Proč jste se rozhodli zdokumentovat příběh dánského lékaře Jana Erika Hansena neboli buddhistického mnicha Bhanteho, který svá učení předával lidem prostřednictvím YouTube kanálu?
Mira: Dostali jsme se v našem životě do bodu, kdy jsme začali přemýšlet, jestli má být náš život opravdu takový, jaký je, nebo existuje nějaká alternativa. Začali jsme se identifikovat s lidmi, kteří se rozhodli utéct takzvanému křeččímu kolečku a hledají v životě vyšší smysl. I když v naší části světa nemáme žádné zásadní problémy typu chudoby, většina lidí není šťastná a bere antidepresiva. Proto jsme byli zvědaví, co původně úspěšný dánský vědec trpící depresí našel na vrcholku hory na Srí Lance.
Co jste objevili?
Mira: To je zajímavá věc na dokumentech i životě samotném - často nenajdete to, co očekáváte. Pro nás oba to byla trochu převratná cesta. Naivně jsme si mysleli, že objevíme rychlý recept na štěstí nebo návod, jak život napravit. Domnívali jsme se, že se to Janovi podařilo. Když jsme ho ale poprvé navštívili, ukázalo se, že má jeho příběh mnohem více vrstev. Nepotkali jsme svatého muže, ale obyčejného člověka, který s sebou nese také určitou životní zátěž. Uvědomili jsme si, že neexistuje žádný rychlý ani pomalý recept na štěstí a že neexistují žádné jednoduché odpovědi.
Jan nechtěl o své minulosti mluvit, konkrétně o tom, že opustil svou ženu i syna Thora. Kvůli jeho mlčení i touze zasahovat do režie jste se dokument rozhodli ukončit. Bylo to pro vás těžké rozhodnutí?
Mira: Neměli jsme jinou možnost, i když to bylo opravdu bolestivé. Skoro jako rozejít se s někým, koho máte opravdu rádi, protože jsme cítili, že jsme se dotkli pouze povrchu. Plánovali jsme se na Srí Lanku na jeden rok přestěhovat i s naším synem, což se nakonec nestalo.
Christian: Jan byl komplexní a silná osobnost, což je pro dokument důležité, ale přináší to také své problémy. Pochopili jsme, že s námi nechce kooperovat a že si chce dokument dělat po svém. A to jsme nemohli akceptovat.
Život na hoře nemusí vyřešit vaše trápení
K filmování jste se vrátili o několik let později. Kontaktoval vás Janův syn Thor s tím, že Jan spáchal sebevraždu, a poskytl vám videa, která za poslední roky Jan na hoře natočil. V druhé části dokumentu se tak stává hlavní postavou dokumentu Janův syn Thor…
Mira: Ano, právě tato linka mě osobně přivedla k uvědomění, jak jsou blízké lidské vztahy v životě důležité. Můžete žít na hoře na Srí Lance nebo cestovat na konec světa, ale nemusí to nutně vyřešit bolest nebo trápení, které máte. Jan se rozhodl nebýt v kontaktu se svou bývalou ženou ani synem, ale zatímco v buddhistických kulturách je opustit svou rodinu a stát se mnichem uznávané, v západní kultuře je to naopak.
Thor i jeho matka o Janovi v dokumentu mluví s respektem, jeho rozhodnutí podle svých slov akceptovali. Měla jsem nicméně pocit, že si nedovolují dát průchod svým skutečným emocím. Co si o tom myslíte?
Christian: Postavy ve filmu jsou velmi inteligentní lidé schopní sebereflexe. Myslím si, že synovi odchod otce způsobil velké trauma. Raději si to ale zracionalizoval tak, že Jan prostě nemohl ustát nastavení západní společnosti, a jelikož trpěl depresemi, tak si odchodem možná v první fázi zachránil život, ale stále jej miloval. I Jan v dokumentu dává najevo spokojenost, že odešel, protože se na hoře cítí líp. Věří, že mu jeho syn jistě odpustil, protože je přece lepší mít osvíceného otce. Moment, kdy Thor přijíždí do Janova domu, je pro něj velmi důležitý a silný. Vnímá, že je najednou součástí tajného života svého rodiče, jehož součástí nikdy nebyl. V ten moment se dotkne svých emocí.
Uvědomila jsem si, jak chci žít svůj život
Existuje pojem spiritual bypass, který označuje způsob, kdy duchovní myšlenky a praktiky používáme k tomu, abychom se vyhnuli nevyřešeným emocionálním problémům a psychologickým zraněním. Používal podle vás Jan buddhismus jako takovou duchovní okliku?
Christian: Myslím si, že lidé obecně potřebují věřit v něco vyššího, protože jim to ulehčuje život.
Mira: Podle mě je nějaký způsob útěku dobrý, ale záleží, do jaké míry. Můžete třeba praktikovat jógu, občas si dát skleničku nebo se podívat na film. Asi ale nebude dobré tyto aktivity dělat dvacet čtyři hodin denně. Jan nás naučil meditovat o smrti, což pro mě bylo přínosné, protože jsem se jí vždy bála. Když jsem si uvědomila, že všichni jednou umřeme, pomohlo mi to ujasnit si, jak chci svůj život strávit, co je důležité a co ne. Ale pokud bych o smrti meditovala stále, tak se zblázním. Myslím, že klíč je najít balanc.
Jan spáchal sebevraždu kvůli údajné rozvíjející se demenci. Podařilo se vám zjistit, jestli byl jeho dopis na rozloučenou pravdivý?
Christian: Nevíme, jestli je to pravda, nebo ne.
Zatímco s Janem jsem se nedokázala identifikovat, v případě Thora jsem pociťovala opak. Je taková reakce častá?
Christian: Diváci dokumentu se dělí na dvě poloviny. Jedni Jana považují za blázna a opovrhují jím, druhá polovina jej za jeho životní rozhodnutí obdivuje. Sympatie k Thorovi určitě plynou z faktu, že se mnohem více napojil na své emoce. Pozval nás dovnitř, je na jiné úrovni než jeho otec a poskytuje divákovi výrazně víc naděje. Na premiéře v Kodani měl Thor dokonce připravenou děkovnou řeč pro svou matku, se kterou jsou si velmi blízcí. Kvůli odchodu Jana v Thorových dvou letech trpěla depresemi, měla pocit životní prohry. Je vlastně nefér, že jsme udělali film o Janovi, možná jsme měli kameru otočit především na ni. Možná je pravou hrdinkou dokumentu právě ona.
