Praha - Česká televize opět jednou aspoň trochu plní svou úlohu veřejné služby, ale opět ji lze pochválit jen napůl. Od minulého týdne vysílá jeden z nejdůležitějších seriálů všech dob, ale nasadila ho do nelidského času a nijak zvlášť ho ani nepropaguje. Začíná vždy ve čtvrtek na ČT2 po 23. hodině.
Čtrnáctidílný Berlín, Alexandrovo náměstí (Berlin Alexanderplatz, 1980) je dílem německého klasika Rainera Wernera Fassbindera, který vycházel ze slavného stejnojmenného románu Alfréda Doblina.
Distribuční materiály ho popisují jako „mnohovrstevnou koláž o podobách našeho světa a postavení jednoho obyčejného člověka uprostřed sociální mašinérie".
Děj se odehrává v reáliích Alexandrova náměstí a jeho okolí v ponurém přelomu dvacátých a třicátých let. Hrdina Franz Biberkopf se roku 1927 ocitá před branami tegelské věznice, kde si odseděl čtyři roky, protože zabil svou přítelkyni Idu. Nyní chce začít řádný život, ale je špatná doba a nouze o práci.
Prostý a důvěřivý Franz hledá něhu i lásku, je však stále znovu zrazován, mrzačen a téměř zabit. To je živná půda pro projevy temné stránky jeho bytosti, jako jsou sklony ke vzteku a násilnostem, alkohol a touha po otupení smyslů.
Monumentálních 930 minut rozdělených na 13 dílů a epilog chtěl Fassbinder uvést i najednou jako film do kin. Nakonec ale zůstalo u televizní verze, která dodnes patří k nejskandálnějším kulturním událostem, jaké zažilo Německo v době po druhé světové válce.
Fassbinder se myšlenkou na adaptaci románu zabýval již v roce 1977, když pobýval v Paříži. Hlavní úlohu "antihrdinského protagonisty" Döblinova románu, gaunera s dobrým srdcem Franze Biberkopfa, hodlal původně obsadit Gérardem Depardieuem: další role měli ztělesnit Isabelle Adjaniová, Jeanne Moreauová, Charles Aznavour a další slavní herci.
Nakonec však Fassbinder využil možnosti vytvořit seriál, určený pro program Westdeutscher Rundfunk v koprodukci společností Bavaria Film a Radiotelevizione Italiana. Natočil jej za
horečnatých 154 dní na 16 mm formát a náklady překročily 13 milionů marek - což mnohá mainstreamová média považovala za vyhazování peněz.
Předpremiérové promítání na konci srpna 1980 v Mnichově trvalo tři dny, vzápětí se seriál představil na festivalu v Benátkách. Jak ohlasy německých, tak i zahraničních kritiků byly nadšené. Ve chvíli, kdy šel do televize, se ovšem zvedla vlna kritiky mnohem přízemněji smýšlejících televizních recenzentů: ti ho odsoudili jako nemorální a nevydařený pokus plný ušmudlaného sexu.
Fassbinderovo výrazně nekomerční pojetí seriálu bylo vůči televizi a jejím tradičním divákům rebelskou výzvou. Znalci předlohy mu bylo vytýkáno i obsazení hlavní role Franze hřmotným, málo atraktivním hercem Günterem Lamprechtem, kterému mu bylo už padesát a věkově neodpovídal románové postavě.
Pro jiné kritiky byl ovšem tento Fassbinderův tah považován za nesmírně šťastný. Lamprecht díky své herecké a životní zkušenosti uměl jemně vystihnout komplikovanou dvojakost Franzova charakteru. Lamprecht navíc vypadá poměrně mladě a jeho podoba naznačuje spíše to, že konformismus, s nímž se hrdina potýká, není otázkou mladické nevyzrálosti, ale že je vlastní i mnoha lidem, kteří mají ze sebou kus života.
Fassbinder nutí publikum k pozornosti i mnoha netradičními prostředky - během rozhovoru dvou lidí není například často ve filmovém záběru ten, kdo mluví, nýbrž ten, kdo mu naslouchá. Mnohé sekvence se odehrávají v noci anebo v příšeří, což na rozesmáté obrazovce není obvyklé.
Základní příběh seriálu je sice přehledný, komplikuje ho však množství filosofických citátů z Döblinova románu, které diváka nutí, aby se zamýšlel i nad smyslem děje. Objevují se buď v titulcích, anebo nám je sděluje hlas vypravěče, kterým není nikdo jiný než sám Fassbinder.
Vrcholem Fassbinderovy bezohlednosti vůči pohodlným divákům je ovšem 111 minut dlouhý epilog celého seriálu, který představuje Fassbinderův "vlastní sen o snu Franze Biberkopfa" a odehrává se hlavně v zásvětí, které je plné andělských i démonických bytostí diskutujících s bezrukým Franzem.
Seriálu značně ublížilo to, že Fassbinder podepsal bojkot proti novinovému vydavatelství Springer, které dlouhodobě uveřejňovalo články proti levicově smýšlejícím intelektuálům.
Právě na zásah Springerova koncernu se pak Fassbinderův seriál nesměl na prvním německém programu uvést ve čtvrt na devět večer: první díl začínal v devět, ty další dokonce až v půl desáté večer.
| RWF o předloze seriálu: |
„Döblinův vztah k postavám, těmto zajisté objektivně ubohým a bezvýznamným kreaturám, je ovlivněn objevy Sigmunda Freuda. To tvrdím se značnou jistotou, i kdyby to sám Döblin stokrát popíral. Berlin Alexanderplatz je pravděpodobně první pokus převést Freudovy poznatky do umění," říká o předloze režisér s tím, že každý útržek děje, ať je sebevíc banální, jako významný a velkolepý epos, většinou jako část zdánlivě tajuplné mytologie, a pak jej zase jakoby přesazuje do religiózních momentů.
Fassbinder upozorňuje i na vypravěčskou techniku: "Mnohem napínavější než otázka, jestli Döblin znal Odyssea, se mi zdá nápad, že jazyk v Berlině Alexanderplatz je ovlivněn rytmem rychlodráhy, která vedla kolem Döblinovy pracovny. Jazyk románu je zřejmě charakteristický právě těmito věcmi, většinou ruchem velkoměsta, jeho specifickými rytmy a šílenstvím věčného pendlování sem a tam. A také vědomým životem ve velkoměstě, tou zvláštní bdělostí pro vše, co obnáší život ve městě. Sem se jistě hodí také technika koláže, kterou Döblin používá ve svém románu - a současně v jednom z mála velkoměstských románů, které vůbec existují.
Pozn. red. Materiál byl zpracován na základě přednášky Vladimíra Hendricha
