Je to deset let, co Ursule Martinové lékaři diagnostikovali rakovinu vaječníků. Bylo to v době, kdy si právě plnila sen. Měla za sebou několik let dobrodružného cestování po evropském kontinentu, při němž mimo jiné sjela na kajaku Dunaj od Německa až po Rumunsko. Plánovala, že se vydá z Bulharska na pěší pouť až domů do Spojeného království.

Když si ale Martinová na Vánoce roku 2011 dala na své cestě přestávku, aby o svátcích navštívila rodinu ve Walesu a zašla si na preventivní prohlídky do nemocnice, život se jí otočil vzhůru nohama. Zjistila, že má nádor vaječníků, musela podstoupit náročnou operaci a následující tři roky ji čekala navazující léčba.

Kdo by ale čekal, že se jednačtyřicetiletá Britka své touhy po dobrodružství úplně vzdá, byl by na omylu. Na jaře roku 2014 už zase obula pohorky, i když se zatím oproti dřívějšku šetřila. "Na velké tvrdé túry jsem se ještě necítila, tak jsem si pro začátek dala postupně 3700 mil (skoro šest tisíc kilometrů, pozn. red.) po Walesu," řekla Martinová pro zpravodajský web stanice BBC.

Už tehdy pojala své dlouhé pochody jako příležitost k šíření osvěty o své nemoci. Lidé její houževnatý boj s nádorem mohli sledovat na blogu One Woman Walks a podpořit finančním příspěvkem charitativní organizace Target Ovarian Cancer and Penny Brohn Cancer Care, které pacientkám s rakovinou vaječníků pomáhají.

Domovské kopce a louky ovšem Martinové dlouho nestačily, a tak si v září 2018 troufla na mnohem větší sousto. Vrátila se do Evropy a rozhodla se na dobročinné účely vybrat další peníze díky pěší pouti napříč Evropou. Začala na Ukrajině, odkud si předsevzala dojít zpátky domů.

Nebýt covidu, vrátila by se domů dřív

Nový rok loni oslavila příchodem do Benátek a cítila euforii, jenomže na jaře 2020 Evropu zasáhla první vlna pandemie koronaviru, což cestovatelku pochopitelně znejistilo. "Ze všech stran jsem slyšela, že ať už jste kdekoli, měli byste se zavřít doma a nevycházet, což pro mě byl šok, když jsem se zrovna nacházela v úplně cizí zemi," přiznala Martinová.

Naštěstí se jí podařilo kontaktovat příbuzné, kteří jí na přechodnou dobu sehnali přístřeší. "První velký lockdown jsem strávila v letním sídle kamarádky mojí sestry na jihu Francie, kde jsem bydlela asi tři měsíce. Posléze jsem se vždycky přesouvala dál, dokud nepřišel další lockdown a já jsem musela zůstat v zemi, kde jsem právě byla," popsala žena.

O tom, že by svou výzvu vzdala, podle svých slov ani chvíli neuvažovala. "Pandemie byla všude, takže bych jí stejně musela čelit, ať už doma, nebo kdekoli jinde. Nebýt koronaviru, dokončila bych pouť ještě před koncem loňského roku. Takhle jsem musela vydržet asi šest měsíců v lockdownu a trochu jsem se zdržela," vysvětlila Martinová.

Do svého domovského města Llanidloes ve Walesu nakonec úspěšně dorazila první červnovou neděli. V nohách v tu chvíli měla pět tisíc mil (přes osm tisíc kilometrů). "Bylo skvělé zase vidět všechny mé blízké a vrátit se do běžné reality. První noc ve Walesu jsem kvůli vyplavenému adrenalinu nemohla moc spát a nohy mě pořádně bolely," přiblížila dobrodružka.

"Když se teď ráno vzbudím, začne se mi hned honit hlavou, kam bych měla během dne dojít. Myslím, že mi chvíli bude trvat, než si uvědomím, že už nikam nemusím," svěřila se. Dodala však, že při příležitosti deseti let od chvíle, kdy jí lékaři diagnostikovali rakovinu, plánuje v lednu příštího roku alespoň menší pochod z vesnice John o 'Groats na severu Skotska k mysu Land's End, který leží v nejzápadnějším bodě Velké Británie.