Názor - Česká televize bude mít od 1. října nového ředitele a panuje celkem jednotné přesvědčení, že konečně musí dojít k zásadním změnám. Probírá se Dvořákova komunistická minulost, probírá se, jaké kroky by měl udělat. Pokud jste typ hospodského politologa-radikála, domníváte se, že by bylo lepší srovnat Kavky se zemí a postavit místo nich pro děti akvapark. Pořád nicméně věřím, že kibicovat se dá i konstruktivně.
Veřejný nezájem
Problém začíná hned v pojetí toho, co se v České televizi chápe jako veřejná služba, respektive veřejný zájem. ČT dlouhodobě trpí syndromem stárnoucí učitelky, která by svým besídkovým přednesem ráda dětem četla o Jiráskovi a hrozně se diví, že ti fakani neposlouchají.
I když se zástupci televize mohou v definici rozcházet, stejně obvykle zjistíte, že jejich představa o veřejnoprávnosti směřuje k poučování, výchově a „budování hodnot". Stojí za to sledovat třeba šéfa nových médií ČT Milana Fridricha, který dřív vedl zpravodajství a jehož inovace obvykle zahrnují mechanické splácnutí těchto dvou oblastí dohromady.
O veřejnoprávnosti píše hodně a prezentuje se jako jedna z osvícenějších person v televizi. Když mluví o tom, že by ČT měla volit progresivnější žánry a přestat žít ve vzduchoprázdnu, ještě mu dávám za pravdu, i když mám trochu pochybnosti, kolik toho ze zahraničních pořadů opravdu nakoukal. Jakmile se však rozpovídá, stejně se v něm probudí vychovatel.
Nedávno se například zamýšlel, jak může ČT přitáhnout mladé publikum, a za klíčové faktory označil zážitkovost a hravost. Následovala věta: „Zážitek a hravost si lidé mylně ztotožňují se zábavou a komercí." Ten výrok kouzelně shrnuje převládající způsob uvažování - slova „zábava" a „komerce" se tu automaticky používají jako synonymum pro podřadný vkus. Přitom právě úroveň zábavné tvorby je barometrem dobré televize a ČT má problém obstát i v bídné konkurenci Novy a Primy.
Samu službu veřejnosti pak Fridrich na jiném místě definuje následovně: "Veřejná služba je nástrojem státu k udržení národní identity, společně sdílených hodnot a národní kultury." Líbivější fráze těžko vymyslet. Jsou to jen ušlechtile znějící hesla - dobrá pro povzbuzení lidu během okupace, příliš vágní a patetická na to, abyste podle nich mohli smysluplně vést firmu.
Mor obrozenectví
Každopádně je nesmysl zatracovat „komerci" jako bájnou příšeru a snažit se dnes o druhé národní obrození. Jestli má televize veřejné služby vychovávat, pak k lepšímu rozhledu, ke schopnosti rozlišovat, kriticky myslet a vytvářet si relevantní úsudek.
Čtěte také:
Produkty ČT jsou vyrovnané - téměř konkurence neschopné
ČT nemá zohledňovat různá etnika žijící na našem území proto, aby udržovala jakousi národní identitu, ale jednoduše proto, aby reálně ukázala pestrost světa, ve kterém žijeme. Stejně tak nemá vysílat pořady o Janáčkovi ve snaze vštípit někomu národní hodnoty, ale má poutavě přiblížit, v čem je jeho hudba tak dobrá. Ten rozdíl může vypadat nepatrně, ale je naprosto zásadní pro způsob myšlení i přístup k tvorbě.
Obrozeneckými tendencemi ostatně trpí i Rada České televize. Vytýká se jí, že způsob její volby příliš umožňuje uplatňování politických vlivů, což je nepochybně důležitý problém. Méně už zaznívá to, že koncept Rady jako přehlídky osobností z různých oborů není prospěšný.
Vrhačka předmětů a módní ikona Helena Fibingerová byla jen extrémním příkladem; i bez ní je to skupinka plná lidí, kteří televizi vlastně nerozumějí, leckdy ji nemají moc v lásce a členství berou jako příležitost strážit pomyslnou vysokou kulturu před tou moderní a pokleslou. I proto se slyšení při volbě občas podobalo spíš káravému výslechu studentíka. Vzletné řeči o poslání a hodnotách pak mají za následek i chaos, který se v ČT vydává za široký tematický záběr.
Od nohejbalu po sprejery
Pokud si pustíte ČT4, dřív nebo později se dočkáte reportáže z mistrovství v nohejbale, wakeboardingu nebo v gymnastice na koních. To by bylo v pořádku, jeden si aspoň rozšíří obzory. Co vadí, je fakt, že televize (docela pochopitelně) nemá kapacity, aby každý sport natáčel někdo, kdo mu rozumí. Vidět je to hlavně na přímých přenosech: hlasatelé tápou, občas říkají nesmysly. A není to jenom problém sportu. ČT jako by se snažila naplnit veřejnoprávnost tím, že pokryje mnoho různých témat, ovšem trpí tím kvalita zpracování a pořady jen zabírají místo.
Mizivé porozumění námětu se projevuje i v hrané tvorbě. Proto vznikají hlouposti jako 4teens, seriál o teenagerech visící tak mimo realitu, že se tomu už ani nedá smát. Jako by ona stárnoucí učitelka namíchala dohromady všechny své představy o puberťácích - sprejerství, počítačové hry, internet (přičemž to všechno vypadá jako z roku 1998), drogy, kapela, útěky z domova, tajné lásky a delikvence.
Děti se vyjadřují jako mimozemšťani, jejich motivace nedávají smysl a naivní morální poučení z toho leze jak ze starých kampaní BESIP. Pokud točíte seriál pro teenagery a Hannah Montana proti němu vypadá jako psychologicky prokreslené dílko, něco je špatně. Kdo by se tím ale trápil, když si ČT může odškrtnout kolonku „program pro mladé".
Hlavně si nic nemyslet
Dalším omylem v pojetí veřejné služby je důsledné vyhýbání se názoru, které má opodstatnění jedině ve zprávách. Existuje velmi rozumný důvod, proč oddělovat zpravodajství a publicistiku. Zprávy mají podávat informace pokud možno co nejvěrněji, aby si divák udělal obrázek sám.
Naproti tomu publicistika nabízí komentář, zaujímá postoj. Tedy pokud je všechno tak, jak má být. Publicistika, dokumenty i hraná tvorba na ČT ovšem jako by se už léta bály k nějakému postoji jen přiznat. Polemiky jsou nezáživné, namísto plnokrevných dokumentů se produkují přehlídky mluvících hlav a kýčovité krasodušnosti o stromech a rozhlednách.
Obava z přiklonění se na jednu stranu přitom nemá nic společného s úrovní pravdivosti. Vyváženost nevzniká tak, že poskytneme všem stranám debaty stejný prostor a sami dáme ruce pryč. Ony si totiž navzdory populárnímu omylu nejsou všechny názory rovné, postoj dobře informovaného nezávislého mluvčího má větší význam než povrchní dojmy druhého. Například pořad Hyde Park se svými dotazy z Facebooku nepřispívá k hlubšímu proniknutí do problémů. Jen přenáší zodpovědnost za novinářskou práci na lidi, kterým se zrovna nechce načíst Farmville.
Podobná kritéria platí i pro samotné televizní publicisty. Komentář bez názoru není komentář. Jde pouze o to, aby splňoval dvě zásadní podmínky: Názor musí být jasně deklarovaný, ne zastíraný, a musí být podložen argumenty. S nimi pak ať divák nesouhlasí a polemizuje.
Strach z názoru ale může vést k horšímu výsledku než k nudě: k zábavě, která otupuje. Například seriál Vyprávěj nelze obhájit tím, že funguje jako reprezentativní pořad, protože se o něm mluví a má sledovanost. Paradoxně divácká náklonnost jej dělá ještě nebezpečnějším. Vyprávěj ve své selankovitosti oslavuje bačkorový postoj lidí, kteří přežívají normalizaci jako mech; žádné morálně pochybné rozhodnutí je netrápí a všichni vypadají jako z reklamy na idylu, která se nikdy nekonala.
Nic legitimního
Kdyby dnešní komunistická strana věděla něco o PR, takhle nějak by vypadalo její video lákající mladé voliče: Ano, děly se trochu divné věci, ale vlastně to vůbec nebylo tak zlé, že ano. Tvůrce pořadu Filip Bobiňski obhajuje Vyprávěj jako jeden z možných legitimních pohledů - jenomže na historické slepotě a zlehčování totality není nic legitimního.
Vyprávěj je velký dramaturgický průšvih bez ohledu na to, jaká ocenění kde dostane. Je to příklad projektu, který doplatil právě na kombinaci touhy poučovat a zároveň se zuby nehty bránit nějakému soudu. Navíc trpí stejnými problémy jako další seriály: neživotnými dialogy, nelogičnostmi a málo civilním herectvím.
Jak moc by tedy ČT měla dát na sledovanost a respektovat přání svých diváků? Přizpůsobování se poptávce je z principu existenční nutnost komerčních stanic. Televize veřejné služby má naopak možnost a povinnost poptávku formovat. Nemám na mysli ideologickou manipulaci - měla by ji formovat tím, že diváka navykne na vyšší standard zpracování a seznámí ho s věcmi, po kterých by sám nepátral, protože třeba nemá o jejich existenci tušení.
Panuje silné přesvědčení, že „lidi vědí, co chtějí". Jenomže když něco neznáte, nemůžete to chtít. A naopak, když něco znáte dobře a nemáte srovnání, začnete to brát jako normu, i když jde o poloamatérský zmetek. Představa, že by ČT měla program řídit podle toho, o co si lidé řeknou, je tedy scestná. Dokonce ani v případě, že profesionálové svoje řemeslo příliš dobře nedělají, není veřejné mínění spásou. Má jen smysl je zjišťovat a brát v úvahu.
Kde hledat nové autory?
ČT bude samozřejmě potřebovat trochu jiné tvůrce, už proto, aby se omezilo riziko zadávání práce podle osobních známostí a po straně dohodnutých protislužeb. Kde je ale vzít? Fridrich i někteří kandidáti na ředitele to viděli pozitivně, ale nemyslím si, že je u nás talentů jak hub.
Nevěřím romantické představě, že se na filmových školách a na festivalech skrývá velká nevyužitá líheň českých nástupců Grahama Linehana (Ajťáci, Black Books, Father Ted) nebo Stevena Moffata (nový Dr Who, Sherlock) a že je stačí jen přivést a krátce zaškolit. Fanouškovské nadšení pro Ajťáky ještě neznamená, že totéž zvládnete natočit sami. I těm nadějným často chybí přehled, systematická znalost dění jinde a někdy slušná angličtina, bez které nelze dílo úplně pochopit.
Aby ČT takové scenáristy nebo režiséry měla, nezbude nic jiného než najít aspoň jednu dvě osobnosti, které nároky splňují, a umožnit jim, aby si vychovaly nástupce. Jestli se některá stanice nemusí bát investovat do ne úplně prověřených podniků, je to právě ČT. Jen ten, kdo zahraniční vlivy zná a rozumí jim, má šanci případně vytvořit něco originálního z českého prostředí. A česká veřejnoprávní televize akutně potřebuje začít místo Cukráren točit minimálně Okresní přebory.
Vyhraďme pojem „veřejná služba" pro extrémní situace, kdy bude muset Česká televize národu oznámit, že nám Slováci vyhlásili válku. Po zbytek času bude úplně stačit, když nám ČT poslouží tím, že konečně začne fungovat jako pozitivní motivace pro zbytek trhu. S trochou štěstí by to mohlo být dřív, než půjde televize jako médium definitivně pod kytky.
