Aktuálně.cz: Co vás přimělo dát se na tuto dobrodružnou cestu?
Vladimír Škrobánek: My jsme vždycky byli dobrodruzi a tohle byla pro nás výzva. A hlavně jsme chtěli motivovat i ostatní lidi, že cestovat se dá porůznu a že i s menší přípravou se to dá zvládnout.
Luděk Brhel: Chtěli jsme zkrátka ukázat dalším, ať cestují, že není nic těžkého vzít staré auto a vyjet s ním někam na východ či někam jinam.
Projekt Broukem přes Kavkaz
Ze skautského tábora 12. oddílu Dohoda na Slezské Hartě vyrazili dva skauti Lukáš Brhel (24) a Vladimír Škrobánek (23) 40 let starým Broukem jménem Naďa přes Turecko, Gruzii, pohoří Kavkaz a Rusko až do Mongolska. Expedice trvala 80 dní, vyjeli 15. července, vrátili se 3. října domů - do Háje ve Slezsku. Ujeli 21 756 kilometrů, projeli 2 975 litrů benzínu, absolvovali 7 návštěv autoservisu, 2 svařování, 5 tahání lanem, 21 policejních kontrol a 4 pokuty.
A.cz: Proč právě Volkswagen Brouk a jak se osvědčil na cestách? Byly okamžiky, kdy jste přestávali věřit ve zdárný konec akce?
Vladimír: Já myslím, že ne. Měli jsme menší poruchy, ale náš Brouk, naše Naďa, to myslím zvládla velice dobře, tedy na to, jak je stará. Vsadili jsme na spolehlivé auto.
Luděk: Volkswagen Beetle je opravdu hodně dobré auto, kvalitní. My jsme to věděli a vsadili jsme právě i díky tomu na tohle auto. S nějakým jiným bychom si asi nebyli tak jistí. Tohle je osvědčená kvalita a jeli jsme díky němu i celkem stylově. To auto znají všude na světě, ať už z fotek, nebo z internetu, takže všichni lidé, co jsme potkávali, k němu měli dobrý vztah. Já nemůžu proti Nadě říct ani kus špatného slova.
A.cz: A co poruchy? Sedm návštěv autoservisu, dvě svařování, pětkrát tahání lanem...
Když jezdíte po pouštích a po pohořích, kde není asfalt, tak to auto trpí, to je přirozené. My jsme na něj měli takovou taktiku - že všechny problémy s autem budeme řešit chladnou hlavou, což se nám vyplatilo. Když je člověk v nějaké stresové situaci, tak mu nepomůže, že si do toho auta kopne. Uleví se mu, ale situaci to nevyřeší. A my jsme se chtěli vrátit v pořádku domů.
A.cz: Proč jste auto pojmenovali jako Naďa?
Luděk: Ženské jméno jsme vybrali proto, že jsme jeli dva kluci, tak abychom na cestách kompenzovali nepřítomnost něžného pohlaví. A přímo Naďu jsme zvolili proto, že jde o ruskojazyčné jméno, tak aby byla lidem na Východě blízká.
A.cz: Jak vás ovlivnila dvojice skautů, která jela Škodou 120 L do Japonska? Byli jste třeba v kontaktu a dávali vám nějaké rady na cestu?
Vladimír: Ze začátku jsme byli v kontaktu, ovlivnili nás vlastně dost, protože se rozhodli, že dojedou do Japonska, tak my jsme řekli, že když to zvládnou oni, tak my musíme taky.
Luděk: Řešili jsme s nimi takové technické věci. Třeba jaký druh podhrabávaček si berou a podobně, ale v podstatě nějaká užší spolupráce tam nebyla.
A.cz: Nerozmlouvali vám cestu rodiče? Nebo co na váš nápad říkali?
Vladimír: Rodiče byli proti. Vůbec nechtěli, ať jedeme, říkali, že jsme blázni, že jedeme zrovna na Východ v tuhle dobu. Spokojení opravdu nebyli.
Luděk: U mě to bylo podobné, hodně známých i rodina říkali, že jsme blázni, ať nikam nejezdíme, že Východ je nebezpečný a že se to ani nemusí povést. To jsme věděli, že se to povést nemusí, ale i tak jsme na to nedbali a rozhodli jsme se "jet na punk".
A.cz: Co považujete za svůj nejlepší zážitek?
Vladimír: Nejlepší zážitek mám asi z těch lidí, které jsme potkali cestou. Různé dobrodruhy, podobné nám, kteří jeli na kole, stopem, pěšky, zkrátka jak se dalo.
Luděk: S tím souvisí i můj dobrý zážitek, kdy jsme ve městě Aral potkali dva další skauty z Česka, na skoro padesát let starých jawách. Jeli taky svoji expedici a tito kluci se po rozhovoru s námi rozhodli vydat až ke břehům Aralského jezera. Tak jsme společně jeli 80 kilometrů a pomáhali jsme si. Bylo to super, že jsme tam dojeli s krajany. Celé ty dva dny to mělo velkou sílu, úplné bratrství, i když jsme se pak rozdělili a jeli každý vlastní cestou.
A.cz: A nejhorší zážitek?
Vladimír: Takhle si na žádný nejhorší zážitek asi nevzpomínám. Až na některé malé opravy motoru, ale to asi k tomu patří, když jedete čtyřicet let starým autem.
Luděk: Ti lidé se kolem nás chovali strašně mile, pomáhali nám, takže ke konfliktům nedošlo. Občas se stalo nějaké nedorozumění. Negativa mám spojené leda s opravami auta, popřípadě s tím, že nebyl most přes řeku. To jsou takové věci, které musíte řešit, a není to úplně jednoduché.
A.cz: Slyšela jsem ale, že když jste překročili ruské hranice a chtěli zde nocovat pod širákem, přiřítily se desítky vojáků…
Luděk: No, to ano. Nejdřív k nám přiběhli dva. Byli překvapení stejně jako my. O pět minut později jich už bylo dvanáct, ale moc se s námi vybavovat nechtěli. Během chvilky jich slezlo z kopce rovných sedmdesát. Ale tady bych nehovořil o nějakém negativním zážitku.
A.cz: Protože to dobře dopadlo?
Luděk: Bylo to spíše štěstí, že jsme ty lidi potkávali. Protože většinou byli zajímaví. Ať už to byli ruští vojáci, nebo po zuby ozbrojení turečtí lovci, kteří nám anglicky vysvětlovali, že jdou na lov jelena. Když přiběhli ruští vojáci, říkali jsme si, že oni zase odejdou, a přesně se to tak stalo. Po vyřešení těchto situací jsme byli úplně v pohodě, i ti vojáci a lidi se zbraněmi. Oni nemají důvod prostě přijít a někoho zabít.
A.cz: Adrenalinové zážitky s ozbrojenci a vojáky jste vyhledávali v touze zažít něco dobrodružného, nebo jste do toho vždy nějakou nešťastnou náhodou spadli?
Vladimír: Dělo se to nešťastnou náhodou. Nebyl nikdy náš účel vyhledávat tyhle skupiny, ale prostě stalo se.
A.cz: Ale třeba spát pod širákem u íránských hranic uprostřed přestřelek – nejednalo se o moc velký hazard?
Vladimír: Jelikož už byla tma, tak už jsme neměli moc na výběr. Hazard to trochu byl, ale střelba byla na druhém kopci, tak jsme doufali, že se to nepřesune. Ale přežili jsme.
Luděk: Myslím, že historka s Íránem není až tak divoká. Přijeli jsme na východ Turecka, kde je situace v podstatě stabilní, ale lidi jsou tam v takové napjaté situaci. Všude jsou zbraně vidět, všude jsou obrněné vozy s kulomety a podobné věci. Takže nám bylo jasné, že jsme se dostali do oblasti, kde je nějaké napětí. A to, že jsme spali v údolí, kde nad námi stříleli, tak to byla prostě vyloženě náhoda, že si asi někdo chtěl zastřílet. Na tom východě většina lidí prostě má zbraně, i když třeba jenom na lov. Nebáli jsme se o život.
A.cz: Ve které zemi vám bylo nejlépe a kde jste se naopak necítili?
Vladimír: Pro mě byla nejhezčí země Gruzie. Kvůli přírodě i kvůli lidem. Úplně jsem se necítil v Mongolsku, protože tam toho moc není, jenom pustina, nic víc.
Luděk: Souhlasím s Vláďou, nejlepší byla asi Gruzie - Kavkaz, krásné hory, které vyhledává strašně moc Čechů, Slováků, Poláků. Takže díky tomu je tam i spousta hospod s českým pivem a všude je hodně levno. A co se týká země, která mě až tak neoslovila? Ano, Mongolsko byla pustina, vlastně i Kazachstán, ale také to mělo něco do sebe.
A.cz: Jaké pocity jste si odvezli z Ruska?
Luděk: Hned po Gruzii druhá nejlepší země, kterou jsme jeli. Potkávali jsme skvělé lidi, žádné alkoholiky, neměli jsme s nimi žádné problémy. Za opravy auta jsme neplatili. Spíš se ti lidi zajímali, proč jsme tam, co jsme u nich viděli, jak se nám tam líbí, co si o nich myslíme, zajímali se o náš názor. Ti nejchudší, nejprostší lidé, kteří v tom Rusku žijí, ti za nic nemůžou a jsou to úplně ti nejsrdnatější lidé.
A.cz: Jaké nejzajímavější setkání jste zažili?
Vladimír: Pro mě to byl chlápek ze Sibiře. My jsme ho nazývali Sibiřan. Jedná se o chlápka, jenž šel z Finska do Vladivostoku. Na cestě byl 650 dní a ještě nějaký ten rok půjde. Tak to byl pro mě asi největší zážitek. To jsem si i já řekl "jo, tak to už je skutečný blázen".
Luděk: Určitě ten Sibiřan. Každý den ujde dvacet kilometrů, takže ještě dva roky půjde. Opravdu blázen, ale přitom pohodový mladý člověk. Pak to určitě byli Adam a Vojta na jawách z expedice Jedeme-Daleko. To byl velký zážitek, protože jsme potkali krajany. Potkali jsme i český pár, který jede stopem kolem světa, nebo k tomu Aralskému jezeru se dokonce vydali dva páni na skútrech, což je taky zajímavý výkon. Také mě zaujali účastníci Mongol Rally, kteří vyjíždí z Londýna, nějakých 270 aut každý rok, a jedou do Ulánbátaru, což je taky neuvěřitelné - 16 tisíc kilometrů za šest týdnů.
A.cz: Jak vám na výpravě pomohla vaše skautská průprava?
Vladimír: Myslím si, že dost, protože jsme všechno řešili s chladnou hlavou. Věděli jsme, jak rozdělat správně oheň i v těžkých podmínkách. Spaní venku nám taky nedělalo problém, protože jsme na to zvyklí.
Luděk: Přesně tak. Skauting není nějaký zájmový kroužek, ale je to opravdu výborná průprava do života. Nejenže si umíme poradit v přírodě nebo v nějakých krizových situacích. Ale je to i o tom, že jsme ochotní pomoct, když to někdo potřebuje.
A.cz: Můžete uvést příklad?
Luděk: Třeba jsme vytáhli jedno auto z potoka v Mongolsku, které tam bylo uvízlé. Jednomu žíznivému vojákovi jsme dali celou láhev vody, i když to byla poslední voda, co jsme měli, protože jsme věděli, že on ji potřebuje daleko víc než my. Vzali jsme jednu stopařku. Lidem jsme rozdávali různé drobnosti, co zrovna potřebovali - tu gumicuk, tam zapalovač. Nám také lidi pomáhali, když jsme třeba potřebovali opravit auto. Takže jsme se zase my snažili pomoct někomu, kdo zrovna tu pomoc potřeboval. Myslím, že i o tom je skauting. O bratrství, o tom pomoct a nebýt slepý.
A.cz: Jak jste si zařídili osmdesátidenní volno v práci či ve škole?
Vladimír: Já jsem se vrátil z Norska, takže já jsem tam dal výpověď a vydal jsem se na expedici.
Luděk: Já jsem měl práci na dohodu, takže to nebyl problém. Po návratu jsem se tam zase domluvil na další spolupráci. Když člověk něco chce, tak musí začít u sebe. Takže my jsme si našetřili peníze a zbytek jsme sháněli tak, že jsme oslovovali sponzory a rozprodávali svůj drobný majetek. V podstatě všechno, co jsme měli v bytech, bylo na prodej, kdokoliv si to mohl koupit a tím nám přispěl na cestu.
A.cz: Jaký byl hlavní smysl akce a jak se ho podařilo naplnit?
Vladimír: Hlavní smysl akce byl trochu rozšířit skautskou myšlenku, poznat ještě nějaký kus světa, což si myslím, že se nám povedlo, setkali jsme se i se spoustou skautů z různých zemí. A jak jsme říkali v úvodu, chtěli jsme motivovat další lidi. Už teď nám jich spoustu psalo, že jsme je namotivovali a příští rok pojedou třeba na motorkách k Bajkalu a podobně. Takže si myslím, že to hlavní jsme splnili.
Luděk: Já si taky myslím, že úkol byl splněn. Motivovat nejen mladé lidi, aby cestovali, aby šli do náročnějších expedicí a výletů. Opravdu je to jenom o přípravě a o tom, zachovat chladnou hlavu. A o motivaci.
