Recenze - Zkoušet u nás, co se jinde dávno okoukalo, platilo v Česku ohledně reality show už od dob VyVolených a SuperStar. Oprášit formát, ze kterého si dělali Simpsonovi legraci někdy před deseti lety, tedy není překvapivé. Česká televize rozjíždí Dovolenou v protektorátu, v níž je obyčejná rodina nucena žít podle pravidel jiné epochy.
Všichni se všemu diví. Dvakrát
V rámci našeho prostoru jde snad opravdu o něco neokoukaného, rozjezd však nemohl být slabší. Zkraje sledujeme okatou reklamu na Českou mincovnu, jež poskytuje výhru milion korun ve zlatě a je potřeba o tom mluvit alespoň pět minut (a později ještě několikrát). Lacinost product placementu bolí podobně jako nedávné krmení sportovních komentátorů v přímém přenosu hranolky z McDonald's. Česká televize jako by zkoušela, co Rada pro rozhlasové a televizní vysílání snese, než se ozve. Nás coby diváky musí především trápit, jak brzo tím hází dramaturg s režisérem za hlavu tempo a plynulost, které první díl už znovu nenabere.
Hrdinové se přesouvají do obydlí mimo civilizaci, viditelně se všemu diví, a následně ještě každý z nich na kameru popisuje, jak moc velký údiv to byl. Vzhledem k tomu, že konkurz (z nějž skoro nic nevidíme) vyhrála zcela průměrná rodina, je úmorné sledovat každého člena monotónně popisovat, co buď beztak vidíme, a potom není důvod o tom mluvit, nebo sice nevidíme, ale nechápeme, proč nám to tvůrci raději neukázali.
Dochází to tak daleko, že rodina dostane jakési úkoly (opravit schody, ušít košili), z jejich plnění ale sledujeme sotva náznaky. Po oznámení zadání a stěžování si aktérů, jak je vše těžké, najednou vypravěč oznámí, že soutěžící úkoly nakonec splnili a my můžeme jen tápat. Tohle už značí nepochopení formátu reality show, kdy se přece jen sluší ukázat i akci. Dovolená v protektorátu jako by byla sestříhána především z "mezičasu", během nějž se nic neděje a všichni si jen stěžují na to, co se už událo.
Moc přetvářky, málo nepohodlí
Česká televize ve své hyperkorektnosti zapomněla, o čem podobné hříčky jsou – o ponížení. Proto patří nejčastěji na komerční stanice, kde se nemusí brát ohledy. Sledujeme v nich maloměšťácké rodiny, jak odhalují slabosti, rochní se ve vlastní špíně a zažívají nepohodlí. A máme z toho radost, protože v tom tkví lidská podstata.
Tyto pořady mají za úkol zatřást s diváky a s jejich rutinou. Ať už se soutěžícími sympatizujeme, nebo ne, padá v reality show zeď přetvářky i sebekontroly a my odhalujeme "pravou podstatu" lidí. Alespoň co do teorie. V Dovolené v protektorátu však nikdo nepřestává hrát, nejsou testovány hranice a nikdo se nám neotevře nad rámec, nad jaký sám uzná za vhodné; jinými slovy postrádá vše atraktivní na formátu.
Námět i uchopení k nekončícímu divadlu vybízí – rodině jsou pouštěny dobové audiozáznamy, navštěvují je herci, to vše, aby vznikl dojem protektorátu. Jde však o konflikt v "příběhu", ne opravdový problém – rodina svou roli bez většího problému přijímá, protože před ní zatím nestojí větší výzvy.
Raději si však výzvy budoucích dílů nepředstavovat. Je přece jenom cosi urážlivého a neuctivého na situaci, kdy člověk usilující o získání hromádky zlata předstírá, že mu klacky pod nohy hází Hitler. Překvapí, že nejvíc se téhle iniciativy chopí nejstarší aktéři – babička s dědečkem, kteří jako malí okupaci zažili. Nyní jsou ochotní lamentovat, že za jejich aktuální problémy můžou nacisti, a mluví spolu, jako by se opravdu báli o život.
Stálo by za diskusi, jestli celý pořad neznevažuje dobu protektorátu, když ji užívá jako zábavnou kulisu pro soutěžní hru nejen coby naznačené pozadí, ale velmi konkrétně "imituje" přítomnost okupantů, aniž by přítomným opravdu něco hrozilo. Každopádně místo "reality show" sledujeme v podstatě improvizované představení špatných herců s dodatečným komentářem. Což jen prohlubuje omyl tvůrců.
