Hotel a dívčí tábor se 22 chatkami na louce Obecnice u medlovského rybníka zřídil v roce 1934 lyžařský reprezentant Leoš Stehlík spolu se svojí ženou Aglaiou. Podobu hlavní budovy postavené ve funkcionalistickém stylu navrhl Alois Wachsmann, příbuzný Jiřího Voskovce, působící v Gočárově ateliéru. Místo se rychle stalo oblíbeným útočištěm kulturní elity.
Přes den tu na louce kopal do míče a po večerech hrával na klavír Jaroslav Ježek. Na terase romantické kavárny, která byla na svoji dobu unikátní, sedávala s kávou Nataša Gollová, zatímco Oldřich Nový plachtil po hladině rybníka. Spisovatel Jan Drda mluvil o Medlově jako o "ráji nově nalezeném".
Po válce, kdy areál prošel zásahy a ztrátami spojenými s přechodem fronty a přítomností osvobozenecké armády, Stehlíkovi Medlov obnovili za pomoci architekta Antonína Kuriala. Sláva hotelu opět stoupala, na líbánky se sem tehdy vydali třeba manželé Zátopkovi. V 50. letech však přišlo znárodnění a později výstavba nové, velkolepé odborářské zotavovny v duchu bruselského stylu pod vedením architekta Jiřího Herzána. Rekreovat se sem jezdili odboráři a pracovníci z uranových dolů.
Díky zákonu z roku 1965, který veřejným stavbám v tehdejším Československu ukládal povinnost vyčlenit z rozpočtu jedno až čtyři procenta na umělecká díla, může Medlov fungovat i jako galerie. K vidění je tu unikátní největší kovaná mříž Kořeny od Alfreda Habermanna, světelný objekt Světlonoš či socha Živý pramen od Jana Kodeta. V interiérech se zachoval i dobový nábytek, dřevěné plastiky a ručně malovaná mapa Žďárských vrchů.
Medlov dnes stále funguje jako hotel a díky péči současných majitelů se postupně vrací ke své původní podobě. Retro tu na vás dýchne hned po příjezdu, kdy u vchodu narazíte na stylizaci zastávky jak vystřižené ze 70. let, zaparkovanou škoda 120L a žigulíka. Vstupní hala hotelu funguje jako brána v čase. Vítejte zpátky.
