Neuvěřitelný příběh o smrti a odpuštění. Zabil jim tátu a dědečka, teď se za něj bijí

Institut pro restorativní justici, Jenda Žáček
4. 6. 2023 6:30
Když Max*ine udělala po více než 20 letech života coming out jako nebinární osoba, našla v tom i přes své obavy podporu celé rodiny. Její dědeček, milovník koní, sám ztělesnění archetypu mužství a gentlemanství, nejspíš všemu kolem transgenderu úplně detailně nerozuměl. Občas se potkávali, zašli na pivo. I dědeček dělal vše pro to, aby situaci Maxi*ne i její coming out podpořil, což se mu povedlo.
Projekt #zOčídoOčí přináší příběh nebinární Max*ine | Video: Jenda Žáček/Institut restorativní justice

Upozornění: Video i článek jsou součástí dokusérie #zOčídoOčí financované Institutem pro restorativní justici. Nejedná se o původní článek serveru Aktuálně.cz.

"Sedíme spolu u piva a vracíme se k naší bizarní rodinné tradici - diskusi o podobě pohřbů. 'Dobře, kdybych si mohl vybrat, chtěl bych být rozprášen ze sedla koňského hřbetu,' svěřil se mi dědeček jednou," popisuje Max*ine. Když spolu v ten den večer odchází domů, stane se Max*ine obětí předsudečného násilí. Na ulici na ni začne pokřikovat nadávky mladý muž. Nelíbí se mu její vzhled a sexuální orientace, kterou dává najevo svým oblečením. Dědeček se vnoučete zastane a dojde na fackovací potyčku.

Po chvíli přibíhá druhá osoba, která do dědečka strčí. Leží na zemi, na hlavě má krev. Iniciátor konfliktu utíká. Lidé kolem pokřikují na druhého pachatele, který společně s Max*ine ošetřuje starého muže v bezvědomí, vlastním oblečením zabraňuje krvácení na hlavě. Přijíždí policie, sanitka, dědečka odvážejí do nemocnice na Karlově náměstí, později na Homolku. Zážitek, který se Max*ine zapíše do vzpomínek na celý život.

Po už tak dost otřesném zážitku pokračuje další dny další traumatizace. "Následující kontakt s nemocnicí, policií, soudy a podobně je pro mě paradoxně víc traumatizující než ten samotný večer. Neodnáším si dobrý pocit z toho, že by se ke mně někdo choval s ohledem na to, co jako oběť prožívám," popisuje Max*ine. 

Na prvním podání vysvětlení se policie k Max*ine chová necitlivě, neupozorní na možnost využít právníka, neví, jak si poradit s pojmem LGBT komunita, který zaměňuje s LPG. Na druhém výslechu už má Max*ine zmocněnkyni, je doprovázena důvěrnicí, může si vybrat pohlaví vyslýchající osoby. I přesto je výslech extrémně náročný - musí poněkolikáté opakovat svou výpověď, odnáší si pocit, že si snad problémy způsobila sama, a pocit, že vyšetřovatelka zpochybňuje, že byl útok cílený na její identitu. Dochází k sekundární viktimizaci.

Jen se snažil pomoct

Na osudný večer vzpomíná i Adrián. "Když jsem vyšel ven, viděl jsem mého kamaráda, jak se s někým fackuje. A tak jsem tam běžel a jakoby ramenem do toho pána strčil. Až když byl na zemi, zjistil jsem, že je docela starý… Chtěl jsem pomoct kamarádovi," říká. Po dětství stráveném v dětských domovech má hned jasno: "Půjdu si za ublížení na zdraví sednout, to jsem věděl." A to zrovna ve chvíli, kdy se v životě postavil na vlastní nohy. Na konci jednoho z mnoha výslechů se dozvěděl, že to, s čím se bude muset vypořádat, je ještě mnohem horší: po týdnu, přesně v den svých narozenin, na následky zranění dědeček Max*ine umírá.

Než dojde na soud, dostane se do rukou pozůstalých dopis. Píše ho Adrián. Činu lituje a chtěl by se s nimi setkat. Pro Max*ine, maminku Terezu a jejího bratra Martina to znamená různou situaci: zatímco Tereza po setkání uvnitř duše touží a chce se s pachatelem setkat a pochopit, o koho jde a proč to udělal, Martinovi běží hlavou spíše myšlenky spojené s vendetou.

To už je v kontaktu s pozůstalými organizace In IUSTITIA, zaměřující se na pomoc obětem předsudečného násilí. Právě ona setkání zprostředkuje, zajišťuje neutrální půdu, nezávislého facilitátora. I Martin nakonec se setkáním souhlasí, na rozdíl od ostatních se kvůli nemoci účastní online.

"Začal mluvit Adrián. Podal mi ruku a vyjádřil upřímnou soustrast. To se může zdát jako floskule, ale ten kluk mi koukal do očí a byl to od něj rozhodně vydařený začátek," popisuje setkání Tereza. "Prosil mě, ať nepláču, a já mu řekla, že to mu slíbit nemůžu. Pak je to setkání Římem mých cest - asi nejsilnější mezilidská výměna," vzpomíná. Nejdříve se krátce setkali všichni najednou, následovala setkání Adriána s každým z pozůstalých.

Restorativní přístup, který se objevuje odesláním dopisu i setkáním, je klíčový: zaměřuje se na ozdravení narušených lidských vztahů následkem trestného činu, přijetí odpovědnosti pachatelem, lepší pochopení důvodů jeho jednání i prostor pro vyrovnání se se ztrátou blízkého člověka.

"Já jsem přišla o tatínka, ale neviděla jsem nejmenší zadostiučinění v tom, že by mladý člověk přišel o šanci na normální a šťastný život. Adrián mi pověděl, jak hluboce činu lituje, jak se každý den trýzní, a znovu zopakoval svoji omluvu. A taky prosbu o odpuštění," líčí Tereza setkání s Adriánem. Na všechny čtyři účastníky mělo setkání ozdravný účinek. I Adrián, po tom, co si chtěl vzít život, znovu začal věřit, že se můžou věci obrátit k lepšímu, jakkoliv život nikomu vrátit nemůže. Tereza mu odpustila. I když Martin Adriánovi neodpustil, připustil, že na něj změnil názor a pochopil jeho situaci.

Trest překvapivě vysoký

Když přichází první stání u Městského soudu v Praze, zazní prohlášení o dopadu trestného činu, které pozůstalí sepsali v duchu ozdravného setkání. Pozůstalí jsou šokováni výkonem Adriánovy obhájkyně, který působí dojmem, jako by se neorientovala v tom, co právě probíhá. Soud si prohlášení o dopadu vyslechne, záhy však vynese rozsudek, který smysl těchto prohlášení nereflektuje. K velkému překvapení všech zúčastněných ukládá nepodmíněný pětiletý trest odnětí svobody.

První pachatel, který celý incident započal svým homofobním slovním útokem, před soudem nestanul. Bylo proti němu vedeno přestupkové řízení, ze kterého si odnesl dvoutisícovou pokutu. Ačkoliv je pozůstalými vnímán jako iniciátor celé situace, nikdy se nepokusil jim omluvit, vysvětlit své chování, stál úplně mimo restorativní proces. "Role prvního útočníka je pro mě vrcholem bodce. To kopí ale nestaví on jak jednotlivec, staví jej všechny osobnosti a politici, kteří mají pocit, že je legitimní ve veřejném prostoru využívat naše práva jako nástroj k nabírání politických bodů na LGBTQI+ komunitě," reflektuje celou situaci Max*ine.

Představa dalšího zmařeného lidského života pětiletým vězením pozůstalé vyprovokuje: "Do soudní síně jsme vcházeli jako občané, ze síně jako aktivisti. Jsi-li svědkem bezpráví, jako ho byl táta toho večera a neváhal položit vlastní život, nemůžeš uhnout. My byli svědky bezpráví a jistého systémového rasismu," popisuje Tereza, proč následně nabídli Adriánovi pomoc sehnat nového právního zástupce a odvolat se. Jeho odvolání také chtěli podpořit žádostí o milost prezidenta republiky.

Po několika měsících odvolací soud rozhoduje o tříletém trestu s odkladem na čtyři roky a náhradou způsobené škody. Adrián tak sice má dluhy vůči státu, ale ví, že dostal šanci žít svůj život dál, což vnímá i jako závazek: "Můžu se projít, běhat, být s přítelkyní, chodit do práce. Člověk za nějakých okolností dokáže přijmout druhého takového, jaký je, a ne ho hned odsoudit." "Nepamatuji se, kdy jsem naposled měla z něčeho takovou radost. Na té vlně pojedu do konce života," raduje se Tereza z mírnějšího trestu čtyřleté podmínky s tím, že jsou nyní s Adriánem přátelé a občas se potkají na kafe.

Díky dialogu z večera v pražském baru mohla rodina naplnit dědečkovo přání. Max*ine jeho popel skutečně rozptýlila z místa, odkud pozoroval svět nejraději: ze sedla koňského hřbetu. Na závěr obřadu se na obloze objevila duha. Stejná duha, za kterou při našem natáčení vztahuje svoje ruce Adrián.

Chyba systému

Organizace In IUSTITIA popisuje, že je v trestním řízení mnohem více důležité zaměřit se na potřeby všech zúčastněných. Smyslem by nemělo být jen sledovat pravidla systému. "Poškozeným i obětem by bylo mnohem lépe, kdyby ministerstvo spravedlnosti zřídilo například pozici náměstka a aparát úředníků, kteří budou metodicky vést a vyhodnocovat postavení poškozených a úzce spolupracovat se všemi aktéry trestní justice, jako je policie, soudy, Probační a mediační služba i organizace pomáhající obětem," míní Klára Kalibová z organizace In IUSTITIA.

Krátký film o příběhu Max*ine vytvořil tvůrčí tým složený z Jendy Žáčka, Milana Bureše a Jana Hály. Projektem #zOčídoOčí přináší Institut pro restorativní justici příběhy lidí, kterým vstoupil do života trestný čin, a ukazuje, jak jim následný dialog pomohl situaci zvládnout. Prostřednictvím dokuvideí v režii Jendy Žáčka rozšiřuje povědomí o konceptu restorativní justice, který můžeme využívat v běžném životě, ale i v justici. Institut pro restorativní justici systémově podporuje zapojení restorativních principů do oblasti trestní justice. Usiluje o naplňování potřeb obětí, aktivní postoj k odpovědnosti ze strany pachatele, vytvoření bezpečného prostoru pro dialog a zapojení všech, kterým trestný čin vstoupil do života.

 

Právě se děje

Další zprávy