Praha – Sídliskový sen je časosběrný dokument režiséra Mira Drobného, na kterém pracoval s Rytmusem osm let. „Miro mi tehdy pustil film Heleny Třeštíkové Katka, který mě hodně zasáhl. Domluvili jsme se, že začneme s natáčením a uvidíme,“ popisuje Rytmus prvotní impuls, díky kterému se rozhodl dokument natočit.
Ani jeden z nich tehdy netušil, jestli natáčení potrvá pět nebo deset let a že se mezitím z Rytmuse stane hvězda, kterou na Facebooku sleduje 560 tisíc lidí a jejíž videa na YouTube mají přes 270 milionů zhlédnutí.
Dokument zachycuje řadu zásadních životních momentů slovenského muzikanta. Rytmus vyrůstal v rasistické rodině, kde se na Romy nadávalo. Když se proto v osmnácti letech dověděl, že jeho pravý otec je Rom, na několik let to s ním pořádně zamávalo. Lhal sobě i okolí, předstíral, že má kurdské kořeny. Bál se, že když se lidé dozví pravdu, zavře mu to v showbyznysu dveře.
„Režisér chtěl řadu věcí vyhodit, protože to nechtěl dojebat mezi mnou a mojí rodinou,“ vysvětluje Rytmus, že ve filmu nebylo žádné tabu, kterému se chtěli vyhnout. „Když jsem viděl hrubý sestřih, museli to sestříhat znovu. Chtěl jsem, aby se v tom filmu objevilo všechno. Na trh jdu totiž s kůží já, ne on.“
Aktuálně.cz: V osmnácti letech ses dozvěděl, že tvůj otec byl Rom. Do té doby jsi žil v přesvědčení, že jsi z bílé rodiny, věděla to vlastně jen tvoje matka. Jak to tehdy vnímala její rodina, že má dítě s Romem?
Celá rodina jí říkala, že dělá akorát ostudu a zrazovali ji od toho. Čím víc jí vztah zakazovali, tím větší mezi nimi byla láska. Otěhotněla v osmnácti letech. On byl jen o rok mladší. Byla to obrovská hanba, mámu hned vyhodili z domu, tak šli bydlet spolu. Po pár měsících se bohužel naplnily všechny prognózy, mlátil ji, podváděl… Byl zkrátka ještě mladý, navíc muzikant. Za půl roku se rozvedli a máma se pak vrátila zpátky i se mnou k dědovi. Vychovávali mě jako gadža… mezitím si našla mého otčíma, který byl v Čechách na vojně.
A.cz: Kdy sis poprvé uvědomil, že vlastně není něco v pořádku a že ti doma možná lžou?
Když ti je dvanáct třináct let, tak už jsi trošku vnímavější, začneš sám sebe i okolí víc zkoumat. Byl jsem z toho dost zmatený, protože jsem netušil, co se se mnou děje. V rodině bylo velké tabu mluvit o minulosti, museli jsme držet pusu a být rádi, že vůbec jsme. Uvědomoval jsem si, že kdybych začal otevírat tato témata, vznikly by nepříjemné situace.
A.cz: Když jsi měl jako dítě nějaké problémy, s kým jsi to tedy v rodině řešil?
S nikým. Musel jsem se s tím vyrovnat sám. U nás ale nikdy nebyly velké problémy, například s alkoholem nebo že by někoho zavřeli. Byla to prostě tvrdá výchova, která nepramenila z toho, že by byli zlí, ale prostě nevěděli, co a jak dělat. Otec a máma měli špatnou práci, byli z toho frustrovaní, nedařilo se jim, měli špatnou představu o životě. Žili život jako ovce. Neměli žádné školy, takže brali mizerné peníze, nebylo žádné auto, žádné dovolené… Když jsem od dědy dostal náhodou nějaké peníze, tak mi je hned vzali. Byl to prostě zvláštní přístup. Připadal jsem si, že mě vychovávají jako v dětském domově. Teď by to chtěli samozřejmě napravit a přáli by si, aby mezi námi byla láska. Nezanevřel jsem na ně, jsem tomu otevřený. Nechci v sobě nosit nenávist do konce života.
A.cz: Jak jsi tedy nakonec zjistil, že tvůj táta je Rom?
Zjistila to moje první přítelkyně, která mi řekla, že můj otec je cigán a že momentálně žije v Rakousku.
A.cz: Co ti v ten moment problesklo hlavou? Jak ses cítil?
Extrémně nevyrovnaně. Celý život jsem totiž žil mezi xenofoby a rasisty. Bál jsem se, aby mi to najednou nezavřelo někam dveře. Vymyslel jsem si proto, že jsem původem Ital nebo Arab a hned se na mě lidi jinak dívali.
A.cz: To jsi ale nelhal jen lidem ve svém okolí, ale hlavně sám sobě…
Právě proto jsem nebyl vůbec sám sebou. Dělal jsem rap a musel jsem lhát i klukům z Kontrafaktu (Rytmusova kapela, pozn. red.). Lhal jsem i svojí druhé přítelkyni, že jsem Kurd. Neustále jsem nad tím přemýšlel a lámal si nad tím hlavu. Chtěl jsem být vyrovnaný člověk a hlavně být sám sebou.
A.cz: Jak na to reagovala tvoje máma, když jsi jí řekl, že znáš celou pravdu?
Zrovna u nás byla návštěva a ona mi tam začala před nimi nadávat a najednou jsem bouchnul a řval tam: „Myslíš, že nevím, že můj fotr je cigán? Stydíš se za mě?“ Protože ona přede mnou na cigány nadávala. Tím vlastně ponižovala i mě, takže co jsem potom byl já? Ona si za ty roky vymyslela vlastní pravdu a nepočítala s tím, že ji realita může někdy dohnat. A kvůli tomu je mi jí líto, protože to měla v životě těžký. Možná mi to chtěla povědět už dřív, ale nevěděla zkrátka jak.
A.cz: Co byl ten zlom, kdy ses rozhodl přijmout tuhle realitu a jít s pravdou ven?
Pomohlo mi, že jsem se potkal se svým biologickým otcem, takže jsem se v něm mohl trošku identifikovat, protože do té doby jsem se s cigány nepotkával. A nakonec mi v tom nejvíc pomohl rap.
A.cz: Kolik let vlastně uplynulo, než sis tohle uvědomil a začal to tak i brát?
To už existoval Kontrafakt, takže mohlo uběhnout 12 let. Dával jsem do muziky sám sebe a najednou jsem dospěl do fáze, kdy jsem narovinu začal říkat, že jsem cigán. A na tom jsem pak vlastně založil kariéru. Od té doby jsem na to totálně hrdý.
A.cz: Jak jsi to klukům z kapely řekl?
Normálně jsem si je zavolal a řekl jsem jim, že jsem jim lhal. Vysvětlil jsem jim, že můj táta není žádný Kurd a že jsem cigán. Nejdřív se mi smáli, mysleli si, že si dělám srandu. Tak jsem se do toho za ty roky zamotal, že jsem pak volal všem známým, chtěl jsem se od těch lží očistit. Někteří mi to ještě dlouho potom nevěřili.
A.cz: S otčímem se stále vídáš?
Vídáme se často, žije s mojí mámou. Když jsem v Piešťanech, tak mě oba přijdou navštívit. Za tu dobu jsme si na sebe zvykli. Patří do mého života, je to manžel mojí mámy. Mám se dobře a nebudu si dojebávat život tím, že budu někoho přehlížet a předstírat, že neexistuje. Byly ale momenty, kdy jsem ho fakt chtěl zabít. Narovinu jsem mu řekl, že až usne, tak ho podříznu.
A.cz: A když se vidíte, zažíváš třeba něco jako pocit zadostiučinění?
Dřív jsem to tak měl, ale dneska už mu nemusím nic dokazovat. A když o tom mluvím ve filmu, tak se jim to špatně poslouchá a řadu věcí si ani nechtějí připustit. Nepřiznají si, že mě vyhazovali z domu, nebo to, že jsme se bili. Na jedné straně jsem velmi rád, že jsem tohle zažil, možná bych teď nebyl tak dravý po tom hezčím životě. Dělám totiž všechno proto, aby se nikdy zpátky nevrátil. Bylo to zlé, ale dalo mi to zkušenosti do života, zvládnu vyřešit jakoukoliv krizovou situaci a zákeřnost, protože jsem to už zažil.
A.cz: Jaký jsi měl vztah se svým nevlastním otcem? Věděl jsi, že je tvůj otčím?
Když mi bylo pět let, tak mi řekli, že on je můj otec. Nikdo mi nezatěžoval hlavu, že můj skutečný táta je cigán. S mámou jsme se potom přestěhovali za ním do Piešťan, což pro ni bylo doslova vykoupení. Psychologové jí navíc poradili, aby mi pravdu řekla až v osmnácti letech. V Piešťanech jsem vyrůstal v rasistické rodině, která mě ani moji mámu nepřijala. Máma se už podruhé rozvádět nechtěla, věděla, že by už měla zkažený život nadobro. Vyrůstal jsem tedy v bílé rodině, neměl jsem žádné náznaky, že bych měl být cigán, je přece spousta bílých, co jsou trošku tmavší…
S otčímem jsme se pak jednou poprali a od té doby jsme si od sebe drželi odstup. Dítě totiž můžeš bít jen do určitého věku, protože pak vyroste a už si ránu dát nenechá. Takže jednou dostal a už byl klid.
A.cz: Vraťme se ještě k tvému biologickému otci. V dokumentu je scéna, kdy se s ním potkáš před koncertem a celá situace je velmi vyhrocená.
Moje máma to před koncertem trochu vyhrotila a zařvala na něj, že je „na piču otec“, tak jsem ji tam musel trochu uklidnit a vysvětlit jí, aby se chovala jako člověk. Já mám dar, že mě před koncertem nikdy nic nerozhodí, takže jsem ho normálně pozdravil, vlastně jsem byl i rád, že uvidí koncert, a šel jsem hrát.
A.cz: Pomohlo tohle setkání vašemu vztahu?
Poprvé jsem ho viděl v 18 letech a ani tehdy to neznamenalo, že když najednou znám, kdo je můj biologický otec, tak se všechny problémy rázem napraví. Ani jeden z nás se o ten vztah dál nestaral. Za celý život jsem s ním byl tak čtyřikrát. Vyrůstal jsem bez něho a nebral jsem to nikdy jako hendikep, nikdy jsem nevěděl, jaké to je mít tátu, jaké to je mít mužský vzor a člověka, se kterým bych se identifikoval. Vytvořil jsem si vlastní svět, ve kterém jsem měl své vzory, které mě inspirovaly a motivovaly. Táta se mi neozýval a mně to ani nechybělo. Měl jsem svoje přátele, kterým jsem dával lásku a od kterých jsem ji dostával zpět.
A.cz: V dokumentu je řada inscenovaných situací, které na tebe režisér nastražil. Neposouvá to celkové vyznění filmu?
Podle mě to byl naopak výborný nápad, protože zachytil emoce, které u mě jinak nevidíš. Vkládám je sice do skladeb, ale až díky dokumentu to fanoušci a diváci uvidí i vizuálně. I pro mě samotného bylo zajímavé sledovat sám sebe, jak reaguju a chovám se. Lidi budou překvapení.
A.cz: Rád ukazuješ věci, na které sis vydělal muzikou. Co je vlastně hlavním zdrojem tvého byznysu, když porovnáme prodej desek, koncerty a merchandising?
Merchandising. Ten mi postavil za půl roku dům.
A.cz: Takže videoklipy berete především jako reklamu, kde se objevujete v mikinách a tričkách, které pak prodáváte?
Ano a plus sociální sítě, o které se starám. Je rozdíl dát něco na Facebook, kde je 30 tisíc lidí, a něco jiného, když tam je přes půl milionu. Když dáš linky na Instagramu, Facebooku i YouTube, tak stačí, aby si věci objednalo třeba deset procent lidí, a už se dostaneš na celkem zajímavé číslo.
A.cz: Sociální sítě si spravuješ sám?
Ano, beru to jako součást svojí práce. Lidi tomu potom víc věří, když vědí, že jsem za tím já. Zatím to zvládám, nejsem otrokem sociálních sítí.
A.cz: Tvůj Facebook sleduje přes půl milionu lidí, Instagram téměř dvě stě tisíc. Čím si vysvětluješ fakt, že máš na sociálních sítích takovou popularitu?
Starám se o to sám a dávám tam zajímavé věci. Když tam dám, že jsem si koupil kilo a půl těžký zlatý řetěz, tak na to budou reagovat všichni. Kdybych vyfotil nějaký strom v přírodě, tak to asi moc lidí zajímat nebude. Ukazuju fanouškům raplife, životní styl, který vidím u amerických muzikantů a líbí se mi. Proč bych se nepochlubil, že jsem si koupil půldruhého kila zlata? Je to machovské, je to raperské, je to showbyznys a zkrátka mě to odlišuje od ostatních a dělá mě to zajímavým. Najednou už nepotřebuju média. Noviny vždycky psaly z druhé strany a ukazovaly soukromí, ale teď jsem se tím médiem stal sám a ukazuju, jak vypadá život z druhé strany. Ale nejde jen fotit zlaté řetězy, témata je potřeba měnit…Všechno musí být vyvážené.
