Praha – V polovině srpna oslavil Antonín Kábele 79. narozeniny. Jeho věk byste mu nehádali. Leda podle tenkého "vyšeptalého" hlasu, rozhodně ne podle dlouhých vlasů, svalů a nebývalé rychlosti.
Jeho pozdně důchodový věk byste nepoznali ani podle stylu života či zálib. Randí s mladými děvčaty, zakládá si na tom, že se ještě stále může milovat, a to i několikrát denně. Navíc fotí akty žen a závodně dělá atletiku.
Aktuálně.cz: Vy máte na svůj věk neobvyklé koníčky. Stále ještě fotíte akty?
Antonín Kábele: Ano, pořád. A i profesionální umělci mi říkají, že jsou dobré.
Seriál "Život začíná v sedmdesáti"
Článek je součástí velkého seriálu Aktuálně.cz "Život začíná v sedmdesáti". V něm vám představujeme pětasedmdesátileté dřevorubce či baletky, osmdesátileté spisovatelky a atletky, pětaosmdesátileté vědce nebo operní pěvce, zkrátka aktivní seniory, kteří zapomněli stárnout. Seriál se snaží rozbít zažitý stereotyp pasivního a rezignovaného důchodce.
A.cz: Jak lákáte objekty?
Asi na svůj originální zjev. Díky němu jsem si ostatně zahrál i v jednom krátkém filmu. Dokonce jsem tam hrál nahatý.
A.cz: Prý vás také přitahují mladé slečny…
No, většinou chodím s dvacítkami, nebo jim je něco přes dvacet. Já se prostě cítím být mladý. Každému je tolik, na kolik se cítí. Já se cítím na hodně málo. I v pokročilém věku mi nedělá problém se třeba třikrát denně milovat.
A.cz: Platí to tedy i naopak, že vy přitahujete mladé slečny?
No, ano. Když jsem byl teď na atletickém veteránském mistrovství světa v Brazílii, mladé Brazilky mě tam zastavovaly a chtěly se se mnou fotit. To bylo hodně příjemné.
A.cz: Čím to?
Lidi říkají, že lovím slečny na své modré oči. Oko, do duše okno, moje tedy určitě. A taky jsem upřímný, říkám vše na rovinu. Když doběhnu závody, jdu se bavit s mladými, řeknu: "Ahoj, já jsem Tonda" a už kecáme.
A.cz: Jak si udržujete svou mladost?
Pohybuji se mezi mladými lidmi. Oni mě berou, protože vědí, co dokážu. A taky musí člověk o to své tělo neustále pečovat a trénovat ho. Jak s tím člověk přestane, tak je konec. Nesmí se rezignovat a zůstat sedět u televize.
A.cz: Jak trénujete?
Nejdřív jsem trénoval jiné atlety, pak jsem s tím přestal a trénoval jsem se sám. Pak jsem ale začal zjišťovat, že už sám na sebe nestačím. Tak teď trénuju u trenéra s mladými reprezentanty. Když si říkám, že nepůjdu nějaké závody, že mě bolí celé tělo, říká: "Žádné odmlouvání, prostě půjdeš!" A tak jdu a pak zaběhnu světové časy, tedy české rekordy každopádně.
A.cz: Jak jste se k atletice dostal?
Objevili mě v 15 letech. Ale přitom jsem ještě hrál hokej a fotbal za Spartu. Než jsem zjistil, že všechno nemůžu zvládnout, tak mně popraskaly svaly a musel jsem skončit. S atletikou jsem znovu začal až v 57 letech. Ve veteránech jsem pak začal závodit za Slavii.
A.cz: Teda, ze sparťana slávistou…
Od Sparty mám ocenění za zásluhy a od Slavie taky, to jsou paradoxy.
A.cz: Jakou dodržujete životosprávu?
Nejím maso. Když jsem byl mladý, tak mně nechutnalo, a teď bych si ho i dal, ale nemám na něj. Jsem rád, že z důchodu zaplatím všechny ty mezinárodní veteránské starty. Abych vystačil, jím málo a maso vůbec.
A.cz: A co nějaké neřesti jako alkohol, cigarety…?
Naposled jsem se opil, než jsem odjel na vojnu.
A.cz: Zdraví máte pevné?
No, já vždycky když jdu k doktorům, tak oni mě znají, že tam jdu ne proto, abych byl nemocný, ale proto, abych byl zdravý. Oni už vědí, co chci slyšet.
Třeba jsem měl arytmii srdce, oni říkali, že to má každý druhý a že mám přijít, až mi to bude vynechávat ob jedno klepnutí. Tak jsem jim říkal, že to se mi už stalo taky. Odpověděli mi, že teď to mám dobrý, tak prý klidně můžu běžet. Tak jsem běžel a dobrý.
A.cz: Čili zdraví nemáte až tak pevné, zato hodně vydržíte…
Ano, přesně tak. Na mistrovství světa v Německu jsem běžel závody a měl jsem čtyřicítky horečky. Na světovém šampionátu v Brazílii jsem měl hrozné průjmy, byl jsem na kapačkách, slezl jsem z kapaček a šel rovnou na start. Před MS v Austrálii jsem celý den nespal, v letadle taky ne, a když jsme dojeli, říkali, že nemůžu jít spát, abych dorovnal ten čas, takže jsem už třetí den nespal, šel závodit a zase jsem měl dobrý čas.
Já přežil i Černobyl. Lezl jsem zrovna po Kavkaze, bylo mi hrozně blbě, zvracel jsem, průjem jsem měl, musel jsem to záření chytit, ale vydržel jsem.
