"Ještě před pár měsíci jsem byla partnerkou, sestrou, socioložkou, překladatelkou. Teď jsou všechny mé identity pozměněné a jsem uprchlicí a to je pro mě zcela nová situace," přiznává 37letá rodačka z přístavního města Berďansk v Záporoží.
Socioložka a vystudovaná religionistka žila posledních 17 let v Kyjevě, kde pracovala v Kyjevském mezinárodním sociologickém institutu a později založila vlastní sociologickou agenturu Vox Populi.
"Před válkou jsem žila naprosto skvělý život. Měla jsem velmi dobrou a zajímavou práci, kterou jsem si sama vytvořila. Měla jsem kolem sebe skvělé kolegy. Pravidelně jsem navštěvovala svou sestru a její rodinu v Berďansku. Mám bezvadné přátele. S partnerem, psem a kočkou jsme zkrátka žili poklidný život v našem kyjevském bytě. Přesto jsme pořád byli s něčím nespokojení, neustále nám něco chybělo. Ráno jsem se zabývala věcmi, které jsou teď absolutně nepodstatné, jako kdo mi co napsal v pracovním e-mailu nebo co bych mu měla odpovědět," přiznává.
"Po vypuknutí konfliktu jsem spoustu věcí přehodnotila a svůj život vnímám zcela jinak. Byla jsem tehdy opravdu šťastná, ale asi jsem si to tolik neuvědomovala," dodává.
"V bezpečí jsem se necítila ani v krytu"
Olga si první den invaze ruské armády vybavuje naprosto přesně. "Žeňa, můj přítel, mi nevěřil, že válka začala. Když jsem jej v noci vzbudila, protože mi volala sestra, že invaze začala, řekl mi, ať si jdu lehnout, že se určitě nic vážného neděje a ať nepanikařím," vzpomíná na první hodiny letošního 24. února.
"Byla jsem velmi vystrašená, on se snažil zachovávat klid. Zatímco já jsem se první dny schovávala s naším psem a kočkou v úkrytu, on zůstával dál v našem bytě," říká. "Ale ani tam jsem se necítila v bezpečí, nechodila jsem ani ven, pořád jsme slyšeli zvuky náletů," popisuje.
Po dvou dnech v částečně obklíčeném Kyjevě se Olga rozhodla, že bude bezpečnější odjet autem na západ do Lvova, kam tehdy mířily stovky tisíc uprchlíků do bezpečí. Zde zůstávala společně s další známou u rodiny svého bývalého přítele. Její současný partner, který pracuje jako kameraman, zůstal v hlavním městě.
Do Kyjeva se pak vrátila před odjezdem ze země ještě jednou, aby pomohla evakuovat další známé ženy do bezpečí. Cesta z Kyjeva do Lvova, která normálně podle Olgy trvá šest hodin, jim zabrala téměř celý den. Velkým problémem bylo například tankování paliva po cestě, na čerpacích stanicích se totiž tvořily dlouhé fronty.
Česko místo Itálie
Ačkoliv první dny po vypuknutí války utíkaly z Ukrajiny stovky tisíc lidí, ona sama chtěla na Ukrajině zůstat a pomáhat jako dobrovolnice. Zlom ale přišel v momentě, kdy nedaleko domu, kde přebývala společně se svými známými, dopadly letecké bomby.
"Během náletu jsme všichni zamířili do sklepa, který ale nebyl vůbec bezpečný. Věděli jsme, že tam nemůžeme zůstat déle, protože je to příliš nebezpečné. Celou dobu jsem se třepala, co nejrychleji jsme se sbalily a společně s kamarádkou Káťou a s babičkou té rodiny jsme druhý den brzy ráno odjely mým autem do Polska," vzpomíná socioložka na odchod ze země.
Že nakonec skončí v Česku, ji dříve ani nenapadlo. Neměla zde žádné známé ani zázemí. Její známá z Anglie jí nabídla možnost ubytovat se v domě v Toskánsku, Olze se ale cesta do Itálie zdála příliš zdlouhavá. "Dorazili jsme do Řešova, kde jsme babičku předali známým, a s mým psem a Káťou pokračovali dál. V Polsku jsme jen přespali. Poprvé v životě jsem netušila, co bude a kam půjdeme. Poprvé v životě jsem neměla plán," svěřuje se.
Protože Polsko zažívalo na začátku března velký nápor uprchlíků, který byl na hranici jeho možností, mladé ženy se rozhodly dojet autem až do Česka.
"V Brně jsem nikdy předtím nebyla, město jsem absolutně neznala, ani jsem si o něm nic dopředu nezjišťovala, ale je mi tady hezky. Je tady klidný život, naše hostitelská rodina je úžasná a mám kam chodit na procházky se svým psem," pochvaluje si. Přístřeší jim poskytl mladý pár z Brna, který se přihlásil do registru dobrovolníků.
Díky jejich pomoci se mohly s Káťou částečně postavit na nohy. "Je nám jasné, že s nimi nemůžeme zůstat žít napořád, nesmírně nám ale pomohli, abychom si mohli rozmyslet, co bude dál," říká socioložka.
Netrvalo ani tři týdny a Olga navíc díky kontaktům svých hostitelů získala také práci v oboru odpovídající jejímu vzdělání a profesnímu zaměření.
Nyní tak výzkumnice působí na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity a částečně také na Sociologickém ústavu Akademie věd ČR. "Víte, když jsem psala e-mail s tím, že se zkusím přihlásit na nějakou pozici, neměla jsem žádná očekávání. Vůbec jsem nečekala, jak rychle a snadno práci nakonec dostanu. Nabízela jsem, že klidně budu pracovat jako dobrovolnice. Potřebovala jsem se dostat mezi ostatní lidi a být užitečná tím, co dělám," říká.
Na univerzitě působí jako výzkumnice a pomáhá kolegům, postupně by měla také učit v angličtině. Na Akademii věd už je zařazena do projektu zaměřeného na ukrajinské uprchlíky a pomáhá s archivací sociologických dat i ve spolupráci s Národním ukrajinským archivem.
"Na univerzitě se taky učím česky. Musím říct, že místní akademické prostředí mě ohromilo. Lidé jsou tady úžasní a velmi nápomocní, atmosféra je velmi přátelská. Vedení i zaměstnanci ukazují, jak by skutečně inteligentní lidé měli jednat a chovat se. Jejich solidarita je neuvěřitelná, stejně jako flexibilita s jakou na situaci kolem války na Ukrajině zareagovali," pochvaluje si.
Každý může přispět svou měrou
České univerzity či Akademie věd od začátku války na Ukrajině přijaly desítky odborníků různých oborů. Učí studenty, pracují ve výzkumu a vypomáhají, kde je potřeba.
Ačkoliv se teď po několika týdnech Olžin život trochu uklidnil, na Ukrajině stále zůstává její přítel i sestra s rodinou. "Myslím na ně každý den. Se sestrou jsme na sebe velmi navázané," říká posmutněle. Na otázku, zda sestřina rodina nechtěla na začátku války odejít, odpovídá, že původně chtěla zůstat, protože situace v Berďansku nebyla nebezpečná.
"Říkali, že zůstanou, protože se nikde kolem nich nestřílelo, ani nepadaly bomby. Myslím, že ale podcenili nebezpečí. Částečně tomu rozumím, člověk nikdy není připraven opustit najednou ze dne na den svůj život a svou zem, aby odešel do neznáma. Já jsem zpanikařila, proto jsem asi byla schopná udělat takovéto rozhodnutí v podstatě spontánně a hned," tvrdí.
Se svým partnerem mluví několikrát denně prostřednictvím videohovorů nebo aplikace WhatsApp, se svými kamarády zase snídá na dálku. "Můj partner zůstává v Kyjevě, je dobrovolníkem a podílí se na zaznamenávání událostí na Ukrajině, které předává i zahraničním médiím. Není tedy v armádě, ale dělá něco, co je v téhle situaci taky nesmírně důležité. Podle mě mohou lidé v této situaci přispět každý svou měrou tím, co umí nejlépe. A nemusí to nutně znamenat, že vstoupí do armády," přesvědčuje socioložka.
Život už nebude nikdy stejný
"Někdy se cítím provinile za to, že jsem v bezpečí v Česku, že jsem získala dobrou práci a mám kde bydlet, zatímco moji blízcí a krajané jsou v nebezpečí na Ukrajině. Když se o tom bavím s partnerem, říká mi, že když ví, že je jeho milovaná v bezpečí, je mnohem klidnější. A já si pak uvědomím, že v klidu a bezpečí můžu být mnohem užitečnější," přemítá.
Olga působila jako dobrovolnice už před válkou, pomáhala v sociální oblasti. "Když začala válka, snažila jsem se nabídnout svou pomoc některé z organizací, ale všechny vyžadovaly přítomnost v určitém místě. Nakonec jsem se rozhodla pomáhat nárazově i na dálku s tím, s čím je potřeba. Ve Lvově jsem rozvážela jídlo a humanitární pomoc. Z Česka zase tak trochu pomáhám s nákupem nezbytného vojenského vybavení," popisuje. A tvrdí, že jako uprchlice cítí nejen obrovskou vděčnost za pomoc, které se jí dostalo, ale také obrovskou zodpovědnost, která se s tím pojí.
"Neberu to jako samozřejmost. Tuhle část života beru jako čas na to, abych byla užitečná a připravila se na to, co přijde, až se na Ukrajinu vrátím. Protože řekněme si to upřímně, život už nikdy nebude stejný, jako byl před 24. únorem," říká Olga. Nové působiště ji tak inspirovalo nejen k pokračování v akademických studiích či k učení, ale přemýšlí také nad větší angažovaností ve veřejném sektoru v poválečné Ukrajině.
Do země se chce vrátit, až v ní bude bezpečno. Přesné datum tak zatím nemá. "Je nesmysl odjet z Česka zpět na Ukrajinu, abych se pak zase za dva týdny vracela se strachem z války. Ale počítám s tím, že až se jednou do země vrátím, nemůžu čekat, že budeme mít stejný komfort a všechno bude stejné jako před válkou. Je jasné, že obnova bude trvat dlouho a ze začátku to nebude pohodlný život," říká smířlivě.
Na život v Česku částečně padly její drobné úspory, finančně jí vypomáhal také partner. Přiznává však, že s válkou nepočítala, a tudíž neměla moc našetřeno. Podobně na tom podle ní je řada jejích krajanů.
Na Ukrajině probíhá genocida
Situaci ve své zemi pravidelně sleduje na zpravodajských kanálech a sociálních sítích, jako je například Telegram. "Sleduji několik ukrajinských i ruských opozičních profilů, abych byla v obraze. Ale dávám si pozor na propagandistické účty a média. Jsem ráda, že mám hodně práce, protože nemám čas viset celé dny na internetu a přemýšlet nad nejhorším," říká. A dodává, že se bojí, že si lidé na zpravodajství z válečné Ukrajiny zvyknou a v příštích týdnech dění v zemi nebudou přikládat takovou důležitost.
Oceňuje také solidaritu, které se Ukrajině dostává z celého světa. Překvapená není ani z toho, jak dobře a heroicky se její země brání. Podle ní je potřeba si připomenout, že Ukrajina je ve válce už od roku 2014, kdy Rusko ovládlo poloostrov Krym a proruští separatisté vyhlásili samozvanou Doněckou a Luhanskou lidovou republiku.
Stejně jako řada jejích krajanů však nevěřila tomu, že Rusko v únoru nakonec celou Ukrajinu napadne. "Měla jsem špatné pocity pár dní před začátkem války, ale to spíš souviselo s množstvím informací, které byly okolo možného napadení Ukrajiny zveřejňovány. Nechtěla jsem tomu věřit. A nikdy bych nevěřila tomu, že se na Ukrajině bude dít genocida. Byli jsme naivní," přiznává.
"Z celého konfliktu je mi hrozně zle, tolik zbytečného zla, krutosti a bolesti. Rusko se snaží vyhladit Ukrajince. Je neskutečné, že se něco takového může po všech historických zkušenostech dít v Evropě znovu," říká rozhořčeně. I přes všechny krutosti, které s sebou válka přináší, ale podle kyjevské socioložky lze v současné situaci spatřit i něco pozitivního.
"Je zajímavé pozorovat, jaká neuvěřitelná jednota v ukrajinské společnosti vznikla. Doufám, že až tahle válka skončí, bude ukrajinská společnost i politika mnohem lepší, nebude tak zkorumpovaná a bude víc naslouchat potřebám lidí. Chtěla bych být optimistická a věřit, že tahle zkušenost z nás udělá lepší společnost. Měli bychom to brát jako velkou a neopakovatelnou lekci," dodává s nadějí.
