Ze všech svých dřívějších profesí dodnes těží. Před působením na jihu Čech studoval průmyslovou školu stavební a posléze pedagogickou fakultu, vyučoval literaturu na pražském gymnáziu a byl kostelníkem v Týnském chrámu na Staroměstském náměstí. Jako pedagog má poutavý a souvislý výklad, díky technickému oboru si zase umí leccos opravit. "Nikdy bych si nepomyslel, jak moc v pozici kastelána ocením své středoškolské stavařské školení," říká s tím, že život na zámku může působit romanticky, nese to s sebou ale daň, kterou rodina musí platit.
"V obci žije pár obyvatel. Po sezoně tudy nikdo ani neprojde, což je náročné pro vás i děti, které mají nejbližší kamarády a koníčky v Táboře. Manželka učí výtvarku na Základní umělecké škole v Sezimově Ústí a každý pracovní den dojíždí třicet kilometrů daleko," líčí Horyna a dodává, že zkusí-li si člověk bydlet na Červené Lhotě, přestane se divit tomu, proč malebná tvrz jednu dobu neustále měnila své majitele. "Být na ostrově je sice kouzelné, ale také nepraktické. Zámek navíc stojí na skále, kterou omývá voda a kvůli tomu je v interiérech neustále zima jako v lednici. Do našeho obýváku navíc nezasvítí slunce sedm měsíců v roce," říká.
Přátele jsem se styděl pozvat dovnitř
Lhotský zámek měl v době normalizace jednu výhodu, od odvysílání pohádky Zlatovláska v roce 1973 se dostal na výsluní návštěvnické popularity a zájmu. Měl také štěstí na kastelány. "Ten první, pan Vrkoč, byl někdejším šlechtickým komorníkem a obětavým správcem, který v těžkých poválečných dobách zachránil veškeré zámecké vybavení a prosadil začlenění zámku mezi zpřístupněné památkové objekty. Jeho nástupce Paulík zase v těžkých dobách normalizace úspěšně sháněl finanční prostředky a zachránil před plánovanou demolicí budovy někdejšího šlechtického velkostatku. Restauroval také původní vybavení," vysvětluje Horyna, který byl s technickým stavem 700 let starého zámku v roce 2003 spokojen.
Práce ho čekala hlavně na úpravě expozic. "Instalace zámeckých interiérů prohlídkové trasy byla více než rozpačitá. Doslova jsem se styděl někoho z přátel a známých pozvat dovnitř. Spoře instalovaný nábytek sem svezli z jiných zámků a instalovali ho tak, že ani nebylo jasné, jakou funkci v minulosti měl. Možná to bude znít překvapivě, ale byl to výsledek několika historických politických rozhodnutí," vysvětluje bývalý pedagog s tím, že zatímco první kastelán udržoval interiéry v původní podobě, druhý řešil tlak na ideovou úpravu, která nebude odkazovat k dehonestované šlechtické třídě.
Za socialismu tak byla bývalá tvrz na ostrově plná uměleckého a starožitného nábytku svezeného z jiných míst. "Kastelán Paulík udělal to, co by na jeho místě asi udělal každý, rozhodl se, že bude prezentovat to nejkvalitnější umělecké řemeslo, které na zámku má. Zámek měl tehdy bohaté svozy: Radenín, Choustník, Dírná, Lukavec, Stráž nad Nežárkou, Červená Řečice, Kamenice nad Lipou, Pacov a Oblajovice. Prvních pět zmíněných zámků se ale v 90. letech restituovalo, a tak se tato populární prohlídková trasa rozpadla a kastelán ji narychlo doplnil svozy z Krumlova a Hluboké, protože se tak trochu
pozapomnělo, že původní lhotský mobiliář je uložen v depozitářích," dodává správce jihočeské tvrze.
Když Horyna v roce 2003 začal shánět původní mobiliář, všichni ho přesvědčovali, že je dávno pryč. "A já ho našel složený v depozitářích. Pak jsme ho postupně s manželkou a kolegy navraceli na jeho původní místa. V místnostech jsme obnovili původní barevnosti stěn, nátěry oken a obnovili povrchy podlah. Na okna se vrátily repliky nedochovaných závěsů. Princezna Sophie Schönburg, která nás naposledy navštívila v roce 2008, tak mohla svým dětem ukázat pravdivou podobu domu, v němž vyrostla," říká Horyna s tím, že vrátit vše na původní místo nakonec trvalo čtrnáct let.
Role badatele za minimální mzdu
Podle Horyny dnešní návštěvníci oceňují hlavně to, když mají interiéry autentickou podobu. "Že to není salonek za salonkem, ale je to dům k bydlení," vysvětluje a dodává, že o to, jak šlechta žila, se lidé zajímají od restitucí, kdy se modrá krev začala více tematizovat. "Nejčastějším dotazem bylo a je: 'Prosím vás, takhle to tu opravdu měli?'" parafrázuje návštěvníky a jedním dechem dodává, že stejně jako vybavení lidi zajímají příběhy, které jim převypráví průvodce:
"Národní památkový ústav si před několika lety nechal udělat anketu, která ukázala, že více než 70 procent návštěvníků stojí o prohlídku s průvodcem. Někomu jde o informace, většině však o jakýsi průvodcovský folklor, k němuž patří i zámecké pantofle," směje se.
"Já sám mám rád volné prohlídky bez průvodců, kdy mohu být v zámku jak dlouho chci a mohu si dopodrobna všechno prohlédnout, proto chci alespoň o hradozámecké noci takovou možnost návštěvníkům dát. Je to personálně nákladné, protože v místnosti jsou průvodci v roli ostrahy. Skončí to však často tím, že návštěvníci od průvodců stejně vyžadují výklad."
Na Červené Lhotě se průvodci snaží být v rolích zasvětitelů, kteří lidi provází a otevírají jim oči. "Návštěvníci potřebují vědět, co je na zámku zajímavého, aby se na to uměli dívat. Prohlídka jako žánr je de facto mýtus. Je to mýtické vyprávění, kdy na konkrétním místě verbálně zpřítomňujeme historii - prožíváme ji a měníme se. V tomto filozofickém pohledu je prohlídka jakousi iniciací. Průvodce je ten, kdo vás bezpečně provede labyrintem, otevře všechny dveře a zase vás zdravé vypustí ven," líčí a dodává, že kvalitní zaměstnanci na světě jsou, zámky a hrady si je ale často nemají jak udržet.
"Nejde o to, že bychom špatně platili sezonní průvodce. Ti mají docela dobré hodinové sazby. Problémem je, že nedostatečně odměňujeme stálé zaměstnance, a máme proto problém udržet dlouhodobě v našich řadách kvalitní vzdělané lidi, kteří budou schopni bádat, interpretovat zámek a vychovávat průvodce, jako arbitři kvality a dobrého vkusu," myslí si zaměstnanec Národního památkového ústavu a podotýká, že zaměstnanci na Červené Lhotě často pracují za minimální mzdu.
Na otázku ohledně návštěvnosti kastelán sice neodpověděl, podle dohledatelných zdrojů je ale v posledních pár letech dvakrát nižší než před pandemií koronaviru. Jedním z faktorů může být i vyšší cena vstupenek. "Ano, pro rodiny s dětmi nebo seniory, kteří se k nám opakovaně vrací, je to problém. Na nádvoří o tom slyším denně. Kastelán ale nemá v rukou cenovou politiku," vysvětluje a k návštěvnosti dodává i to, že čísla jsou často zavádějící například proto, že koupí-li si člověk vstupenky na více okruhů, počítá se jako několik návštěvníků.
"Co jsme tady na Lhotě pocítili, je úbytek výletních autobusů s turisty nebo dětmi. Vyjet dnes na školní výlet je legislativně takové martyrium, že obdivuji učitelky, které si to troufnou. Konkurují nám zábavní centra, jump arény, stezky korunami stromů, zkrátka areály, kde instruktoři přebírají za děti odpovědnost. U nás musí učitelky trnout, aby děti něco starožitného nerozbily. Ubyla také zahraniční klientela, která se již soustřeďuje do větších center. Ostatně několik let tu chybí dobrá restaurace, v níž by se mohl celý zájezd dobře naobědvat," myslí si Tomáš Horyna.
