Recenze - Srovnávání bývají ošidná; málokdy se stává, že by na sebe autoři přímo reagovali a tvořili proti sobě konkurenční díla. Nicméně nějakou nezáměrnou, ale symptomatickou zprávu o sobě vydávají různá díla i tak.
Před časem televize NOVA spustila s velkým haló svůj dosud produkčně nejnákladnější seriál Expozitura o zkorumpovanosti v samém jádru policejní týmu odhalujícího organizovaný zločin. Příběh jistě vychází z reálných událostí, ostatně za scénářem ostatně stojí i investigativní reportéři Josef Klíma a Janek Kroupa - ale provedení skončilo v zásadě tak, že pod nánosem žánrových atrakcí jen odečítáme stopy reality.
Většinou vidíme jen snahu vměstnat vyprávění do určité omezené časové škatulky, čemuž se podřizuje úplně všechno - více v nedávné recenzi, kde se rozebírá, jak jsou (jistě nepočitatelná a alarmující) fakta převedená z bulvární formy Televizních novin nebo Na vlastní oči do krimi-pohádky, která publikum spíš otupuje.
Česká televize, dlouhodobě a po právu viněná z malé odvážnosti a setrvačnosti, naproti tomu nyní stojí za filmem Sráči, který působí, jako by vzniknul v opozici vůči Expozituře. Ano, televize veřejné služby klidně v neděli v osm večer pustila film s takovým názvem, který jde nakonec mnohem dál, než si to dovolí Expozitura.
Expozitura je nákladná a časově rozsáhlá a zároveň se snaží vyrábět co nejvíc napětí pomocí zdůrazňování deadlinu (časové uzávěrky, během níž se příběh odehrává). Sráči mají pouhých 75 minut a ještě si dovolí být mírně rozvláční. Je na nich od počátku vidět, že vznikali s minimálními náklady.
Expozitura si potrpí na kamerové a postprodukční obrazové filtry, rychlý střih a vůbec zdůrazňování technické stránky, jež ji má přiblížit západní produkci. Sráči jsou natočeni „televizně laciným stylem", kdy kamera a především zvuk působí chvílemi až amatérsky. Výtka, že ve filmech režiséra Roberta Sedláčka chvílemi není postavám rozumět, co říkají, se opakuje i zde. (Vlastně je až nepochopitelné, že se to děje pořád znovu a znovu.)
Ke srovnání dále: Expozitura se snaží vylíčit složitou síť korupce, která sahá až do nejvyšších pater byznysu propojeného s politikou. S osobou hlavní nezkažené hrdinky máme tento organizovaný bordel s opovržením sledovat a divit se mu. Ve Sráčích na situaci nahlížíme zevnitř a „zespodu". Sledujeme dva fízly, kteří jsou namočení v různých drobných svinstvech, ale svět okolo se vůbec nejeví jako vykalkulovaná mašinérie, jen coby nahodilý chaos.
Hrdinové filmu rozhodně nejsou čistí a morálně bezúhonní; nejsou ani naivní, ani příliš démoničtí. Mají své lidské chyby, stejně jako je má film sám. Jejich činnost vede k tomu, že potírají menší zločiny, k tomu velkému nikdy nepřičichnou - sami navíc tolerují různé „drobnosti" a tu a tam se něčeho sami dopustí.
Film rozvíjí poměrně věrohodně situaci, kdy jeden z dvojice poldů zastřelí poštovního lupiče a stane se sám obětí systému vyšetřování. Skončí na pracáku a propadne alkoholu a hazardu. V přízračné noční scéně z herny se mu „zjeví" chlápek z pracáku (opět skvěle využitý Norbert Lichý, bravurně pracující se svou odpudivou fyziognomií) a vysvětluje mu: „Podívej se na mě, já jsem tvoje budoucnost." Jde o scénu typicky Sedláčkovsky verbálně přepjatou, ale funkční: dozvídáme se v ní hodně o tom, jak nás „padouši" a „loseři" znechucují, protože v nich poznáváme kousky sebe samých.
Sedláčkova „chybovost" i vědomá práce s chybami filmu vyloženě prospívá. Těžko říct, nakolik si nakonec upravil scénář spisovatele a scenáristy Zdeňka Zapletala, ale se svou první adaptací cizí látky si poradil dobře.
Největší kontroverze tak nakonec nebude budit (na poměry televize) ostrý slovník hrdinů, ani „tabuizovaná témata", ale spíš to, koho si režisér dovolil obsadit. Nekonečné spory bude vyvolávat Jiří Bartoška coby starší člen policejního dua, skrz naskrz prohnilý, ale dobrácký tatík od rodiny. Není jeho tvář sama svým způsobem symbolem korupce v českém showbyznysu?
Ať už se spojuje s jeho funkcemi a známostmi, které musí udržovat coby ředitel festivalu ve Varech, tak i s „povinností" obsazovat do filmů známé obličeje. Konec snímku, kdy je Bartoška donucen k poměrně brutální akci, by mohl působit jako parodie, kdyby ji Sedláček chytře nepodkreslil písní Michala Davida, čímž se vše shodí. Ano, zločin po česku bude vždy takový umolousaný.
Podobně kontroverzní je i obsazení playmate a hvězdy bulváru Vlaďky Erbové do role partnerky druhého policisty v podání Jaroslava Plesla (Sedláčkova dvorního herce). Erbová však svou roli zvládá - a je přesvědčivá přesně jako příliš hezká žena, která doma znuděně čeká na partnera a pak není schopná zvládnout jeho životní krizi. Nevyznívá však ani jako hloupá zlatokopka, jen jako hrdinova zhmotnělá frustrace; udržet si tuto exkluzivní přítelkyni se zdá být nezvládnutelné.
Sedláček si vůbec dovolí využít až příliš provařené obličeje v rolích, jaké bychom nečekali - Jaromír Dulava coby bezskrupulózní zločinec malého formátu či Petr Čtvrníček coby proradný člen bezpečnostní agentury. Pokaždé zjevení těchto tváří zarazí, ale pak pokaždé vklouznou do role. Můžeme to brát i jako druh rehabilitace.
Každopádně menší měřítko Sráčů, kteří nemají ambice provádět velká odhalení o „darebáctví těch nahoře", ale spíše na malých věcech ukazovat pravdy o tom, jak jim podhoubí pro všeobecný úpadek připravují „ti dole", vyznívá mnohem sympatičtěji, než to, oč se snaží Expozitura.
