelé o nich ani nevědí. Netuší, že mají na něco právo, proto je tak důležité, aby byli vzdělaní. Někteří členové domorodých společenství vystudují ve městech, ale vrací se zpět do pralesa, aby svým komunitám pomohli, ať už jako právníci nebo třeba lékaři.
Tušíte, kdo jsou lidé, kteří skupují a těží půdu vašeho kmene?
Momentálně jsou to společnosti, které těží zlato. Před šesti lety to byly především čínské korporace, dnes jsou to především firmy z Ekvádoru, Kolumbie, ale také Peru nebo Brazílie. Problém je, že vedení Ekvádoru na jednu stranu tvrdí, jak chce chránit prales, na druhou stranu jde ale na ruku těžařům. Na papíře tím pádem tvrdí, že společnosti budou postupovat tak, aby nezatížily ekosystém a neublížily místním, jenže ve skutečnosti dělají přesný opak.
Někdy ty společnosti podplatí úřady anebo podvedou lídry domorodých komunit, aby jim podepsali souhlas s těžbou na jejich území. Přitom domorodé komunity fungují na principu všeobecného souhlasu, s prodejem půdy musí souhlasit alespoň polovina komunity. Jenže když lídři něco podepíšou, těžařské společnosti pak přijedou, přivezou s sebou armádu nebo policii a svá práva si vydobydou. Když se naproti tomu svých práv domáháme my sami, musíme mít kolem toho spoustu papírů, ujednání, volání a nikdo nám nepřijede na pomoc, žádná policie ani armáda.
Předpokládám, že členové kmene, kteří prodají svou část půdy, míří do větších měst. To musí být pro lidi, kteří se narodili a vyrostli v pralese, obrovský šok. Čím se živí?
Každý člen komunity má ze zákona k dispozici minimálně pět hektarů půdy (odpovídá zhruba rozloze pražského Václavského náměstí - pozn. red.). Rodiny tak mohou mít dohromady více než sto hektarů půdy. Kupci často přichází za jednotlivci, mluví jazykem kichwa a zároveň dobře ovládají španělštinu, snaží se jim zalíbit a přesvědčit je, ať svou půdu prodají. Namluví jim třeba, že jejich půda není tak úrodná, že na ní nic moc neroste. Chodí za nimi pravidelně, dokonce jim ukážou obnos peněz v hotovosti a krok za krokem je nahlodávají, až člověk s prodejem souhlasí. Manipulují s lidmi, s celou rodinou a snaží se původní obyvatele přesvědčit, že nutně potřebují peníze.
Lidé z jedné komunity pak někdy prodají kus své půdy a připojí se k jiné komunitě. Někdy chtějí hospodařit na půdě blíže k městu. A někdy rodiny prodají všechno a odcházejí právě do měst. Když ale nevědí, jak mají se získanými penězi nakládat, za tři měsíce jsou úplně ztracení. Když jsem odjížděl z Ekvádoru poprvé, moji komunitu začaly víc a víc navštěvovat těžařské společnosti a skupovat pozemky. Komunita tak na mě apelovala, abych zkusil hledat pomoc.
Dříve jsme se s mou ženou soustředili na odkup pozemků, které by mohly být zajímavé pro těžaře, abychom ochránili prales. Pak jsme si ovšem uvědomili, že nedílnou součástí našich tradic a kultury není jen prales, ale i ztráta znalostí a učení našich předků. Že naše děti už spoustu z toho neumí, že ztrácí jazyk. Proto jsme se rozhodli po debatě se členy komunit založit pralesní školu Sachawa. Třeba se jednou nebudou chtít vracet ke svým předkům, ale budou si alespoň moci vybrat. Bez kořenů jste totiž jen poloviční.
Agustin Allpa Grefa
- Pochází z komunity Rio Blanco kmene Kichwa ve východní části Ekvádoru, poblíž města Tena. Každou komunitu tvoří dvě až tři rodiny. Jeho bratr žije v USA, další v Ekvádoru a on sám polovinu roku tráví v Česku.
- Je léčitelem, ochráncem přírody a kultury svého kmene a komunity Ruku Samay. "Jsem podporovatel vůdců komunit. Podporuji je svými radami a nápady, které jsem za svůj dosavadní život nasbíral po celém světě," vysvětluje Allpa Grefa.
- Se svou českou ženou Michaelou se poznali před 13 lety v džungli, kam zavítala v rámci svých cestovatelských toulek. "Nejprve jsme se stali kamarády a když jsme se blíže poznali, začali jsme spolu chodit, vzali jsme se a teď žijeme i s našimi dětmi půl roku v Česku a půl roku v Ekvádoru," vysvětlují.
- V Česku pořádají semináře a přednášky o osobním rozvoji. O jejich životě nyní český režisér Jan Rajnoha chystá dokument s názvem Yachak.
