Čím jste se živila před tím, než jste se rozhodla, že se budete věnovat tetování na plný úvazek?
Několik let jsem se věnovala kancelářské práci, ale je pravda, že mě to vůbec nebavilo. Mám vystudovanou uměleckou školu, a tak jsem vždycky tíhla spíš k něčemu kreativnímu.
Jak dlouho jste zvažovala úplně opustit jistotu pravidelného příjmu a vydat se na nejistou dráhu tatérky?
Já už jsem to v podstatě věděla v patnácti letech. To jsem byla poprvé v tetovacím studiu, kde jsem si nechávala dělat piercing. Už tenkrát mě to prostředí nadchlo. Cesta už byla jasná. Ale musela jsem na sobě ještě hodně pracovat. Hodně se věnovat kresbám a malování. Zhruba před pěti šesti lety jsem začala shromažďovat informace o tetování. Všechnu tu teorii, videa na internetu... Pak jsem navíc zjistila, že existuje rotační tetovací strojek, který je technicky naprosto nenáročný, jsem totiž trošku technický antitalent. (smích) Tak jsem do toho šla.
Jak jste zvládala start nové práce, co se týče financí?
No, měla jsem něco našetřeno, což bylo původně na dovolenou. Ale řekla jsem si, že změna práce pro mě byla tenkrát důležitější. Takže jsem si šla koupit veškeré potřebné vybavení.
A jaké byly začátky technické? Vidím, že jste sama dost potetovaná. Zkoušela jste tetování tedy nejdříve sama na sobě?
Když jsem si nový strojek přinesla domů, tak jsem vzala bramboru, jablko, banán, všechnu zeleninu, zkrátka všechno, co jsme měli v tu chvíli doma, co se dalo, to jsem potetovala. A druhý den ráno už jsem tetovala sama sebe. Na stehno jsem si vytetovala čtyřlístky pro štěstí.
Pomáhal vám ještě někdo jiný v rozhodování, zda do toho skutečně jít?
Ne, vůbec ne. Naopak mi všichni říkali, že jsem se úplně zbláznila, koho prý budu tetovat, ať se do toho vůbec nepouštím. Podpora byla tedy v podstatě nulová. Ale mělo to svůj efekt. Protože když mi někdo říká, že něco nedokážu, jsem spíš taková, že se „zabejčim“ a jdu do toho!
Zejména starší lidé mají na tetování většinou negativní názor. Jak se k vaší nové profesi postavili rodiče?
Celkem špatně. Svoje první tetování jsem před tátou tajila čtyři roky. Ale dneska si tak nějak už zvykli. Dříve to bylo tak, že když jsem k nim přijela na návštěvu, tak mě sledovali. Hlavně máma. Co mám kde nového a tak. Dokonce na mě zkoušeli i takové ty fígle, že tetování, které jsem už měla třeba rok, tak mi říkali, že jsem ho minule ještě neměla. Dneska už to tolik neřeší. Jediné, co říkají, tak hlavně ne obličej! Hlavně ne na obličej! Jinak že už je to prý snad jedno. (smích)
V současné době tetujete v salonu a také ještě doma. Nezasahuje vám práce do soukromí?
Trochu ano, ale mně to tak nikdy nepřišlo, dokud u mě nebydlel přítel. Do té doby to bylo v pohodě, protože já jsem celkem otevřený člověk. Já kdybych mohla, tak u mě na návštěvě bude pořád pět lidí… Ale vzhledem k tomu, že nebydlím sama, snažím se myslet na pohodlí nás obou. Proto jsem si našla salon, kde se můžu práci věnovat naplno a doma už tetuju jen výjimečně, většinou známé nebo kamarády.
Tetování je dost kontaktní záležitost. Přerostl některý ze vztahů s klientem v přátelství?
Mým klientem byl vlastně i můj přítel, i když má paradoxně tu nejhorší kérku, kterou jsem kdy předělávala. (smích) Jinak je pravda, že z některých klientů se opravdu stali blízcí přátelé. Mám takhle možnost poznávat zajímavé lidi, přece jen s nimi u tetování trávím dost času, takže prostor na výměnu sympatií tam je. Ale mám i negativní zkušenost. Nedávno jsem měla na krku docela drsnou stalkerku, která mi dala pokoj až po několika týdnech, když jsem začala vyhrožovat policií…
Vzpomenete si na nejkurióznější tetování, které jste kdy dělala?
Vzpomínám si docela přesně. Je to otevřená rána, kterou má ten kluk na prsu, z té otevřené rány kouká skate (skateboard, pozn. red.) a na tom skatu sedí racek. Nejkurióznější na tom je, že za rok si to ten kluk rozmyslel a předělávali jsme to na náhrobní kámen…
Je rozdíl v tom, když tetuje muž a žena?
Myslím, že ne. Sama jsem byla jak pod rukou tatéra, tak tatérky. Myslím si, že možná jedinou výhodou, co mají ženy, je to, že se říká, že ženská dokáže víc věcí najednou. Takže se dokáže u toho se mnou i bavit. Když mě tetoval kluk, trvalo to přes tři hodiny a za celou dobu mi řekl asi dvě věty. Kdežto za dvě hodiny, co mě tetovala holka, jsme si skvěle popovídaly.
Tetování je v podstatě umělecké dílo. Co pro vás znamená vrýt své umění lidem pod kůži?
Kromě toho, že je to moje živobytí, tak mě to baví, je to zábava. Mám ráda i ty lidi a snažím se jim vrýt pod kůži nejen barvou, ale i přístupem. Protože vím, že to ve studiích často není. Aby si někdo s někým hodinu povídal a uklidňoval ho, dva dny si s ním psal a tak…
