"Okna musíme nechat takhle špinavá. I ta jsou totiž součástí kulturního dědictví," říká průvodce Peter Backes s tím, že jsou s kolegy všichni pyšní na to, že jsou právě jejich železárny v UNESCO. V továrně, tak jako několik dalších průvodců, pracoval ještě před jejím uzavřením. Po rozsáhlém komplexu, který se rozprostírá na ploše velké 600 tisíc metrů čtverečních, vedou trasy o celkové délce sedm kilometrů a lze si je projít i samostatně s audio průvodcem. S nadšeným vypravěčem je ale zážitek samozřejmě lepší.
Podnik založil v roce 1873 inženýr Julius Buch, ovšem jeho nezadržitelný vzestup začal teprve, když ho koupila rodina Röchlingů v roce 1881. V letech 1882 až 1903 vzniklo šest vysokých pecí, které denně vyráběly přes pět tisíc tun surového železa.
Konec jedné éry
V době největšího rozkvětu pracovalo v železárnách přes 30 tisíc lidí. Celosvětová ocelářská krize v polovině 70. let ale předznamenala jejich konec. V roce 1986 přestala fungovat poslední vysoká pec a skončila tak jedna éra.
Místní obyvatelé se tehdy nemohli shodnout na tom, co by se s nefungujícím závodem mělo stát. Někteří byli pro demolici a prodej, ale cena šrotu byla v 90. letech tak nízká, že by se to ani nevyplatilo.
Železárny jsou však kusem historie a také velmi důležitou součástí identity města Völklingen, a tak brzy po jejich uzavření vznikla iniciativa Völklinger Hütte, která chtěla objekt zachovat. Povedlo se - v roce 1994 se industriální památka ocitla na seznamu světového dědictví UNESCO jako jedinečný příklad technického rozvoje a historie hutnictví. Dnes je celý komplex přístupný veřejnosti a slouží jako muzeum, galerie pod širým nebem a místo pro kulturu i zeleň.
Návrat do ráje
"Příroda si nakonec všechno bere zpět," říká průvodce Peter během našich dvou společných hodin hned několikrát. Poprvé, když nám ukazuje rez, která nevyhnutelně zbarvuje železárny do hnědooranžova, a pokud se má památka zachovat, je třeba s flórou bojovat. Naposledy věta o mocné síle přírody zazní v části, která se jmenuje Ráj.
Na místo bývalé koksovny, kde měli dělníci nejhorší pracovní podmínky z celých železáren, se vrací zeleň a doplňuje ji umění. Kdysi tam byl oheň, horko a prach a teď se v této části daří divokým růžím, lišejníkům, šeříkům a ostružinám. Stromy obrůstají nosníky a popínavé rostliny se proplétají kolem velkých rezavých trubek. Scenérie jak z nějakého dystopického filmu.
Průvodce Peter Backes dobře zná i Dolní oblast Vítkovice, areál v minulosti navštívil. "U nás by se nemohl konat takový festival, jako je Colours of Ostrava. Přece jenom jsou Železárny Völklingen v UNESCO a patří státu. Ostravský industriální komplex má soukromého vlastníka," popisuje jeden z hlavních rozdílů mezi dvěma památkami, které přitahují milovníky industriální historie a architektury. Zaručeně ale ohromí i ty, jejichž vášeň to zrovna není.
