Nelze popřít, že stejně jako jakákoli jiná forma zábavy i videohry mají vliv na duševní zdraví. Na jejich dopadu na psychiku, ať už pozitivním, či negativním, se podílí mnoho faktorů. "Záleží na věku hráče i žánru videoher a času, který u nich lidé tráví," vyjmenovává ty nejzásadnější Kulhánek.
Hráči díky videohrám pronikají do konstruované reality, jejímž hlavním účelem je poskytnout hráči potěšení a přimět je k tomu, aby se k titulům vraceli. Toho mohou tvůrci her dosáhnout díky využití takzvaných mechanismů potěšení, které v nás v průběhu evoluce vyvinula skutečná realita. Mezi ty patří takzvané "hormony štěstí", například endorfin a dopamin.
"Podobné je to třeba u běhání. Při fyzické zátěži se do mozku uvolňuje endorfin, který způsobuje dobrou náladu a přináší pocity štěstí. Hry to dokážou také a mohou se tak stát velmi účinným nástrojem k uvolnění stresu," říká klinický psycholog Jan Kulhánek. Hormony pomáhají jak krátkodobě, například pro dobrý pocit a potlačení starostlivé, úzkostné nálady, tak dlouhodobě, proti chronickým bolestem.
Mnoho lidí podle Koudelky vyhledává v herních titulech také takzvaný "příjemný stres", při němž se v mozku tvoří adrenalin. Ten hráčům pomáhá rychleji reagovat a soustředit se. "Hormon se z těla dokáže odplavit většinou pohybem. Při delším čase stráveném u počítače nebo konzole tak mohou hráči trpět jeho nadbytkem. To vede k nepozornosti, někdy zhoršení nálady nebo problémům s usínáním. Pokud tedy hrajeme hry, které jsou o rychlosti a akci, měli bychom je doplnit nějakou pohybovou aktivitou," radí.
Lepší kritické myšlení i odpoutání od reality
Produkce zdraví prospěšných hormonů nejsou jedinou výhodou, která hráče provází. Při hraní videoher mnohdy pracují hlubší části lidského mozku, které zlepšují rozvoj a dovednosti kritického myšlení. V závislosti na složitosti hry mohou být hráči nuceni přemýšlet, taktizovat i rychle analyzovat.
"Je rozdíl mezi tím, zda si člověk zapne střílečku, závodní hru, nebo strategii. V posledním případě se člověk u počítače či konzole nejen odreaguje, ale také rozvíjí strategické myšlení. Navíc není výjimkou, že se díky hrám lidé učí cizím jazykům. To je velmi oblíbený argument, kterým se snaží zejména mladší hráči přesvědčit své okolí, typicky rodiče, že videohry jsou prospěšné," doplňuje Kulhánek s úsměvem.
Jan Kulhánek
Klinický psycholog Jan Kulhánek se narodil v roce 1972 v Praze a vystudoval Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy. Pracuje jako psycholog centra Psychoterapie Anděl.
Dopad mají hry i na emoční odolnost. Když ve hře člověk selže, může zažít pocit frustrace. V takovém případě pak videohry učí hráče vyrovnat se s neúspěchem.
Zajímavostí v souvislosti s hraním her je stav splynutí. Činnosti, jako jsou sportování nebo hraní her, mohou být natolik pohlcující, že se hráči mohou dostat do takzvané "zóny". Jde o stav mysli, během něhož je hráč schopný soustředit se pouze na sebe a ponořit své celé já do zážitku ze hry. "Je to neobyčejně příjemný stav, díky kterému se člověk odpoutá od reality a dostane se do rozpoložení, kdy ho vůbec nic netíží," popisuje odborník s tím, že úroveň mentálního ponoření do hry může být stejně vysoká jako u sportovců během závodu nebo muzikanta při intenzivním vystupování na podiu.
Stinnou stránkou hráčství je závislost
Ačkoli videohry samy o sobě nejsou pro duševní zdraví škodlivé, může na nich vzniknout nebezpečná závislost. Pravděpodobnost jejího výskytu je mnohem vyšší u dětí, ani dospělí se však riziku nevyhnou. "Potíže přichází ve chvíli, kdy hráč nemá jiný koníček nebo aktivitu, pomocí kterých by si zvyšoval poměr hormonů štěstí v těle. Jestli jsou videohry jedinou činností, které se ve volném čase věnuji, je to špatně," vysvětluje psycholog, podle kterého si lidé problém zprvu zpravidla nepřipouští.
Závislost obvykle provází sklony zanedbávat své povinnosti i podrážděnost. "Často na to upozorní člověka okolí, zejména blízcí, kteří si mnohem dříve všimnou, že závislý ostatní aktivity opomíná. Častým jevem je také nesoustředěnost, která je zaviněná tím, že hráč nemůže přestat přemýšlet nad videohrami," říká Kulhánek. Příliš mnoho času stráveného ve fiktivním světe herních titulů pak může vést také k sociální izolaci.
Člověk by se tak neměl dostat do situace, kdy dává setkávání s virtuálními přáteli přednost před realitou. Přesto takové chování nemusí nutně znamenat problém. "Pokud jde o přechodné období, během kterého je hráč nějak zklamaný v životě, vzpamatovává se například z rozchodu nebo ze ztráty zaměstnání, videohry mohou pomoci. Zaměstnají mozek a rozptýlí od depresivních myšlenek," popisuje odborník.
Potíže takové jednání nepředstavuje ani u samotářů a introvertů. Hry pro více hráčů a online hry totiž mohou být šikovným pomocníkem ve snaze vypěstovat si lepší sociální dovednosti. Jejich hlavním prvkem totiž bývá zpravidla spolupráce v týmu, ke které je potřeba komunikace.
"Pokud člověk hraje nějaký titul opakovaně, stane se součástí komunity, v níž si díky svým výsledkům buduje status. Někteří lidé si v osobním životě připadají málo úspěšní, a díky hrám, v nichž jsou dobří, zjistí, že zvládnou něco dokázat. To pak může vést ke zvýšení sebevědomí, které se opět promítá do interakce s ostatními lidmi," vysvětluje Kulhánek.
Součástí mnoha titulů jsou násilné souboje, v nichž hráči útočí nebo zabíjí jiné postavy. Lidé tak videohrám často přisuzují, že podporují sklony k agresivitě. Podle Kulhánka se však jedná o mylnou domněnku. "Odborná veřejnost naopak mluví o tom, že násilným chováním ve videohrách si hráči agresivitu vybíjí, což vede k tomu, že situace v reálném světě řeší s klidem," podotýká psycholog.
Odvážní experimentují s morálkou
Videohry nebyly vždy o příbězích. V dnešní době se však zřídka stává, že by se hráči setkali s titulem, který by neobsahoval narativní prvky. Populární jsou zejména ty, jejichž příběh mění sám hráč na základě vlastních rozhodnutí. Ačkoli se v takové situaci někteří lidé položí do role klaďase, který se snaží svůj postup hrou sjednotit s vlastními morálními hodnotami, není výjimkou, že se mezi hráči najdou i tací, kteří se lusknutím prstu promění v nejprohnilejšího antagonistu všech dob.
Hry s prvkem rozhodování mohou být příležitostí, jak experimentovat s vlastní identitou. "V běžném životě jsme každý sám sebou a věříme, že to buď funguje, nebo že to jinak neumíme. Mnohdy nevěříme tomu, že je možné v tomhle směru zkusit něco jiného. Ve videoherním prostředí je to daleko jednodušší. Podobně to mají třeba lidé, kteří hrají divadlo. Když přijmou roli, začnou prožívat a přemýšlet jinak, než kdyby byli sami sebou," popisuje Koudelka s tím, že stejné prožitky mají i účastníci akcí zvaných "larp", tedy improvizačního divadla, které ale na rozdíl od klasického představení nepotřebuje diváky a jednotliví herci se v něm baví navzájem.
To, jestli se v roli herní postavy hráč odchýlí od vlastního charakteru, záleží na jeho povaze i životní situaci. "V období dospívání máme k experimentování blíž. Pokud se však v dospělosti cítíme být v životě nespokojení a narážíme na nějaké vlastní limity, pokusy tohoto typu mohou být velmi inspirativní. Lidé u videoher mohou prožívat překvapení i fascinaci z toho, že svět může být jiný, než jak ho znají. To vede k tomu, že nad životem začnou přemýšlet jinak," říká psycholog, podle kterého odchýlení od vlastních hodnot potřebuje i ve virtuálním světě určitou míru odvahy.
