Glosa - Česká televize přišla se zajímavou taktikou, jak konkurovat nekonečným seriálům úspěšných komerčních rivalů. Nedefinovatelným telenovelám soustředícím se „na nikoho a na každého" se pokusí ukrást diváky přesným opakem - silně žánrovou tvorbou.
V lednu tak kromě komediálního seriálu Čtvrtá hvězda přibudou ještě kriminální Případy 1. oddělení. Po nedávno ukončeném Cirkusu Bukowsky a při chystaném česko-slovenském projektu Kriminálka Staré Město jde o další z řady snah o obnovení tuzemské krimi, kdysi tak populární a všudypřítomné.
Seriál vzniká pod dozorem skutečných vyšetřovatelů, prý aby byla zaručena autenticita, scénář píší Josef Mareš a Jan Malinda, režie se ujali Dan Wlodarczyk s Peterem Bebjakem. Herecké obsazení jistí především Ondřej Vetchý, Bolek Polívka, Miroslav Vladyka nebo Ondřej Malý. Vysílat se začne od začátku ledna příštího roku.
Hlad po vraždě
Podobně jako u představení Čtvrté hvězdy se šlo věnovat krizi české komedie, vybízejí Případy 1. oddělení k zamyšlení nad krizí našich detektivek.
Opravdu je to tak vážné? Co do žánrové tvorby rozhodně ano. Tvůrci si zvykli plácat tragikomické sladkobolné příběhy, v nichž najdeme od všeho trochu, a na vyhraněnější díla zbývá málokdy vůle i chuť.
Rozhodně se však vyplatí s tím něco dělat. Tuplem v případě kriminálek. Ukazuje se totiž, že po vyšetřování zločinů je u nás hlad, který se nedaří zaplnit zahraniční tvorbou ani nekonečnými reprízami normalizačních „klasik", jimž jednoznačně vévodí neskonale hloupých 30 případů majora Zemana.
Když se pak objeví dílo jako Ve stínu nebo Cirkus Bukowsky, jejichž kvalita je, řečeno s chladnou hlavou, poměrně diskutabilní, dostane se jim přesto z mnoha stran vždy až nekritické chvály zaštítěné tvrzením, že „konečně někdo udělal něco jiného."
Jenže jak ten "hlad" přesně definovat? Jak by dnes moderní česká kriminálka měla vypadat, aby byla dobrá víc než z principu? To rozhodně není jednoduchá otázka, nenacházíme funkční precedens a podle dvou zhlédnutých dílů (ze čtrnácti) odhaduji, že odpovědí si nejsou jistí ani tvůrci 1. oddělení.
Kriminálka Anděl se pokusila imitovat americkou řadu CSI. Výsledek byl směšný. Film Ve stínu zkoušel oživit noir, na to však byl příliš vyměklý. Cirkus Bukowsky imitoval drsnější školu severských krimi, ale chtěnému dojmu se leda přiblížil. Nyní přichází 1. oddělení s náměty inspirovanými realitou, zaštiťující se ze všeho nejvíc právě autenticitou.
Reklama na policii
Provedení se na první pohled zdá velmi toporné, jako by si Česká televize „čistý žánr" představovala coby žánr zbavený jakéhokoliv ozvláštnění, kde vše přesně odpovídá nejklasičtějším vyprávěcím vzorcům tak, jak si je diváci pamatují ze svých desítky let vyhasnutých československých seriálů.
Případy 1. oddělení skutečně vypadají v mnoha ohledech jako ne zrovna modernizovaná verze Malého pitavalu z velkého města, díla, jehož úkolem bylo primárně dělat reklamu na vyšetřovatele a ukazovat, jak jsou to všechno féroví a obyčejní chlapi z lidu a jak nakonec vše vyřeší bez ztráty aury hodných strejdů.
Kdybyste se náhodou začetli do distribučních materiálů, dozvěděli byste se, jak skvělé je pražské oddělení vražd, jak vše vyšetří, jak prakticky nechybuje. Dojem jedné velké propagační kampaně se jen prohlubuje.
Tohle (v žádném případě netvrdím, že jakkoliv politicky motivované) následování normalizačních a starších trendů, vyznačující se bezmeznou důvěrou ve státní složky, směřuje zcela proti standardům moderních amerických kriminálek, kde jsou sice vyšetřovatelé také většinou horliví klaďasové, ale jejich souboj s vlastní institucí bývá leckdy stejně vysilující jako pátrání po pachateli.
V Případech 1. oddělení se režisér Wlodarczyk podle svých slov „snaží nestrkat nos tam, kam nepatří," tudíž pod pokličku vyšetřování nikdy nenahlédneme a práce vyšetřovatelů je nekonečně a nesnesitelně korektní a bezproblémová, což moderně rozhodně nevyhlíží. Jen těžko lze tvrdit, že dělat policistům a policii za každou cenu dobré jméno se nesluší, rozhodně to ale narušuje myšlenku krimi, tedy špinavého žánru reflektujícího drsný svět.
Už to chápeme!
Seriál má být zcela neředěným sledem nenavazujících případů, kde do děje co nejméně zasahují životy protagonistů a další údajně nepatřičné prvky. Podle programového ředitele ČT Milana Fridricha si právě to divák žádá. Žánrový minimalismus je jistě legitimní cestou, potom bych ovšem s oním ryzím žánrem očekával lepší práci.
Přitom se nedaří budovat ani základní dramatické scény, jaké divák od tak klasického přístupu právem očekává. Například první epizoda končí výslechovou scénou, v níž musí být každému od druhé pronesené věty jasné, jestli podezřelý vrahem je, nebo není, přesto výslech pokračuje dalších několik minut. Když ještě vrah zapláče, jak měl kruté dětství, je člověku z té banality do smíchu.
Průběh vyšetřování pak posunují buď náhodné zvraty, nebo se zdá celá situace od počátku natolik jasná, že nevidím důvod jí věnovat další pozornost. Pátrání po zločincích spolu s hrdiny pro diváka odpadá. Záměr přesné rekonstrukce pak padá s tolikrát zmiňovanou žánrovou čistotou, kdy je pátrání převedeno do klasických schémat, jež už působí pouze rutinně a okoukaně, rozhodně ne autenticky a aktuálně.
Na poli prvního a třetího dílu, které byly prezentované novinářům, se jen těžko popisuje vyprofilování postav, nemohu se však zbavit dojmu, že se v obou dílech všechny chovaly diametrálně odlišně, jako by ani nešlo o stejné lidi.
To všechno jsou výtky zcela zásadní, když tvůrci své dílo vydávají za čistou žánrovou zábavu nenarušenou zbytečnými nástavbami. Záměrná absence silnějších osobních příběhů a kontextu policejní práce totiž není nahrazena dobře vystavěnými kusými případy, jak by bylo namístě. Proto výsledek působí převážně vyprázdněně a nudně.
Jde jen o první dojem ze seriálu, který by mohl přispět k zajímavějšímu programovému složení České televize. Nelámejme nad ním tedy hůl a počkejme si, s čím se budeme od ledna čtrnáct týdnů setkávat.
