Přitažlivé téma žen, které v zapomenuté době zkraje 13. století kdesi na jihu Francie otevřeně psaly o tom, co je těší a pálí, vynáší na světlo nová deska českého vokálního souboru Tiburtina. Nepřináší ale žádný společenský nebo genderový apel, nýbrž čistou radost z odkrývání krásných textů ve staré okcitánštině, z jejich přebásnění do češtiny a nové hudby.
Hledání rovnováhy mezi historií a současností, ale také reflexi postavení mužů a žen v klasické hudbě přinesly tři koncerty nazvané Vize a sny. Tuto sobotu je v Anežském klášteře uspořádal festival Pražské jaro.
Uplynulo asi 14 dnů nouzového stavu, když sopranistce a harfistce Haně Blažíkové začaly chodit nabídky spolupráce. „V prvních týdnech jsem byla v karanténě, protože jsem se vrátila ze zahraničí, a měla jsem depresivní pocit, že už nebudu nikdy moci vyjet ven a zpívat,“ vzpomíná na období nejistoty, které se jí dotklo stejně jako tisíců hudebníků na volné noze.
