Uprchla před Tálibánem a s traumaty jí pomohla jóga. Uzavřenost Čechů mě mrzí, říká mladá Afghánka

Tomáš Maca Tomáš Maca
9. 12. 2017 7:27
V deseti letech se s rodiči a třemi sourozenci rozloučila s vlastí, kterou právě dobývalo hnutí Tálibán prosazující radikální islám. Vzpomínky na bombardovaný Afghánistán se jí vrátily až v době, kdy se po třech letech v uprchlickém táboře úspěšně integrovala do české společnosti. O překážkách, které její rodina musela podstoupit, vyprávěla devětadvacetiletá Sagar Rakin na besedě neziskové organizace Mozaiky.
Afghánka Sagar Rakin emigrovala v devadesátých letech se svou rodinou do Česka.
Afghánka Sagar Rakin emigrovala v devadesátých letech se svou rodinou do Česka. | Foto: DVTV

Narodila se v Kábulu, hlavním městě Afghánistánu, ve druhé polovině osmdesátých let. V zemi právě vrcholil konflikt mezi komunistickou vládou a povstaleckými skupinami mudžahedínů. Její otec vystudoval němčinu, přednášel na univerzitě a angažoval se v politice. Matka se živila jako fotožurnalistka. V polovině devadesátých let se ale k moci dostal radikální islamistický Tálibán a zakázal ženám pracovat.

"Rodiče zažili dobu, kdy v Afghánistánu vládla relativní svoboda, lidé se mohli neomezeně scházet a studovat. Najednou se ale všechno obrátilo a země se proměnila v řeku krve," vzpomíná dnes devětadvacetiletá Sagar Rakin. Většinu traumatických situací z Afghánistánu jako malé děvčátko vytěsnila, což byl v jejím dětském věku pochopitelný obranný mechanismus. Několik střípků jí však v paměti zůstalo, i když je nedokáže přesně časově zařadit.

První scéna, která se jí vybavuje, se odehrála, když už její starší sestra chodila do školy. Zazvonil telefon a ve sluchátku se ozval hlas učitelky. Školní budovu ostřeloval Tálibán. "Maminka pro sestřičku okamžitě vyrazila a já jsem si v tu chvíli myslela, že nás nadobro opouští. Stála jsem s malým bratrem za oknem, plakala a volala na ni, ať se vrátí," vypráví a přechází ke druhé vzpomínce.

Protože území její rodné země trpí suchem, obyvatelé museli čekat ve frontách na vodu. Když Sagařin tatínek jednoho dne stál v řadě, aby rodina měla co pít, předběhl ho příslušník Tálibánu. Otec mu slušně vysvětlil, že to není fér a že na něj doma čeká manželka se třemi žíznivými dětmi. Upřímnost se mu ale vymstila. Muž mu beze špetky soucitu sdělil, že si pro něj jednou v noci přijde, odvede ho od rodiny a zabije.

Tálibánec pak na dveře Rakinů skutečně zaklepal. "Dorazil se skupinou svých ozbrojených přívrženců. Otce naštěstí zachránil strýc, který byl diplomat, a podařilo se mu problém nějak urovnat. Byla to ale poslední kapka a dědeček pak tatínka přiměl, aby s námi Afghánistán opustil," vysvětluje Sagar.

Její otec tak rodinné jmění předal převaděčům výměnou za to, že mu pomohou do Evropy. Jako student němčiny se v mládí podíval i do Česka, kde se mu tehdy tak líbilo, že se rozhodl najít nový domov právě tam. Rodina strávila rok na útěku, než se roku 1997 přihlásila u české cizinecké policie. Pak Rakinovi putovali do utečeneckého tábora Červený Újezd poblíž města Bílina na Teplicku.

"První měsíc nás nechali v karanténě, kde nás vyslýchali úředníci, aby posoudili, jestli máme nárok na mezinárodní ochranu, nebo ne. Mluvili zvlášť s rodiči a zvlášť s dětmi, aby si ověřili, jestli náš příběh odpovídá pravdě. Až potom nás poslali mezi ostatní uprchlíky. Pořád jsme ale pobývali v uzavřeném areálu, který čtyřiadvacet hodin denně střežili bezpečnostní pracovníci. Vycházky nám povolili jen jednou týdně na dvě hodiny," líčí Sagar.

Aby se děti integrovaly, učily se v táboře tři měsíce české reálie a pak začaly jezdit autobusem do bílinské školy. Učitelé chápali, jak těžkou zkouškou tehdy desetiletá Sagar a její sourozenci procházejí, a některé předměty jim neznámkovali, dokud si pořádně neosvojili nový jazyk. Malé uprchlíky ve volném čase doučovali dobrovolníci z dobročinných organizací.

Rodiče mezitím přežívali za mřížemi tábora a snažili se vyrovnat se svými depresemi. "Dospělí na tom byli psychicky dost špatně. Nemohli pracovat a mým rodičům ministerstvo vnitra několikrát zamítlo žádost o azyl. Zdůvodnilo to nedostatkem materiálů. Znova a znova se odvolávali a snažili se důvody dostatečně doložit. V Bílině se jim narodila moje nejmladší sestra, takže jsme žili v šesti lidech v jediné místnosti," upozorňuje Sagar. Když už se po třech letech nejistoty zdálo, že afghánská rodina poputuje zpátky do zničené vlasti, vložily se do případu neziskovky a úřady konečně ustoupily.

Za všechno vděčíme dobrým lidem

Sagařin učitel matematiky pomohl rodině sehnat bydlení v Žandově u České Lípy a její otec získal povolení pracovat. Bývalý univerzitní kantor plný pro Afghánce typické hrdosti dojížděl do Prahy, kde dělal skladníka v supermarketu. Matka se psychicky zhroutila. Po nějaké době se otci díky přátelům, které potkal v táboře, podařilo přestěhovat do hlavního města i zbytek rodiny. Osud je zavedl do malé garsonky u Pařížské ulice.

"Pokud bychom všechno nechali na úřadech, neměli bychom ani střechu nad hlavou. Úředníci čekali, že v Česku nezůstaneme a vydáme se jinam. Za všechno vděčíme dobrým lidem, kteří nám podali pomocnou ruku," zdůrazňuje mladá Afghánka. V té době navštěvovala obchodní akademii v centru Prahy a učit se chodila do knihovny.

Svými studijními výsledky se řadila mezi premianty a učitelé nad ní i jejími sourozenci drželi ochrannou ruku. Začlenit se mezi české spolužáky však představovalo tvrdý oříšek. "Pletli si nás s Romy a podle toho se k nám taky chovali. Mého bratra fyzicky šikanovali a diskriminace byla dost krutá," přiznává Sagar.

Když odmaturovala, otec ztratil zaměstnání a dvacetiletá dívka se odhodlala zbytek rodiny finančně zajistit. Vstávala v pět ráno, aby už o půl sedmé mohla pracovat jako servírka. Pak povýšila na recepční a brala si třináctihodinové směny od pondělí až do neděle, což se za chvíli nevyhnutelně odrazilo na jejím zdraví.

"Zasáhl mě syndrom vyhoření. Jednoho rána jsem se probudila a cítila jsem se na umření. Tělo bylo tak přepracované, že jsem měla potíže vůbec vstát z postele, nebo se dokonce najíst. Ubrala jsem na váze a nemohla jsem spát. Tento stav trval několik měsíců a vyvolal posttraumatickou poruchu z války. Vrátily se mi vzpomínky, které jsem v dětství zablokovala, a musela jsem vyhledat psychologa," říká Sagar.

Z osobní krize ji vytáhla až jóga. I když se dlouho považovala za muslimku, uvědomila si, že ji náboženství rodičů duchovně nenaplňuje, a začala směřovat k buddhismu. Tradiční jógu zaměřenou nejen na tělo, ale i na duši teď pod záštitou Karlovy univerzity studuje. Techniky, které ji postavily na nohy, chce v budoucnu předávat dál. Plánuje stát se psychoterapeutkou a komunikovat s lidmi, co se vyrovnávají s potlačenými traumaty podobnými těm jejím.

Sagařin otec si v Praze mezitím založil rodinnou restauraci Behsud, kde se prostřednictvím afghánského jídla snažil předávat svou kulturu Čechům. Kvůli zastrčenému místu a orientaci na bohatší klientelu se ale podniku nedařilo podle představ, takže ho rodina letos v říjnu na dobu neurčitou zavřela. Kudy se budou cesty bývalých uprchlíků ubírat dál, tak zůstává ve hvězdách, ale v Česku se už přes všechny nesnáze cítí doma.

"Mrzí mě, že je spousta Čechů tak uzavřených a myslí si, že všechno cizí musí být zároveň nebezpečné. Nebezpečí přitom přináší právě jejich izolovanost. Když jsem jela před pár týdny v metru, ukazovala si na mě jedna paní a říkala mi, že se kvůli takovým jako já venku bojí. Přitom jsem na ni ani nepromluvila. Já podobné projevy neodsuzuji. Jen je mi těch lidí líto," dodává Sagar.

 

Právě se děje

Další zprávy