V minulosti jste na zahraniční reportáže vyjížděl jako zaměstnanec Reflexu. Poslední dva roky ale pracujete na volné noze, a svoje snímky musíte tedy nabízet různým mediálním domům. Je o ně zájem?
Ten zájem je čím dál tím menší. Vztáhneme-li to například na uprchlickou krizi, která trvá minimálně rok, pak toho zájmu prostě ubývá. Média mají pocit, že je to pořád to samé. Nicméně to stejné jsem řešil i předtím s krizí na Ukrajině. Uvědomte si ale, že tématu uprchlické krize se nedá v žádném případě vyhnout. Rozhoduje se i o naší budoucnosti, o tom, zda budeme moci dále svobodně cestovat, zda bude existovat Schengen. V sázce je vlastně i budoucí existence celé Evropské unie.
Jak ovlivňuje nedostatek reportážních fotografií kvalitu zpravodajství?
Jedna fotka může o dané problematice říct víc než souhrn informací. Problém je v tom, že dnešek přeje internetu a my jsme zvyklí dostávat informace rychle. V této optice je úspěšný ten, kdo říká zprávu první. Tahle média nabízí prostor pro to, aby fotka promluvila. Lidé mají čas si ji prohlédnout a pochopit veškerý přesah a symboliku, kterou přináší.
Uprchlickou krizí se zabýváte už rok. Navštívil jste tábor v Calais, řecký ostrov Lesbos a naposledy i maďarskou-srbskou hranici. Měl jste tedy možnost vytvořit si vlastní názor. Jak tuto problematiku podle vás reflektují česká média?
Česká média mají jediný problém a tím jsou finance. Výjimečně mohou poslat na reportáž svého redaktora, natož pak fotografa. Náklady na to jsou obrovské. Nezbývá tak nic jiného než využívat především zahraničních agentur, které ale nenabízí český aspekt. Prostě to není o zkreslování situace, ale o prostředcích.
Změnil jste na uprchlickou krizi názor během toho, co jste se jí v posledním roce intenzivně věnoval?
Změnil. Stojím si za tím, že musíme podat pomocnou ruku těm, kteří to potřebují, ale vynořilo se mi zároveň hrozně moc otázek, na které neznám odpovědi.
Jaké otázky?
Jak poznáme ty potřebné, kteří naši pomoc skutečně potřebují, jak zjistíme, že dotazníky, které za dvacet minut vyplní, jsou pravdivé, a mnoho dalších. Když pak vidím matky s malými dětmi v náručí a představím si, jakou cestu musely ujít, tak je mi jich líto. Prostě i ve mně samotném se to mele. Vlastně jeden z mnoha důvodů, proč ty fotky chci dělat, je, že na základě toho, co vidím na vlastní oči, si můžu utvořit svůj úsudek.
Mluvil jste o tom, že internet nepřeje reportážním fotografiím. Sám jste ale například velmi aktivní na Instagramu, kde vás sleduje zhruba sedm tisíc lidí. Internetu a sociálních sítí se tedy nezříkáte?
Internet musíte umět správně využívat. Sociální sítě, konkrétně Facebook, využívám proto, abych například informoval o svých výstavách. Ty ale potřebuju proto, abych ukázal tu kvalitní fotku. Instagram z 95 procent využívám na fotky, které fotím mobilem. Když fotím digitálem, tak fotím barevně a světové události. Instagramu zase sluší například čtvercový a černobílý formát. Zveřejňuji tam především snímky, které pořizuji na místech v okolí svého bydliště. Místa, která se mi líbí. Podle mě to navíc dokazuje, že i na místech, kde se nic neděje, se dají udělat dobré fotky.
Kvalitní jde tedy pořídit i na mobilu?
Podle mého dnes vůbec nezáleží na tom, čím fotíte, ale to jak fotíte. Znám desítky fotografů světových jmen, kteří fotí mobilem a dělají vynikající fotky. Jde prostě o nový směr. Samozřejmě nemůže nahradit zrcadlovky, ale jde o něco nového, co vám navíc přinese možnost oslovit mladé lidi. Díky Instagramu můžu upozornit na svoje výstavy i workshopy, které pořádám, a přivést tak nové lidi. Doba se vyvíjí a já se jí musím přizpůsobit. Pokud chci mít šanci, dělat fotky i do budoucna, nemůžu se uzavírat před světem.
V Českém centru vám začíná výstava Světové události Jana Šibíka, kde se kromě vašich známých prací představí i 13 nových fotek. O jaké snímky jde konkrétně?
Jde vlastně o takovou ukázku z nové knihy, kterou připravuji. Ta poslední obsahovala snímky pořízené do roku 2006 a já si teď potřebuji knihou ucelit zase další období. Snímky, které jsem vybral pro tuto výstavu, jsou součástí tří velkých témat. Jedním z nich je uprchlická krize, druhé válka na Ukrajině a třetí zemětřesení na Haiti. Na výstavě ale chybí další velká témata, která jsem po roce 2006 fotil. Jedno z nich se dotýká například i romské problematiky a sídliště Luník IX v Košicích, což je vlastně jedno z největších romských ghett ve východní Evropě.
Podle jakého klíče jste z tisíců všech fotek, které jste pořídil, vybíral stovku pro tuto výstavu?
Bylo to celkem obtížné, protože jsem vlastně kombinoval tři předešlé výstavy. Snažil jsem se to především neroztříštit.
A jak se na svoje snímky díváte zpětně? Napadlo vás třeba u některého z nich, že byste ho teď vyfotil jinak nebo třeba i lépe?
Vlastně mě ani nebaví se na svoje staré fotky koukat. Viděl jsem je už milionkrát. Často tam navíc opravdu vidím chyby, které jsem v té době neviděl. Na druhou stranu jsem byl ale mladší a odvážnější. Takže dnes bych ty snímky sice pořídil lépe, ale zase by ani nemusely vůbec vzniknout, protože bych už do těch situací nešel.
Dřív jste se tolik nebál?
Nedovedu si představit, že bych strach neměl. A dnes se mi opravdu na některá místa jet nechce. Neříkám ale, že to nezvažuji. Navíc to teď ode mě nikdo ani nechce. Když to vyfotím, budu mít problém to udat a taky to stojí obrovskou fůru peněz.
Přemýšlím taky o tom, co bych tam vlastně vyfotil během těch několika minut, než to začne být nebezpečné. Raději se proto vydám do Indie, která je barevná a plná skvělých témat. Na rozdíl od Afghánistánu, kde pracujete pod obrovským tlakem, můžete v klidu fotit, co vidíte.
Technicky se focení od konce 80. let, kdy jste vyrazil na svoji první zahraniční reportáž, hodně změnilo. Jak moc upravujete svoje fotky například ve Photoshopu?
O míře použití Photoshopu se teď hodně mluví. Řeší se to například i v rámci World Press Photo, které každý rok vyřazuje stále vyšší procento fotek, u nichž ho bylo využito víc, než je zdrávo. Osobně si myslím, že nazrál čas na vytvoření jakéhosi kodexu. Ten by měl jasně stanovit, jaké úpravy jsou ještě možné a jaké ne. Obecně se říká, že Photoshop by měl sloužit k takovým změnám, které byly možné již předtím. Já například používám výřez, který se praktikoval i dřív pomocí zvětšováku během vyvolávání. Ale pozor, pro titulní stránku platí trochu jiná pravidla. Moc dobře víme, že ta musí upoutat a prodat celé vydání.
