reklama
 
 

Uprchla před Tálibánem a s traumaty jí pomohla jóga. Uzavřenost Čechů mě mrzí, říká mladá Afghánka

9. 12. 2017
V deseti letech se s rodiči a třemi sourozenci rozloučila s vlastí, kterou právě dobývalo hnutí Tálibán prosazující radikální islám. Vzpomínky na bombardovaný Afghánistán se jí vrátily až v době, kdy se po třech letech v uprchlickém táboře úspěšně integrovala do české společnosti. O překážkách, které její rodina musela podstoupit, vyprávěla devětadvacetiletá Sagar Rakin na besedě neziskové organizace Mozaiky.

Narodila se v Kábulu, hlavním městě Afghánistánu, ve druhé polovině osmdesátých let. V zemi právě vrcholil konflikt mezi komunistickou vládou a povstaleckými skupinami mudžahedínů. Její otec vystudoval němčinu, přednášel na univerzitě a angažoval se v politice. Matka se živila jako fotožurnalistka. V polovině devadesátých let se ale k moci dostal radikální islamistický Tálibán a zakázal ženám pracovat.

"Rodiče zažili dobu, kdy v Afghánistánu vládla relativní svoboda, lidé se mohli neomezeně scházet a studovat. Najednou se ale všechno obrátilo a země se proměnila v řeku krve," vzpomíná dnes devětadvacetiletá Sagar Rakin. Většinu traumatických situací z Afghánistánu jako malé děvčátko vytěsnila, což byl v jejím dětském věku pochopitelný obranný mechanismus. Několik střípků jí však v paměti zůstalo, i když je nedokáže přesně časově zařadit.

První scéna, která se jí vybavuje, se odehrála, když už její starší sestra chodila do školy. Zazvonil telefon a ve sluchátku se ozval hlas učitelky. Školní budovu ostřeloval Tálibán. "Maminka pro sestřičku okamžitě vyrazila a já jsem si v tu chvíli myslela, že nás nadobro opouští. Stála jsem s malým bratrem za oknem, plakala a volala na ni, ať se vrátí," vypráví a přechází ke druhé vzpomínce.

Protože území její rodné země trpí suchem, obyvatelé museli čekat ve frontách na vodu. Když Sagařin tatínek jednoho dne stál v řadě, aby rodina měla co pít, předběhl ho příslušník Tálibánu. Otec mu slušně vysvětlil, že to není fér a že na něj doma čeká manželka se třemi žíznivými dětmi. Upřímnost se mu ale vymstila. Muž mu beze špetky soucitu sdělil, že si pro něj jednou v noci přijde, odvede ho od rodiny a zabije.

Tálibánec pak na dveře Rakinů skutečně zaklepal. "Dorazil se skupinou svých ozbrojených přívrženců. Otce naštěstí zachránil strýc, který byl diplomat, a podařilo se mu problém nějak urovnat. Byla to ale poslední kapka a dědeček pak tatínka přiměl, aby s námi Afghánistán opustil," vysvětluje Sagar.

Její otec tak rodinné jmění předal převaděčům výměnou za to, že mu pomohou do Evropy. Jako student němčiny se v mládí podíval i do Česka, kde se mu tehdy tak líbilo, že se rozhodl najít nový domov právě tam. Rodina strávila rok na útěku, než se roku 1997 přihlásila u české cizinecké policie. Pak Rakinovi putovali do utečeneckého tábora Červený Újezd poblíž města Bílina na Teplicku.

"První měsíc nás nechali v karanténě, kde nás vyslýchali úředníci, aby posoudili, jestli máme nárok na mezinárodní ochranu, nebo ne. Mluvili zvlášť s rodiči a zvlášť s dětmi, aby si ověřili, jestli náš příběh odpovídá pravdě. Až potom nás poslali mezi ostatní uprchlíky. Pořád jsme ale pobývali v uzavřeném areálu, který čtyřiadvacet hodin denně střežili bezpečnostní pracovníci. Vycházky nám povolili jen jednou týdně na dvě hodiny," líčí Sagar.

Aby se děti integrovaly, učily se v táboře tři měsíce české reálie a pak začaly jezdit autobusem do bílinské školy. Učitelé chápali, jak těžkou zkouškou tehdy desetiletá Sagar a její sourozenci procházejí, a některé předměty jim neznámkovali, dokud si pořádně neosvojili nový jazyk. Malé uprchlíky ve volném čase doučovali dobrovolníci z dobročinných organizací.

Rodiče mezitím přežívali za mřížemi tábora a snažili se vyrovnat se svými depresemi. "Dospělí na tom byli psychicky dost špatně. Nemohli pracovat a mým rodičům ministerstvo vnitra několikrát zamítlo žádost o azyl. Zdůvodnilo to nedostatkem materiálů. Znova a znova se odvolávali a snažili se důvody dostatečně doložit. V Bílině se jim narodila moje nejmladší sestra, takže jsme žili v šesti lidech v jediné místnosti," upozorňuje Sagar. Když už se po třech letech nejistoty zdálo, že afghánská rodina poputuje zpátky do zničené vlasti, vložily se do případu neziskovky a úřady konečně ustoupily.

Za všechno vděčíme dobrým lidem

Sagařin učitel matematiky pomohl rodině sehnat bydlení v Žandově u České Lípy a její otec získal povolení pracovat. Bývalý univerzitní kantor plný pro Afghánce typické hrdosti dojížděl do Prahy, kde dělal skladníka v supermarketu. Matka se psychicky zhroutila. Po nějaké době se otci díky přátelům, které potkal v táboře, podařilo přestěhovat do hlavního města i zbytek rodiny. Osud je zavedl do malé garsonky u Pařížské ulice.

"Pokud bychom všechno nechali na úřadech, neměli bychom ani střechu nad hlavou. Úředníci čekali, že v Česku nezůstaneme a vydáme se jinam. Za všechno vděčíme dobrým lidem, kteří nám podali pomocnou ruku," zdůrazňuje mladá Afghánka. V té době navštěvovala obchodní akademii v centru Prahy a učit se chodila do knihovny.

Svými studijními výsledky se řadila mezi premianty a učitelé nad ní i jejími sourozenci drželi ochrannou ruku. Začlenit se mezi české spolužáky však představovalo tvrdý oříšek. "Pletli si nás s Romy a podle toho se k nám taky chovali. Mého bratra fyzicky šikanovali a diskriminace byla dost krutá," přiznává Sagar.

Když odmaturovala, otec ztratil zaměstnání a dvacetiletá dívka se odhodlala zbytek rodiny finančně zajistit. Vstávala v pět ráno, aby už o půl sedmé mohla pracovat jako servírka. Pak povýšila na recepční a brala si třináctihodinové směny od pondělí až do neděle, což se za chvíli nevyhnutelně odrazilo na jejím zdraví.

"Zasáhl mě syndrom vyhoření. Jednoho rána jsem se probudila a cítila jsem se na umření. Tělo bylo tak přepracované, že jsem měla potíže vůbec vstát z postele, nebo se dokonce najíst. Ubrala jsem na váze a nemohla jsem spát. Tento stav trval několik měsíců a vyvolal posttraumatickou poruchu z války. Vrátily se mi vzpomínky, které jsem v dětství zablokovala, a musela jsem vyhledat psychologa," říká Sagar.

Z osobní krize ji vytáhla až jóga. I když se dlouho považovala za muslimku, uvědomila si, že ji náboženství rodičů duchovně nenaplňuje, a začala směřovat k buddhismu. Tradiční jógu zaměřenou nejen na tělo, ale i na duši teď pod záštitou Karlovy univerzity studuje. Techniky, které ji postavily na nohy, chce v budoucnu předávat dál. Plánuje stát se psychoterapeutkou a komunikovat s lidmi, co se vyrovnávají s potlačenými traumaty podobnými těm jejím.

Sagařin otec si v Praze mezitím založil rodinnou restauraci Behsud, kde se prostřednictvím afghánského jídla snažil předávat svou kulturu Čechům. Kvůli zastrčenému místu a orientaci na bohatší klientelu se ale podniku nedařilo podle představ, takže ho rodina letos v říjnu na dobu neurčitou zavřela. Kudy se budou cesty bývalých uprchlíků ubírat dál, tak zůstává ve hvězdách, ale v Česku se už přes všechny nesnáze cítí doma.

"Mrzí mě, že je spousta Čechů tak uzavřených a myslí si, že všechno cizí musí být zároveň nebezpečné. Nebezpečí přitom přináší právě jejich izolovanost. Když jsem jela před pár týdny v metru, ukazovala si na mě jedna paní a říkala mi, že se kvůli takovým jako já venku bojí. Přitom jsem na ni ani nepromluvila. Já podobné projevy neodsuzuji. Jen je mi těch lidí líto," dodává Sagar.

autor: Tomáš Maca | 9. 12. 2017

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama