V minisérii Docent hrajete mladou a drzou policistku Fousovou, která by kolegům na oddělení vražd ráda ukázala, co v ní je, ale často na to jde příliš zbrkle. Je vám netrpělivost vlastní i v osobním životě?
I když na spoustu lidí můžu působit extrovertně, ve skutečnosti jsem docela křehká, a pokud bych na sobě měla vypíchnout jednu pozitivní vlastnost, byla by to právě trpělivost. Proto jsem si neuvěřitelně užila, když jsem si mohla zahrát postavu, které trpělivost úplně schází. Fousová tasí zbraň dřív, než vůbec začne přemýšlet. Všechno rozkope a rozstřílí, aniž by si zjistila, co se kolem děje. Sama bych takhle nikdy nereagovala. Zároveň mám docela respekt z mužů, takže bych si na rozdíl od Fousové nikdy netroufla na poradě všechny chlapy přerušit nebo na ně nedej bože křičet. Díky roli jsem si ale na herecká esa, jako jsou Trojan, Vetchý, Taclík nebo Hádek, zařvat mohla a byl to splněný sen.
Ivan Trojan na druhou stranu v minisérii hraje stejného outsidera jako vy. Policistku Fousovou i docenta Stehlíka ostatní kriminalisté podceňují, a oba tak musí okolí neustále přesvědčovat o svých schopnostech. Vyrovnávala jste se s něčím podobným ve své profesi?
Určitě, do hereckého světa vždycky vstupujete jako outsider. Dokonce bych řekla, že všichni herci mají potřebu světu dokazovat, že za něco stojí. Touží po ujištění zvnějšku, což je problém, který jsem sama dlouho řešila. Díky psychosomatické terapii jsem naštěstí zjistila, že vlastní hodnotu musíte najít uvnitř sebe. A pokud se vám to podaří, tak už vás potom jen tak něco nerozhází. To se samozřejmě snadněji říká, než dělá. Obzvlášť v době sociálních sítí, kde sice můžete hledat potvrzení u svých followerů, ale zároveň tam na vás lidé plivou jed. Ve filmech hraju od patnácti, takže jsem na kritiku zvyklá a nikdy jsem se z ní nehroutila. Dneska vám ale na vaši zeď může kdokoli napsat něco hnusného a komentáře na Instagramu mi třeba někdy připadají tak zlé, že bych si ho nejradši vypnula.
Někteří vaši kolegové sociální sítě právě kvůli nenávistným komentářům, ale třeba i ochraně soukromí nepoužívají. Vy jste na Instagramu naopak poměrně aktivní, takže na něm předpokládám vidíte i pozitiva.
Ano, nejdřív jsem sociální sítě taky radikálně odmítala a Instagram jsem si založila až před pár lety. Baví mě, že na něm mohu s lidmi komunikovat přímo a že jsem si tam vytvořila komunitu, která je veskrze pozitivní a cítím se v ní příjemně. Co se týče soukromí, za těch osmnáct let v herecké branži už jsem zjistila, kde jsou moje hranice. Nikdy bych třeba nechtěla veřejně ukazovat svoje děti, ani bych si je nikdy nedovolila využívat jako reklamní nástroj. Někomu se sice může zdát, že na sociálních sítích pouštím lidi příliš blízko, ale ve skutečnosti je pouštím jenom tam, kam chci.
Tím, že jsem dřív k ochraně svého soukromí přistupovala hodně radikálně, cítila jsem se někdy až příliš svázaná. Když jsem třeba s někým randila, nemohla jsem si s ním jen tak vyjít ven, aniž by nás vyfotil bulvár. Pak jsem ale poznala svého nynějšího manžela Matyáše, se kterým mi tohle všechno začalo být jedno. Matyáš je totiž člověk, který se o český mediální rybníček ani trochu nezajímá. Vůbec mu nezáleží na tom, co se kde píše, a bere v potaz jen to, co spolu zažíváme doma. To je pro mě hodně důležité a cítím se s ním díky tomu v bezpečí.
Už dříve jste říkala, že herci bývají napůl extroverti a napůl asociálové. Která z těch stránek u vás v poslední době převažuje?
Čím jsem starší, tím víc moje extrovertní já ustupuje. S dětmi bývám po celém dni tak utahaná, že ze všeho nejvíc toužím po klidu. Ráda chodím do lesa a večer sedím doma a koukám do krbu. Nebo si maximálně čtu, pokud teda seberu poslední zbytky sil. Zároveň ale musím přiznat, že jak jsem teď v podstatě na mateřské, tak mi jeviště někdy chybí. Pořád v sobě mám tu holčičku, která chtěla celé rodině předvést představení, a potřebuju tuhle svou touhu ukojit. Proto se někdy ptám svých příbuzných, jestli by nechtěli vidět třeba půlku inscenace o Medě Mládkové. Nabízím jim, že bych zvládla všechny postavy a ještě by to měli zdarma, ale každý mě s tím odmítá.
Když už mluvíme o exhibicionismu, loni vzbudil kontroverzi plakát filmu Betlémské světlo, na kterém jste byla úplně nahá. Váhala jste, jestli se do takhle provokativní propagace pustit?
Celé to začalo tím, že jsem byla s malým u moře a volal mi Jan Svěrák. Řekl mi, že má pro mě roli, kterou bych skvěle zahrála, ale že ji určitě nebudu chtít, protože se ve filmech zásadně nesvlékám. Naposledy jsem se totiž svlékla v Rafťácích, když mi bylo patnáct, a od té doby to na mě novináři každý rok vytahovali, takže jsem se nahým scénám striktně vyhýbala. S Matyášem jsem si ale mezitím ke svému tělu vytvořila mnohem sebevědomější vztah. Jsem na něj pyšná a mám ho zdravě ráda. Nechala jsem si tím pádem scénář od Honzy poslat, a když jsem zjistila, jak nádherně je napsaný, rozhodla jsem se do toho jít. Zároveň jsem si ve smlouvě kvůli svojí úzkostlivosti z nahých scén pečlivě ošetřila, aby se ta odhalená fotka nesměla nikde jinde použít.
Jenomže po natáčení mi Honza zavolal znova a zeptal se, jestli by fotku nemohl dát na desetimetrový plakát. Nejdřív jsem dostala panický záchvat a myslela jsem si, že se zbláznil. Pak jsem si ale říkala, že přece jenom mluvím s Janem Svěrákem, který asi ví, co dělá. Šla jsem to probrat s manželem a Matyáš prohlásil: "Kdy jindy, když ne teď? Jsi tam krásná, nevidím v tom problém." Ohromně mě tím potěšil a postupně mi došlo, že jediný důvod, proč jsem fotku nejdřív nechtěla nikde zveřejnit, byl strach z kritiky, kterou plakát vyvolá. Vlna kritiky se potom samozřejmě strhla a byla obrovská. Zjistila jsem ale, že je mi úplně ukradená a že mi záleží jenom na tom, co si v tu chvíli myslí můj manžel a režisér filmu. Dokonce jsem si řekla, že čím budu starší, tím víc se budu svlékat a v padesáti třeba nafotím nějakou odhalenou titulku.
Vrátil bych se ještě k vašim příspěvkům na Instagramu, které na leckoho mohou působit jako reklama na rodinné štěstí. Panuje u vás doma se dvěma dětmi skutečně vždycky taková harmonie?
Ne, řešíme úplně stejné problémy jako jiní rodiče. Moje starší dítě třeba nedávno začalo chodit do školky - zatím jenom dvakrát týdně. Mikoláškovi je tři a půl roku a dneska se sám rozhodl, že chce ve školce spát. Když na spaní ale došlo, tak si to zase rozmyslel. Proto během našeho rozhovoru neustále nervózně kontroluju mobil, jestli mi náhodou nevolá ředitelka lesní školky, abych si syna vyzvedla a vzala ho domů. Od rána rozdávám novinářům rozhovory, ale tohle je pro mě drama dne. Nebo šílím z toho, že zrovna nemám hlídání a musím pracovat v noci. Vždycky mě překvapí, když někoho překvapí, že doma sama uklízím a nenajímám si chůvu. Jsem obyčejná máma s obyčejnými starostmi, která jenom někdy mívá neobyčejně nabitý program. Proto se teď snažím, aby na mém Instagramu nebylo všechno zalité sluncem.
V rozhovorech zmiňujete, že jste zastánkyní respektující výchovy. Kolegyně, která se o podobný přístup taky snaží, mi nedávno vyprávěla, jak měla jít se synem k doktorce. Za žádnou cenu se ale nechtěl obléct, a tak řešila, jak ho k tomu s respektem přinutit. Jak takové situace zvládáte vy?
Jsem ráda, že se ptáte, protože kdykoli pojem respektující výchova použiju, většina lidí mi namítne, že z dětí vyrostou rozmazlení haranti. Respektující výchova přitom vůbec neznamená, že v takové situaci rezignujete a k doktorce s dítětem nepůjdete. Když se dítě začne vztekat, dáte mu v ideálním případě najevo, že jeho emoci chápete, ale zároveň mu vysvětlíte, že ho přes jeho protesty oblečete, protože u doktorky musíte být včas. Pokud dialog nefunguje, tak ho naložíte do auta, vydržíte jeho záchvat a ukážete mu, že ho i přes to všechno milujete.
Sama se respektující výchovu taky teprve učím a mojí výhodou je, že mám v sobě, jak už jsem říkala, velkou trpělivost. Z vlastní zkušenosti ale mohu říct, že to na děti většinou funguje. Mikolášek se třeba vůbec nevzteká, protože podle mě cítí, že má v rodině hlas. Zároveň jsem přesvědčená, že moje děti nejsou rozmazlené a dá se s nimi domluvit. Vědí, kde jsou moje hranice, a i když je mám oproti jiným rodičům hodně daleko, respektují je. A já zase respektuju jejich pocity, i kdyby zrovna mlátily hlavou o podlahu a stříkaly z nich nudle. Pokud si totiž děti všemi těmihle emocemi projdou a ucítí vaši podporu, mohou podle mě v životě obstát lépe než mnoho z nás.
Po prvním porodu jste říkala, že máte ideální povolání na to, abyste práci mohla skloubit s rodinou. Platí to i se dvěma dětmi?
Pokud jde o herectví, tak rozhodně. Loni jsem si z mateřské odskočila jenom na natáčení filmu Buď chlap, které trvalo dva týdny. Letos mě taky čeká jedna komedie, která se bude točit čtrnáct dní, a do toho budu hrát ještě ve druhé řadě Docenta, což vyjde asi na dvacet natáčecích dnů. Na place tak strávím zhruba měsíc, ale jinak chci s dětmi být co nejvíc. Tím nejcennějším, co jim mohu dát, je čas a hlavně mě baví pozorovat každý jejich krok. Moje tchyně dokonce říká, že by si matka měla užívat i chvíle, kdy dítě v noci nespí, brečí a chce se kojit. Po druhém porodu už chápu, co tím myslí. Děti totiž rostou tak rychle, že mě za chvíli nebudou potřebovat, a proto si chci užít každou minutu jejich bytí.
Problém mojí povahy ovšem je, že když zrovna nehraju, tak si vymyslím jinou práci. Včera jsem třeba měla první volný den bez dětí za poslední tři roky a místo abych si lehla, vyklízela jsem sklep a půdu. V tomhle jsem trochu po mámě - vždycky si najdu něco, co je potřeba udělat. Do toho se nám s manželem rozrostl náš obchod s oblečením Láska je, se kterým je taky spousta práce. Momentálně dokončuju knížku svých krátkých úvah, mám rozepsaný román, vymyslela jsem představení pro svoji kamarádku zpěvačku, pak ještě jiné představení pro Matyáše, ale potřebovala bych čtyři životy, abych to všechno stihla dodělat. Píšu většinou po nocích nebo při obědových pauzách, pokud teda děti spí. Nebo když mi je jednou za čas pohlídají babičky.
Tereza Ramba (33)
- Od tří let tancovala v dětském folklorním souboru Valášek, v devíti letech se poprvé postavila před kameru ve videoklipu k písni Medvídek od kapely Lucie a o něco později začala studovat Pražskou konzervatoř.
- Do filmového světa pronikla v šestnácti letech, když dostala roli v teenagerské komedii Rafťáci. Později si zahrála ve filmech Po strništi bos, Chata na prodej, Deníček moderního fotra nebo Betlémské světlo. Za hlavní roli v komedii Vlastníci získala cenu Český lev.
- Známá je také z televizních kriminálek z cyklu Detektivové od Nejsvětější Trojice, pohádky O vánoční hvězdě či seriálu Dabing Street. Na divadelních prknech zase zazářila ve hře Amerikánka a inscenaci Meda. Letos ji diváci uvidí v detektivní minisérii Docent a komedii Buď chlap.
- Před třemi lety vydala cestopis DobroDruhům, na který se chystá navázat knihou o mateřství a románem o volyňských Češích. Zároveň se svým manželem, akrobatem Matyášem Rambou, založila značku oblečení Láska je.
Prozradíte mi o těch dvou knížkách něco víc?
Román se jmenuje uKrajina a mám ho rozepsaný už snad pět let. Vypráví o mojí babičce - volyňské Češce a taky o několika generacích žen, které z oblasti na severozápadě Ukrajiny pocházejí. Včera jsem ho shodou okolností po dlouhé době zase vytáhla ze šuplíku a dostala jsem ohromnou chuť na něm pracovat. Potřebovala bych na něj ale koncentrovaný čas a zároveň cítím, že bych se měla nejdřív vypsat na kratších textech. Proto chci po svojí první knížce DobroDruhům, která byla o cestách ven, vydat ještě knížku o cestách dovnitř. V DobroDruhům jsem se čtenářům snažila předat pocity, které zažívám, když se toulám po světě. V nové knížce zase píšu o pocitech, které zažívám během mateřství, a o tom, jak v roli matky sama sebe hledám.
Než si ji lidé přečtou, uvidí vás na jaře v už zmiňovaném filmu Buď chlap. Hrajete v něm femme fatale, kvůli které se Jakub Prachař rozhodne zúčastnit výcvikového tábora v Tatrách, aby se stal opravdovým mužem. Na vašem Instagramu jsem ale viděl fotku z natáčení, na které se topíte v bažině. Znamená to, že jste si kurzem přežití musela projít taky?
Ano, ve filmu totiž hraju ranařku, která se o sebe dovede sama postarat a vyrazí svého partnera zachránit. Natáčeli jsme v době, kdy jsem musela každé tři hodiny kojit. Do bažiny mě museli natlačit čtyři chlapi a ani vám nebudu říkat, kolik chlapů mě pak zase muselo dostávat ven. Trvalo hodinu a půl, než jsme vůbec začali točit, a když už jsem byla po krk v bažině, upozornila jsem režiséra Michala Samira, že za hodinu a půl musím kojit. Nejdřív mi k mému zděšení odpověděl, že to asi nevyjde, ale nakonec to stihl docela rychle. Miřenka je naštěstí taková hrdinka, že s babičkou počkala ještě asi o hodinu déle. Natáčení v Tatrách bylo obecně dost dobrodružné a museli jsme při něm malou přemísťovat v nosítku přes horské stezky. Věřím, že si diváci v kinech užijí stejnou legraci, jakou jsme si na place užili my.
