Předpremiéra snímku Národní třída se konala v hospodě Severka na pražském Chodově. Právě v sídlištním výčepu obklopeném paneláky se totiž natáčely jeho klíčové scény. Na stěně tu visí prezidentský portrét Gustava Husáka, což ladí s duchem lokálu, který působí, jako by po sametové revoluci nedokázal jít s dobou podobně jako jeho osazenstvo ve filmu.
Hned jak Jaroslav Rudiš do podniku vstoupí, objednává si plzeňskou dvanáctku, požitkářsky usrkává pěnu a dává se do vyprávění právě odposlechnutého rozhovoru.
"Cestou sem jsem potkal dva místňáky. Jeden se ptal druhého, jestli jde do Severky na film. 'Nikam nejdu. Už mám těch filmařů dost z toho, jak to tady natáčeli,' odpověděl ten druhý. Vsadím se, že sem za pár týdnů bude každého vodit a chlubit se, že se tady točil ten film s Čermákem," směje se Rudiš a nese si pivo na zahrádku, kde na něj čeká pár novinářů.
Byl jste 17. listopadu 1989 na Národní třídě, kde dal hlavní hrdina Národní třídy první ránu, která uvedla dějiny do pohybu?
Nebyl, protože jsem vyrůstal v Českém ráji, odkud tenkrát cesta do Prahy trvala daleko déle než teď. Bylo mi 17 a chodil jsem na gymnázium v Turnově. Na Národní třídu ale tehdy šel třeba můj nakladatel Joachim Dvořák a ten mě vlastně přivedl na myšlenku zapojit ten velký dějinný zvrat do nějakého příběhu.
Ve své tvorbě rád čerpáte z historek, které někde zaslechnete nebo odpozorujete. Má reálný předobraz i postava sídlištního rváče Vandama, který se stal ústřední postavou Národní třídy?
Má, i když můj známý, podle něhož jsem Vandama napsal, chce radši zůstat v utajení. Potkal jsem se s ním u piva a je to bratr mého dobrého kamaráda. Zaujal mě tím, že to je takový něžný a sečtělý rváč. Najdete u něj přitažlivý osobnostní konflikt. V jádru má dobrou povahu, jenom se občas rád popere. Jednou mi dal takovou lekci o životě. Podíval se na mě a říkal: "Ty cvičíš!" Já na to: "Jo, tak trochu." Zeptal se mě, kolik dělám kliků, a když jsem odpověděl, že jich dám třicet, řekl mi: "Tak jich dělej třikrát třicet!"
Tím se rozjel dialog, který jsem si ještě ten večer zapsal, a později jsem ho rozvětvil do povídky. Přečetl si ji můj kamarád Jirka Honzírek z brněnského Divadla Feste a přišla mu natolik super, že ji chtěl pro svou scénu zpracovat jako hru. Představení se hraje dodnes a rok po jeho prvním uvedení vyšla Národní třída i jako kniha.
Kniha hodně stojí na Vandamově vnitřním monologu, což nahrává divadelnímu ztvárnění, ale pro film jste ji, předpokládám, musel poměrně výrazně upravit.
Ano, Národní třídu jsem napsal v divadelní du-formě, kdy vypravěč neustále promlouvá k publiku. Tím pádem jsme s režisérem Štěpánem Altrichterem, který se na scénáři podílel, museli výrazně rozvést některé další postavy. Třeba hospodskou Lucku, kterou má Vandam rád a bojuje o ni, nebo Vandamova protivníka, který Lucku vydírá a snaží se ji připravit o Severku. Se Štěpánem jsme tak ve filmu výrazně posílili konflikt mezi lidmi, kteří padají do dluhových pastí a neví co dál a žraloky, kteří chtějí pohltit a zpeněžit všechno, co je k prodeji. To vnímám v současnosti jako velké téma.
K němu se určitě ještě dostaneme, jen bych ještě na chvíli zůstal u hlavní postavy. Při čtení mi přišlo, že Vandam rvačky vyvolává hlavně proto, že se při nich cítí silný a že ho tyhle momenty vrací do dob, kdy chlapi byli ještě chlapi. Realita současného světa mu totiž připomíná, že není silák, ale outsider, který v ní nedovede obstát.
Přesně tak, Vandam nachází útěchu v minulosti a podobný přístup dnes můžeme pozorovat u části voličů konzervativních populistických stran. Ti hlasují tak, jak hlasují, protože nerozumí dnešnímu světu a touží se vrátit někam zpět. To ale vůbec nemusí znamenat, že jsou špatní nebo zlí. Možná je chyba spíš na straně nepopulistických politiků, kteří se jim fungování současné doby nesnaží dostatečně vysvětlit. Možná je tihle politici nechávají napospas populistům, což jsou zase další žraloci, kteří zklamané lidi jenom využijí a vydělají na nich peníze.
Vandam i ostatní štamgasti z hospody Severka jsou vlastně typickými představiteli společenské vrstvy, o které se dnes v české veřejné debatě říká, že se na ni po revoluci zapomnělo. Uvědomoval jste si, že píšete výpověď skupiny, která je z polistopadového vývoje rozčarovaná, už v roce 2012, kdy jste na Národní třídě pracoval?
Už tehdy jsem to kolem sebe cítil. Vždycky jsem chodil jak do pražských a berlínských kaváren, tak do normálních hospod nebo do sauny u nás na venkově v Českém ráji, kde příběhy lidí, kteří po revoluci neuspěli, slýcháte. Někteří čtenáři a recenzenti mi v roce 2013, kdy kniha vyšla, nechtěli věřit, že takoví lidi existují. Přitom jsem teď několik takových potkal i tady na pražském sídlišti cestou z metra. Najednou jsem zaslechl: "Co to tady je za hipstery dneska večer? Co to sem z centra dorazilo za hezké holky, které by do takové hospody normálně nikdy nepřišly?"
Sám se pochopitelně po sametové revoluci cítím být na straně těch úspěšných. V 17 letech se mi otevřel svět. Do té doby jsem si ani nedokázal představit, že bych se třeba v západním Německu svezl vlakem a najednou jsem studoval na Svobodné univerzitě v západním Berlíně nebo jsem se díky stipendiu na měsíc podíval do Curychu. Dneska skoro pořád cestuju mezi Prahou a Berlínem, a protože většinu roku trávím v Německu, musím svým známým v Českém ráji, kam se pravidelně vracím, obhajovat německou politiku. V sauně, kterou navštěvuju, mám samozřejmě přezdívku Němčour.
Jak se člověku, který stojí po revoluci na straně vítězů a navíc má takovou přezdívku, daří vést dialog s lidmi, co se cítí být poražení?
Dost těžko. Lidem, co se mnou nesouhlasí, se nesnažím nic vyvracet a spíš si s nimi povídat. Kolikrát se u toho samozřejmě rozhádáme, ale ve finále se zase smíříme a jdeme dál. Myslím, že je důležité spolu mluvit, protože jakmile dialog přerušíme, budou se zákopy mezi námi jenom zvětšovat. Samozřejmě jsem ale sám několikrát zažil i situaci, kdy to nešlo. Dostal jsem nálepku pravdoláskaře a tím to skončilo.
Jaroslav Rudiš (47)
- Pochází z Lomnice nad Popelkou. V Liberci vystudoval pedagogiku se zaměřením na dějepis a němčinu, ale vedle učitelského povolání si vyzkoušel taky práci diskžokeje, manažera punkové kapely nebo hotelového portýra.
- Působil také jako novinář a dva roky strávil díky novinářskému stipendiu na Svobodné univerzitě v Berlíně. Právě tam vznikla na základě novinových povídek jeho spisovatelská prvotina Nebe pod Berlínem z roku 2002, která se dočkala překladu do sedmi jazyků.
- Na Nebe pod Berlínem volně navazovaly jeho další romány Grandhotel (2006) a Potichu (2007). Fascinaci hudbou a železniční dopravou, která se prolínala už jeho debutem, zúročil i v románu Konec punku v Helsinkách z roku 2010.
- Vydal také novely Národní třída (2013) a Český ráj (2018). V první jmenované se vcítil do role sídlištního rváče Vandama a letos ji společně s režisérem Štěpánem Altrichterem převedl na stříbrná plátna.
- S výtvarníkem Jaromírem Švejdíkem spolupracoval na komiksu Alois Nebel. Příběh málomluvného sudetského železničáře se v roce 2011 také dočkal filmového zpracování. Se Švejdíkem vystupuje také v sedmičlenné kapele Kafka Band, která zhudebňuje romány Franze Kafky.
Kde vidíte příčinu deziluze, kterou část Čechů po sametové revoluci prožívá?
Myslím, že si spousta z nich demokracii spojovala s konzumem. Svobodu si mnozí představovali tak, že konečně budou mít všechno, co mají na Západě. Od 90. letech tady hodně koloval příslib, že budeme mít platy jako v západním Německu. To se ale mimochodem nesplnilo ani ve východním Německu. Východní Němci pořád vydělávají výrazně méně a zároveň mají i nižší důchody. Podobně jako Češi řeší na venkově například nedostatek lékařů.
Proto si říkám, kde se v Češích ta frustrace bere, protože navzdory tomu všemu se většině z nás daří dost dobře. I u nás v Českém ráji jsou hospody plné, lidi žijí kulturou, jezdí na dovolenou nebo chodí do sauny. Možná je to věčné remcání naší hlubokou podstatou, a proto stojí za to občas navštívit nějakou chudší zemi, abychom si uvědomili, že na tom nejsme zdaleka tak špatně.
Přijde mi, že váš optimistický pohled na českou životní úroveň hodně pramení právě z toho, že jste zcestovalý, kosmopolitní intelektuál. Mnoho Čechů ale zahraničí tak procestované nemá, z čehož pak kromě nespokojenosti s životní úrovní pramení i různé zakořeněné předsudky. Vandam je v Národní třídě trefně vystihuje, když říká, že mu nevadí "cikáni, úkáčka, pingpongáči" a tak dále, pokud ovšem nedělají bordel.
Ano, ale označit ho za nácka by přitom bylo hrozně zjednodušující. Vandam sice někdy vede nenávistné kecy, ale pak zjistíte, že se za nimi skrývá smutný a křehký hrdina. Násilí a drsné řeči jsou jenom maska, kterou se svou zranitelnost snaží překrýt. Tohle, myslím, platí i pro velkou část Čechů. I když si nasazují tuhle naštvanou, nedůvěřivou slupku, tak by člověku v nouzi pomohli. Někomu to může připadat naivní, ale já věřím, že v každém z nás se občas najdou nějaké humanistické ideály.
Pokud se budeme bavit o tom, jak se někteří Češi staví k imigrantům, možná by pomohlo, kdyby jen vyjeli do Berlína. Uprostřed jeho zcela kosmopolitní čtvrti Neukölln, kde se míjejí Turci, Němci, Američani i Izraelci, leží mimo jiné česká vesnice. Dnes v ní žije už třeba 15. generace potomků českých uprchlíků. Ti z Čech a hlavně z Podorlicka odešli po bitvě na Bílé hoře, bylo jich několik stovek a možná i tisíců. Usadili se především v Berlíně a v jejich vesnici dodnes stojí socha pruského krále, kterému Češi děkují za to, že je přijal. Na některých domech tam pořád najdete česká jména a je škoda, že o příbězích těchto imigrantů mnoho Čechů vůbec neví.
Zmiňoval jste, že východní Němci dnes čelí podobným problémům jako Češi. V čem byla jejich dějinná zkušenost po roce 1989 stejná a v čem se naopak lišila?
Přijde mi, že na některé spolkové země dopadla změna režimu po pádu berlínské zdi možná ještě radikálněji než na nás. V Německu sice vůbec neznají problém s oligarchy, který sužuje Čechy, ale když se projdete po saském venkově, zjistíte, že městečko srovnatelné velikosti jako Lomnice nad Popelkou působí polomrtvě. Půlka obyvatel ho opustila, takže tam najdete jednu hospodu a jeden supermarket, ale už tam nebude kino ani autobusové a železniční spojení, což jsou v Lomnici naprosto běžné věci.
Ve východním Německu se toho po revoluci hodně zavřelo a jeho obyvatelé se proto teď cítí odříznutí. Ti mladší se stěhují do Drážďan, do Lipska a do Berlína, nebo rovnou odcházejí do západního Německa a už se pravděpodobně nikdy nevrátí. Populace v menších obcích tak stárne, vyvstávají existenční problémy, které se dlouho neřešily, a těch se uchopí strana AfD. Řekne, že lidem rozumí, ale de facto pro ně taky nic neudělá.
Češi si často představují, že Německo je jedna země, ale ono je to ve skutečnosti několik velmi složitě pospojovaných zemí, které mezi sebou mají výrazné rozdíly a vzájemná historická pnutí. K Sasku a k Bavorsku má ale Česko dlouhodobě velmi blízko. Češi z pohraničí dodnes udržují velmi čilé kontakty s obyvateli bývalé NDR, protože za totality Čechům nezbývalo nic jiného než jezdit do východního Německa a východní Němci zase trávili dovolenou u nás.
Sám jste v jednom rozhovoru popisoval, jak jste se už v dětství kamarádil s vrstevníky zpoza hranic. Ze současné společenské diskuse se přitom zdá, že se Češi před Němci spíš uzavírají.
Taky si všímám, že u nás tendence k uzavřenosti spíš sílí. Je to naše historická prohra. Vzešli jsme z ryze multikulturního státu, z Rakouska-Uherska. Každý z nás má pravděpodobně v rodině předka, který sloužil v rakouskouherské armádě a potkal se tam s dalšími obyvateli stejného státu hovořícími úplně jinou řečí. Pak ale vzniklo Československo a začali jsme se čím dál víc izolovat. Nacisti pozabíjeli Židy, Češi si po válce vyhnali Němce a nakonec se od nás ještě odtrhli Slováci. Proto jsme teď v naší zemi tak nějak sami.
Dějiny střední Evropy se vinou i vaším novým románem Winterbergova poslední cesta, k jehož napsání vás prý inspiroval východoněmecký kamarád, který v sobě cítí historické dědictví bitvy u Hradce Králové. V čem je pro něj ta událost tak důležitá?
Jeho předci u Hradce Králové bojovali jak na straně Prusů, tak na straně Rakušáků. Ta bitva pro něj má ale vedle osobního významu i význam metaforický, protože ve střední Evropě přehodila historické výhybky. Hned po ní se pod pruskou nadvládou sjednotilo Německo a Rakousko zase v zahraniční i vnitřní politice citelně oslabilo. Začaly v něm naopak posilovat různé nacionalismy a monarchie se postupně otřásala. Zároveň po Hradci Králové následovalo 50 let bez jakékoli války, takže to bylo období velkého hospodářského růstu. Nacionalismus ovšem v těchto letech bujel i v Prusku a někteří historici se domnívají, že zapříčinil první i druhou světovou válku.
Všechny tyhle souvislosti si můj kamarád uvědomuje, a tak cestuje po střední Evropě s bedekrem z roku 1913, vůbec posledním bedekrem pro Rakousko-Uhersko, který zná skoro nazpaměť. Několik cest jsem s ním absolvoval a vždycky při nich z bedekru čte, aby porovnal, co se s dnes už neexistující zemí za těch víc než 100 let stalo. Kdybyste to taky absolvovali, tak budete překvapení, kolik věcí zůstalo beze změn. Třeba nádraží, která vypadají napříč bývalými zeměmi monarchie všechna stejně, nebo habsburská žlutá barva, kterou najdete na úředních budovách ve Lvově, v Sarajevu, v Záhřebu, v Budapešti i v Praze. Román jsem tak napsal jako ódu na střední Evropu a na příběhy, které nás spojují.
Hlavním hrdinou Winterbergovy poslední cesty je skoro stoletý stařík. Předpokládám, že váš kamarád není tak starý.
Ne, to je padesátník. Winterberg paradoxně vychází více ze mě a je to asi nejvíc autobiografická postava, co jsem napsal. Přestože mi není 99, moji kamarádi by vám potvrdili, že taky trpím návaly historie, procházím skrze dějiny, hledám asociace, a když se rozpovídám, tak nejdu zastavit.
Jak reagují vaši kamarádi z Lomnice nad Popelkou, když s nimi v sauně začnete rozebírat dějinné souvztažnosti střední Evropy?
Tak to pozor, do sauny se mnou chodí spousta velkých čtenářů. Vůbec je nepodceňujte. Třeba s mým kamarádem Milanem, který se stal předobrazem jedné z hlavních postav mého loňského románu Český ráj zasazeného právě do prostředí sauny, se klidně můžete bavit o Kafkovi. To stejné platí i o dalších mých kamarádech. Nejdřív probereme včerejší derby Sparta versus Slavia, pak Kafkův Zámek a nakonec se dostaneme k tomu, kde točí nejlepší pivo.
Winterbergovu poslední cestu jste napsal v němčině, byla nominovaná na cenu letošního lipského knižního veletrhu a stala se vaší dosud nejprodávanější knihou v Německu. Čím je český spisovatel pro Němce přitažlivý?
Myslím, že je na české literatuře pořád zajímá určitá tragikomičnost a švejkovský humor. Očekávají od ní lehkost spojenou s melancholií, ale právě i motiv člověk versus dějiny, jaký znají ze Švejka. Německá literatura mi někdy přijde zbytečně formální a odtržená od života. Mně jsou bližší postavy jako Vandam, které by člověk mohl potkat někde ve vlaku, nebo v hospodě.
Video: Divoký odsun? Masakry organizoval stát, viníky pak využili komunisti, říká Padevět
