Terapeutka: Autoritářské rodiče motivuje strach. Děti je nenávidí, schází jim respekt

Tomáš Maca Tomáš Maca
28. 11. 2019 10:59
Časům, kdy děti k rodičům vzhlížely jako ke svatým obrázkům, už nejspíš odzvonilo. To však podle psycholožky Veroniky Büchler neznamená, že by dnes děti měly mít naprostou volnost a neměly respektovat žádná pravidla. O tom, jak mají rodiče najít rovnováhu mezi cukrem a bičem a co dělat, aby z dětí nevychovali nezvladatelné nezbedníky ani duševně prázdné narcisty, mluví v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
"Když se rodiče budou otrocky řídit nějakou učebnicí, tak bude dítě jejich autoritu stejně zpochybňovat, protože mu bude jasné, že to nevychází z nich samotných," tvrdí terapeutka Veronika Büchler.
"Když se rodiče budou otrocky řídit nějakou učebnicí, tak bude dítě jejich autoritu stejně zpochybňovat, protože mu bude jasné, že to nevychází z nich samotných," tvrdí terapeutka Veronika Büchler. | Foto: Shutterstock

Moje 81letá babička ráda s nostalgií vzpomíná na to, jak své rodiče brala jako nezpochybnitelné autority a bez diskutování přijímala všechno, co jí nakázali. Jak se výchova dětí od dob našich prarodičů proměnila?

Váš příklad dobře ukazuje, že minimálně v první polovině 20. století ještě autority měly velkou váhu. Dnes autority naopak zpochybňujeme a přestáváme je uznávat bez výhrad.

A to je dobře, nebo špatně?

Záleží, z jakého úhlu se na tu změnu podíváme. Pokud bychom to vzali z pohledu vývojové psychologie, tak dítě ve věku kolem osmi let se nachází v konzervativní fázi, kdy pro něj rodič představuje jednoznačný vzor. Chce být jako on a ve škole prezentuje názory rodiče, jako by byly jeho vlastní. Z této vývojové fáze se ale dítě musí jednou dostat do puberty, kdy si začne uvědomovat, že autorita rodičů není stoprocentní a že si svůj život může představovat nějak jinak. Tato fáze je pro nás velmi důležitá a všichni si jí musíme projít.

Můžeme nad tím uvažovat i z perspektivy celospolečenského kontextu. V předválečné době autority ještě platily a pak nastoupily vlády dvou totalitních režimů, nacistického a komunistického, na kterých se ukázalo, že autority mohou být špatné. Euroamerická společnost tak získala zkušenost, že vždycky není vhodné se autoritě svěřovat, protože vůdce nemusí být dostatečně dobrý. Toto uvědomění vyvolalo právě i změny ve výchově dětí a já je jako příslušnice současné generace vnímám jako přínosné.

Myslím, že je dobře, když se dnešní děti dokážou neustále ptát, jestli je autorita natolik dobrá, aby jí svěřily vládu nad sebou, anebo jestli by naopak měly do procesu výchovy aktivně vstupovat a pokoušet se autoritu ovlivnit. Revoltující časy hnutí hippies byly podle mě obdobou puberty a dnešní společnost se už nachází v období rané dospělosti. To je ale extrémně náročné, a proto bývá generace dnešních rodičů tak zmatená. Musí se totiž naučit vyvážit, kdy se snažit vystupovat z pozice autority a kdy nechat dítě, aby si prosadilo svou.

Do toho se na ni z médií valí často protichůdné návody, jak být dobrým rodičem. Nabízí se tak otázka, jestli by nebylo lepší, kdyby se podobně jako dřívější generace rodičů spoléhala spíš na svou intuici.

To máte pravdu, často za mnou chodí rodiče, kteří jsou přestudovaní a o to víc zmatení. Když s nimi pracuju, tak je učím, aby se spoléhali na svůj instinkt. Většina rodičů totiž při výchově sama vycítí, kde má dítěti nastavit hranice, co si ještě může dovolit a co už ne. Když se rodiče budou otrocky řídit nějakou učebnicí, tak bude dítě jejich autoritu stejně zpochybňovat, protože mu bude jasné, že mají všechno jenom nastudované a nevychází to z nich samotných. Jediné, na co dítě při výchově slyší, je totiž autenticita. Rodiče se tak musí naučit být sami sebou, protože každé dítě potřebuje trochu jiná pravidla a každý rodič vyznává trochu jiný soubor hodnot.

Jaké přístupy k výchově dětí psychologové obecně rozlišují?

Typologie, která platí už od 50. let minulého století, mluví za prvé o autoritářském přístupu. Ten stojí na tom, že rodič je nezpochybnitelná autorita, která vyžaduje, aby dítě stoprocentně a nejlépe hned splnilo to, co mu rodič přikáže, i kdyby mu to nedávalo smysl. Autoritářský model bohužel není úspěšný, i když se o něj pořád mnoho rodičů snaží. Dítě se bude instinktivně snažit takový vztah s rodičem rozbořit. Chybí v něm totiž vzájemný respekt, možnost vyjednávání a debata o tom, co je smysluplné a co ne. Rodiče, kteří se tohoto přístupu drží, bývají často motivovaní strachem. Bojí se, že se dítě vymkne jejich kontrole a oni budou okolím označeni za neschopné rodiče.

Dalším výchovným přístupem je tolerantní nebo také permisivní model, který si dnes rodiče často pletou s nějakou ideální výchovou. Je založený na přesvědčení, že dítě by mělo mít neomezený prostor vyjednávat, nastavovat si samo vlastní hranice a že jakákoli norma by měla vycházet z něj. Třetím typem je pak zanedbávající přístup, který je ale důsledkem zanedbávání výchovy, kdy rodič o dítě ani nepečuje, ani ho netrestá. Jediné, co chce, je to, aby mu dítě dalo pokoj.

Optimální variantu nakonec představuje autoritativní neboli demokratický přístup. Rodič v takovém případě funguje jako autorita, která nastavuje normy, i když s nimi dítě nesouhlasí, ale dítě má zároveň možnost vyjednávání. Může rodiči říct: "Já to udělám, ale potřebuju tomu rozumět." Rodič by mu tak měl vždy vysvětlit, z jakého důvodu po něm něco chce. Takhle to pochopitelně funguje u malých dětí a u teenagerů už je to jinak, protože mají mnohem větší rozhodovací schopnost a autonomii, i když i v pubertálním věku by rodiče měli pořád sehrávat roli nějaké kontroly.

Zastavme se u autoritářského stylu výchovy, který jste označila za neúspěšný. Jak na něj děti obvykle reagují?

Kluci na něj odpovídají spíš rebelií, takže rodiče neposlouchají, pouští se do hádek nebo například začnou schválně kouřit jenom proto, aby rodiče naštvali. Může se to projevovat ale i ve škole, kdy se kluci bouří proti autoritě učitele, přijímají roli třídního rebela a snaží se na sebe upoutat pozornost právě tím, jak jsou neposlušní. Holky naopak inklinují k pasivní agresivitě nebo až pasivní závislosti, kdy se na někoho pověsí, čekají, že za ně bude rozhodovat, a nevyvíjí vlastní iniciativu. Obecně lze říct, že děti, které se potýkají s autoritářskou výchovou, své rodiče za jejich přísnost nenávidí. Cítí se odmítané a nepochopené, protože se s nimi zachází s nedostatečným respektem.

Teorie autoritářské osobnosti říká, že lidé, kteří jsou vychovávaní represivním stylem, své rodiče sice nesnáší, ale v dospělosti jsou jim stejně sami podobní. Přejímají tedy děti nevědomky i vzory, s nimiž se neztotožňují?

Ano a platí to u jakéhokoli výchovného stylu. Všichni máme tendenci kopírovat to, co nás rodiče učí, což ale neznamená, že děti, které si zvnitřní autoritářský přístup svých rodičů, jsou nakonec šťastné. Psychická potřeba napodobovat to, co jsme zažili v dětství, je velice silná. Když si v dospívání projdeme nějakým traumatem, u něhož jsme byli v roli oběti, tak máme později tendenci stát se naopak pachatelem, protože to naší psychice přináší úlevu. S tímto vzorcem se dá ale pracovat a člověk si může uvědomit, že tento princip už nechce opakovat na svých dětech, a využít svou zkušenost jako příležitost pro zlepšení.

Minimálně v Česku je velkým tématem používání fyzických trestů, které starší generace často berou jako nezbytnou součást výchovy. Jak se na to díváte vy?

Neexistují žádné psychologicky podložené poučky o tom, v jaké míře používat fyzické tresty, a to z jediného důvodu. Fyzické tresty totiž vždycky jenom roztáčejí spirálu násilí a nikdy nevedou k ničemu dobrému. Může se samozřejmě stát, že rodič, kterému zdánlivě selhaly všechny ostatní výchovné prostředky, tuto situaci řeší fyzickým trestem. Skutečnost, že k němu přikročí, však vypovídá o tom, že nebyl dostatečně důsledný při pokusech nastavit dítěti hranice jinými cestami.

Jak má ale rodič řešit například situaci, kdy jde s malým dítětem do supermarketu a ono si vynucuje, aby mu koupil nějakou hračku? Nepomůže dítěti, které se vzteká a nechce se hnout z místa, když dostane na zadek?

Sama teď vychovávám dvouleté dítě, takže podobné situace zažívám každý den. Jde především o to, že dítě nezvládá své emoce. Je třeba nechat ten záchvat přejít, což ale bývá pro rodiče těžké, protože vnímají publikum jiných lidí, které sleduje, jak se dítě třeba válí po zemi. Děti v útlém věku prožívají emoce v záchvatech a zatím jim schází schopnost s nimi pracovat a regulovat je. Z chvilkových emočních výlevů se ale po chvíli dostanou a pak je důležité, aby okolí reagovalo klidně, a dítě se tak mohlo vrátit do původních kolejí. Je dobré říct: "Já chápu, proč jsi křičel, ale tu hračku teď nebudeme kupovat, chytneme se za ruku a půjdeme dál."

Jak se na dětech může odrazit, když jim rodiče splní všechno, co jim na očích vidí, a kladou veškerá jejich přání na první místo?

Tohoto přístupu si často všímám u rodičů, kteří na výchovu zůstávají sami. Je totiž velmi těžké, aby byl jeden rodič milující a současně na dítě kladl dostatečné nároky. Pokud se rodina rozpadne a tatínek nebo maminka vídá dítě třeba jen jednou za 14 dnů, tak se mnohdy snaží hlavně o to, aby si s dítětem udrželi přátelský vztah, a proto se pokouší vyhýbat jakýmkoli konfliktům. Taková výchova pochopitelně dobrá není, protože dítě netuší, kde jsou jeho hranice, a navíc se nenaučí samo od sebe o něco usilovat, něco dokazovat.

Není pak schopné poprat se s nějakou nepřízní osudu a dosahovat cílů. Později očekává, že mu všechna jeho přání bude plnit partner nebo kamarádi, ale zjišťuje, že podobné chování bohužel platilo jen pro jeho mámu nebo tátu. Výsledkem je, že cítí vztek, má dojem, že ho okolní svět podvedl, a nedovede se adaptovat na skutečnost, že jeho vztahy nefungují tak, jak to chodilo v jeho rodině.

Americký sociolog Christopher Lasch psal ve své knize Kultura narcismu o tom, že rodiče, kteří své děti příliš opečovávají a vypiplávají, z nich vychovávají narcistní osobnosti. Co si o tomto předpokladu myslíte?

I čeští rodiče už vychovali a dále vychovávají generace narcistů a narcismus se stává jednou z nejrozšířenějších diagnóz. Nevzniká ovšem ani tak přebytkem péče, jako spíš nedostatkem opravdové vazby mezi rodičem a dítětem. Narcistní dítě má ve vztahu s rodičem pocit, že pro mámu nebo tátu nemá žádnou hodnotu, pokud například nebude dostávat na vysvědčení samé jedničky, nebude podávat extrémní sportovní výkony nebo nebude krásnou baletkou. Ve chvíli, kdy má dítě dojem, že jenom podobné úspěchy udělají rodiče šťastnými, cítí ve vztahu k nim obrovskou prázdnotu. Tuší, že máma nebo táta nikdy neřeknou, ať se na ten sport nebo balet vykašle, když ho to nebaví.

Je to taková láska za něco. Narcistní dítě má zpravidla narcistního rodiče. Takoví rodiče cítí, že v životě nedosáhli toho, co chtěli, že nejsou tak slavní, bohatí a úspěšní, jak toužili být. Proto se mnohdy rozhodnou, že svůj život obětují dětem, což se ale míjí účinkem, protože z nich dělají lidi, kteří si v hloubi duše připadají prázdní. Když totiž narcistní děti dosahují úspěchu, který si pro ně jejich rodiče vysnili, nemají z toho žádnou radost. V období puberty často padají do deprese a sebepoškozování, protože se podobně jako jiní teenageři chtějí z očekávání rodičů vymanit, ale současně si uvědomují, že ty ambice jsou jedinou věcí, která je k nim poutá.

Veronika Büchler (39)

Psycholožka Veronika Büchler
  • Vystudovala psychologii na Masarykově univerzitě.
  • Ve své psychoterapeutické praxi se věnuje rodinám, párům a dětem.
  • Mezi typické problémy, kterými se zabývá, patří různé druhy poruch chování a emocí u dětí i depresivní a úzkostné poruchy u dospělých.

Jako narcistní a nesamostatní bývají někdy označovaní jedináčci. Je to stereotyp?

To nevím, ale problém jedináčků určitě spočívá v tom, že se veškerá pozornost rodičů soustřeďuje jenom na ně. Když mají rodiče dvě děti, tak se mohou v případě konfliktu vzájemně podpořit, jeden sourozenec může toho druhého krýt a podobně. Když se rodiče hádají, tak se obě děti mohou zavřít do pokojíku a nějak tu situaci přečkat. To je pro dítě mnohem svobodnější pozice, než když je na všechno samo a stává se při hádce jakýmsi třetím partnerem svých rodičů. Rodiče jedináčků by si tak měli dávat pozor, aby děti příliš nezatěžovali svými vlastními ambicemi nebo psychickými stavy.

Jaké dopady může mít situace, kdy se rodiče v přístupu k výchově rozcházejí a jeden z nich dítě rozmazluje, zatímco druhý se snaží být přísný?

Pokud rodiče ve výchově bojují proti sobě, máma dítěti něco přikáže a táta naopak řekne, ať ten úkol nechá na zítra, tak táta rozbíjí autoritu mámy, což by se nemělo dít. Dítě se pak totiž naučí, že je v pořádku nerespektovat normy a nebrat ohled na potřeby druhého člověka. Model, ve kterém je jeden rodič hodný a druhý zlý, ovšem může být za jiných okolností i pozitivní. Musí to ovšem fungovat tak, že jeden rodič tlačí na to, aby dítě splnilo, co se po něm chce, a druhý rodič řekne: "No já tě chápu, že se ti nechce uklízet ten pokojíček, ale máma má pravdu. Musíš to udělat."

Pokud partneři spolupracují, tak si mohou přístupy rozdělit, protože dítě pak má jednoho rodiče, u kterého si může ulevit, ale současně udělá, co požaduje ten druhý. Zejména u rozvodových situací se ovšem tohle uspořádání často rozpadá. Rodiče si totiž v rámci přetrvávajícího partnerského konfliktu mohou vyřizovat účty právě prostřednictvím výchovy, a když třeba máma tvrdí, že se něco musí, tak táta schválně řekne, že je to blbost.

Předpokládám, že tento rozkol ve výchově se může dále rozvíjet, když se dítě po rozvodu dostane do střídavé péče a pendluje od jednoho rodiče k druhému.

Jednou z podmínek, kdy soud svěří dítě do střídavé péče, je ta, že spolu rodiče dokážou komunikovat, a to se týká právě i výchovného stylu. Je pravda, že zpočátku mohou bojovat jeden proti druhému a prosazovat opačný přístup než bývalý partner, a proto je v takové situaci dobré, aby například navštívili rodinnou terapii.

Jak děti ve střídavé péči přijímají nové partnery svých rodičů?

Paradoxně dobře. Dětem s rozvedenými rodiči se totiž může ulevit, když uvidí, že maminka nebo tatínek už nejsou sami. I malé děti totiž po rozvodech mívají pocit, že musí omezovat samy sebe, aby jejich rodiče nebyli ještě víc smutní, než jsou. Dětem jde primárně o to, aby své rodiče viděly šťastné, a tak překvapivě bývají k macechám nebo otčímům dost tolerantní, pokud tedy vidí, že jejich rodičům přinášejí lásku a pohodu.

A jak je to s neúplnými rodinami? Jak se na dětech může podepsat, že jim při dospívání chybí rodičovský vzor druhého pohlaví?

Tohle je samozřejmě riziko, ale nemusí to znamenat konec světa, protože mužské či ženské vzory si děti mohou najít a zvnitřnit i jinde, například mezi trenéry, učiteli nebo v širší rodině. Problémem to může být v partnerských vztazích, protože když dítě doma nevidí, jak se k sobě chovají máma a táta, tak ve vztazích s opačným pohlavím samo tápe. Tyto komunikační dovednosti si pak musí získat vlastními zkušenostmi.

V neúplných rodinách ale taky hrozí nebezpečí, že se pro rodiče dítě stane náhradou za chybějícího partnera, což ale dítě blokuje. Cítí totiž povinnost se o rodiče starat, a to obzvlášť ve chvíli, kdy vidí, že je nešťastný nebo starý. Pro potomka je pak těžké, aby odešel z domu a našel si vlastní vztah, protože ho rodič zatížil pocitem viny. To je nakonec nejhorší věc, kterou může rodič svému potomkovi provést. Děti totiž na pocity viny slyší.

Video: Pohlavek, nebo naslouchání? Rodič je silnější, moc ale nemusí zneužívat, říká Vávra

Rodič by měl svoji moc využívat k tomu, aby do výchovy vnesl vyspělejší přístupy mezilidských vztahů, míní terapeut Jan Vávra. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

Další zprávy