reklama
 
 

Společnost má být multikulturní. Pestrosti si musíme vážit, říká oceněný disident František Lízna

27. 11. 2017
Když komunisté poslali otce jeho spolužačky do vězení, sundal ze školní budovy rudou sovětskou vlajku a demonstrativně ji roztrhal. Kvůli tomu se v lágru ocitl i on a po propuštění se tam ještě několikrát vrátil. O odvahu bojovat proti bezpráví však nepřišel. V době pražského jara se František Lízna přidal k jezuitům a o deset let později už jako kněz podepsal Chartu 77. Celý život zasvětil pomoci lidem, kteří se od většiny společnosti nedočkali zastání. Zpovídal vězně a na své faře ve Vyšehorkách přijal i psychicky nemocné. „Moje dveře zůstávají pro všechny nonstop otevřené,“ říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz disident, který k letošnímu výročí sametové revoluce obdržel Cenu Paměti národa.

V dětství jste byl vychováván dost přísně, ale nakonec se z vás stal rebel bojující proti předlistopadovému režimu. Kdy jste se vůči totalitě začal vymezovat?

Narodil jsem se v Jevíčku, kde jsme bydleli nad hospodou, odkud neustále proudily pachy kuřáků a opilců, což mě později nadobro odradilo od pití alkoholu. V našem bytě se ale zároveň často ozývaly varhany z kostela naproti, které jsem poslouchal už v matčině lůně. Odpor ke komunismu jsem pocítil ve dvanácti letech, kdy můj tatínek sledoval politický proces s Rudolfem Slánským, a na střední škole jsem jako jediný nikdy nevstoupil do Pionýra. Antikomunistou jsem se ale stal právě už před narozením, kdy ke mně doléhaly tóny varhan.

Když jsem se v roce 1981 po 27 měsících dostal z vězení, vydal jsem se hned do kostela v Jevíčku, kde jsem byl pokřtěn. Přišel jsem ke staré křtitelnici a poklekl jsem. Nad sebou jsem viděl sochu svatého Jana Nepomuckého, patrona Tovaryšstva Ježíšova, ke kterému jsem se přidal.

Do vězení jste šel poprvé v pouhých devatenácti letech. Byl jste tehdy připravený na následky, které z vašeho protestu se sovětskou vlajkou plynuly?

Věděl jsem, co dělám, a vězení jsem bral jako něco, co budu muset nevyhnutelně podstoupit. Tatínek byl voják s rázným způsobem jednání a já jsem jeho přístup zdědil ve svém zápasu s komunismem. Nebral jsem to jako hrdinství, ale jako povinnost. Nemyslete si ale, že jsem plný nenávisti ke komunistům. Pořád si myslím, že to byl strašný systém. Většina lidí, kteří se k němu přihlásili, ale byli oportunisté, co chtěli z režimu těžit ve svůj prospěch, a potom tu byli obyčejní lidé, kteří vyvěšovali vlajky Sovětského svazu, aby měli pokoj.

V roce 1962 jste musel narukovat. Vojnu ve slovenských Michalovcích jste popsal jako horší než vězení. Co jste tam zažil?

Když jsem dorazil na východ Slovenska, měl jsem už v posudku napsáno: "Pozor! Politicky zvlášť nebezpečný člověk!" Kapitán nám říkal hadi, jednal s námi dost ostře a hrozně nás utiskoval. Prvního máje jsme se seřadili na prostranství, kapitán za mnou přišel a rozkázal mi, abych nesl transparent s nápisem "Se Sovětským svazem na věčné časy". Zakroutil jsem hlavou s tím, že už mám polskou vlajku. Kapitán se šel s politrukem poradit, co se mnou, a já jsem se mezitím zkusil schovat za jiného vojáka, který držel v ruce ceduli s Marxem.

Udělal jsem obrovskou chybu, protože jsem si pak musel vzít právě Marxe. Když jsme začali pochodovat, nesl jsem ho schválně tak, jako bych byl zemědělec, co vláčí kosu, a nakonec jsem Marxe pustil na zem a utekl. Hrozil mi obrovský průser. Chvíli to vypadalo na vazbu, ale nakonec mi vzali zbraň a nechali mě pást prasata. Nedaleko polí se nacházela romská osada a já jsem měl dávat pozor, aby mi Romové prasata neukradli. Vůbec jsem na to nedbal a s Romy jsem se skamarádil. Jedno prase mi vzali, ale veterinář to naštěstí zaonačil tak, aby to vypadalo, že chcíplo. Až vojna skončila, žádal jsem u národního výboru, aby mě nechali tamní Romy učit, což mi ale rázně zamítli.

František Lízna

František Lízna

  • Narodil se 11. července 1941 v Jevíčku do antikomunistické rodiny.
  • V roce 1968 se přidal k jezuitskému řádu a v roce 1974 byl vysvěcen na kněze.
  • Podepsal Chartu 77 a po Sametové revoluci devět let působil jako vězeňský kaplan na Mírově.
  • V roce 1993 se ujal psychicky nemocné dívky Evy Kováčové poté, co si odpykala trest za založení požáru ústavu sociální péče. Na základě jejího příběhu vznikl film Requiem pro panenku.
  • V současnosti je farářem v obci Vyšehorky na Šumpersku.

Po vojně jste pracoval v cukrovaru a mezi pytli cukru jste se ve vlaku mířícím do Jugoslávie pokusil dostat do Rakouska. Na Západ jste se snažil utéct celkem třikrát. Smířil jste se někdy s tím, že byste zůstal v komunistické železné kleci?

Nikdy. Útěk jsem si naplánoval, už když mě propustili po prvním věznění. Snažil jsem se dostat přes východní Berlín do západního Německa, protože tam tehdy ještě nestála zeď. Jednou to nevyšlo, tak jsem pokus opakoval a podruhé už mi za snahu o opuštění Československa přišili znovu vězení. Ani potom jsem to ale nevzdal a potřetí jsem to zkusil právě vlakem. Větracím okýnkem jsem prolezl do vagonu, který pak celníci zapečetili. Doufal jsem, že se v mezistanici v Rakousku dostanu ven. Místo toho jsem ale na další rok skončil za mřížemi.

Přestože vám komunistická vláda nikdy nedovolila oficiálně vykonávat kněžské povolání, přidal jste se k jezuitům a jako kněz jste pečoval o společensky vyloučené skupiny, jako jsou vězni nebo právě Romové. Chápal jste to jako své poslání?

Celý život jsem slýchával nadávky, že se zastávám různých divných individuí. Pro vězně jsem ale měl pochopení, protože jsem si život za mřížemi sám zkusil, a neodmítl jsem tudíž mluvit ani s doživotně odsouzenými na Mírově. Vlastně jsem vděčný, že mě komunisti zavřeli, protože jinak bych nemohl být takto formován. Romy pak považuju za krásné lidi, kteří mohou našemu národu něco předat, i když pracovat s nimi je velmi obtížné.

Když se tři roky po revoluci konalo sčítání lidu, přihlásil jsem se naschvál k romské národnosti, i když žádné romské rysy nemám. Mnozí si mysleli, že jsem se zbláznil. Právě kvůli těm, kteří se proti Romům vymezují, jsem to ale udělal. Je mi líto, že jsem nemohl jít třeba na deset let do Chánova, abych Romům lépe porozuměl a zkusil ty mladé motivovat ke vzdělání.

Staral jste se o psychicky nemocné lidi. Které případy pro vás znamenaly největší výzvu?

Ujal jsem se dvou transsexuálů. Ten první přišel na naši faru ve Vyšehorkách jednou pozdě v noci. Za dveřmi stála romská dívka Silva, která utekla z katolické pomocné školy a dověděla se, že jedině u mě může najít útočiště. Prosila mě o práci a bydlení, tak jsem ji pustil dovnitř a řekl, že ráno se uvidí, co dál. Nakonec u mě strávila 14 let a pak úspěšně prošla přeměnou na muže a dnes se jmenuje Patrik.

Jak to dopadlo s tím druhým případem?

Druhý případ pravděpodobně znáte. Romku Evu Kováčovou propustili z vězení v Pardubicích a vychovatelka říkala, že když se jí nikdo neujme, tak se tam brzo vrátí. Několik lidí uvažovalo, že jí pomůžou, ale pak od toho radši dali ruce pryč. Předsevzal jsem si, že jí musím pomoct k životu na svobodě.

Vztah s Evou byl, jako když vás omotá liána a vy nemůžete dýchat. Rozbíjela okna a řezala se sklem. Taky si změnila pohlaví a už jako René si vzal moje příjmení. Moje maminka mi tehdy řekla, že jsem zhanobil celý rod Líznů. Později, potom, co od nás odešel, René nakonec skočil pod vlak. Často na něj myslím a moc mě mrzí, že někteří lidé skončí tak bídně. Když transsexuálové nemají s kým komunikovat, mnohdy spáchají sebevraždu.

Mrzí vás jako člověka, který svůj život zasvětil pomoci lidem v nouzi, jak se v současnosti část české společnosti staví k přijímání uprchlíků?

Drásá mi to srdce. Islám je nádherné náboženství, které ovšem zneužívají lidé se zlými úmysly - teroristé a podporovatelé práva šaría. Mám radost, když se mohu setkat s jakýmikoli lidmi, kteří žijí jinak než my. Cením si jedinečnosti, se kterou Bůh každého člověka stvořil, a chtěl bych, aby si pestrosti vážili i ostatní a dokázali žít ve vzájemné pospolitosti.

Proto jsem moc rád, že máme papeže Františka, který tak naléhá, abychom nebyli sobci. Taky hodně obdivuju Angelu Merkelovou a před pár lety jsem jí přes velvyslanectví poslal dopis. Samozřejmě, že německé bezpečnostní složky budou muset situaci hlídat, aby se nestávalo tolik útoků. Věřím ale, že generace nově přijatých imigrantů bude pro Evropu přínosem. Naše společnost má být multikulturní. Nesmí vypadat jako komunistický kriminál, ve kterém se všichni bojí.

Vy byste na své faře uprchlíky z Blízkého východu přijal?

Samozřejmě. Moje dveře zůstávají pro všechny nonstop otevřené. Výslovně jsem to na vchod od fary napsal. Přijal jsem spoustu lidí, kteří mě okradli. Chvilku jsem nadával, ale pak jsem si řekl, že to je nakonec dobře, protože se aspoň přiblížím ideálu, který ode mě Bůh chce. Jako kněz přece musím působit mezi chudými. Kdybych se pohyboval jen mezi bohatými, tak se dostanu na velice nebezpečnou cestu.

Vyvíjí se podle vás česká společnost po sametové revoluci správným směrem?

Pád komunismu představoval velký úspěch, ale po něm přišla daleko obtížnější etapa. S demokracií totiž nemáme zkušenosti a nebyli jsme na ni připravení. Lidé netuší, co si mají s demokracií počít. Někteří by dokonce radši znova obehnali hranice ostnatými dráty a vystoupili z Evropské unie. Doufám, že se se svobodou srovnáme a nenastane nějaká nová rafinovaná totalita.

autor: Tomáš Maca | 27. 11. 2017

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama