Vandam v podání Hynka Čermáka je místním idolem jednak proto, že stejně jako belgická hvězda akčních filmů Jean-Claude Van Damme dělá 200 kliků denně, a pak také proto, že tenkrát 17. listopadu 1989 na Národní třídě dal první ránu a "odstartoval revoluci". Co na tom, že na té straně, která měla pendreky a uniformy.
Talentovaný režisér Štěpán Altrichter po ambiciózním debutu Schmitke zfilmoval knihu Jaroslava Rudiše. A také ve svém druhém snímku se pohybuje ve zvláštním prostoru "mezi světy".
Schmitke se odehrával v česko-německém pohraničí, v Krušnohoří, kam se vydal německý protagonista, poněkud ztracený uprostřed českého chaosu. Ten film kličkoval mezi žánry. Absurdity a výsměch čecháčkovským zvykům střídalo mysteriózní krimi.
Národní třída je přímočařejší černá komedie s dramatickými prvky. I ona, ačkoli se odehrává na pražském sídlišti, hned v úvodu bere diváky do lesa, nad vrcholky stromů. Ty ve snímku lemují sídliště Jižní Město nejen geograficky.
Altrichter se spoluscenáristou Rudišem sice do přízemního světa piva, rumu a malého českého rasismu či sexismu nechávají vstupovat mysteriózno v o poznání menších dávkách než ve Schmitkem, přesto je podstatnou - a poněkud problematickou - částí poetiky filmu.
Tvůrci zaslouží uznání, že postavou Vandama vstupují do myslí těch lidí, na které veřejné debaty zapomínají. Těch, kdo nedůvěřují nikomu, kterým se v životě nedaří a kteří rádi skáčou po jednoduchých řešeních, ať už pomocí pěstí, nebo u volebních uren.
Vandam je velkohubý, narcistní a přitom zakomplexovaný. V životě neměl ty nejlepší vzory, po vlastním štěstí si ale značnou měrou šlapal sám. Svět vnímá jako sérii válek a mezidobí mezi nimi. Jeho pochmurný panelákový byt je oblepený mapami dávných historických bitev. A jak tvůrci pozvolna poodhalují informace o jeho minulosti, Vandam přestává být jen hláškujícím buranem. Stává se stále smutnější figurou, k níž není tak těžké cítit empatii.
Když je člověku životním kompasem otec s lahváčem v ruce, jehož jediné životní moudro zní, že knedlo vepřo zelo je klasický český trojboj, má od dětství poměrně jednoznačně nastavené hodnoty.
Národní třída v něčem může plnit podobnou úlohu jako seriál Most!. V humorné zkratce ukazuje lidi z okraje společnosti, aniž by je karikovala. Jenže film se ve snaze o empatickou polohu nakonec dotýká opačného problému. Vandam je i přes všechny své povahové a jiné vady až příliš sympatický. Jeho představitel Hynek Čermák rozdává průpovídku za průpovídkou, dokazuje, že i chlap s pěstí místo mozku se dovede zamilovat.
Zatímco režisérův předešlý snímek Schmitke byl možná až příliš ambiciózní v rozpětí poloh a zamotané zápletce, Národní třída naopak říká poněkud málo. Je ostatně založená na neustálém opakování téhož, především ústy vypravěče a jeho věčných monologů na téma "Valej ti do hlavy, že…".
Vandam se točí ve spirále sebeutvrzování, k němuž ani nepotřebuje temná zákoutí internetu s jeho "alternativními" pravdami. Nenávidí vše, co lze nazvat slovem establishment, drží se otcovy mantry, že věřit může jen sám sobě. Ta však v této pokřivené opilecké poloze vede především k typickému remcání, že "všechno je k ničemu". I když Vandam by použil jiný slovník.
Film nešetří vulgarismy, což by sám o sobě nebyl problém, kdyby dále neposilovaly obraz rázného lidového hrdiny. Divák je místy na vážkách, nejen v tom, zda si hrdina navzdory svým zoufalým činům zaslouží soucit. Chvílemi hrozí, že si člověk položí otázku, zda tento poněkud xenofobní křupan náhodou nemůže mít v něčem pravdu.
Ty ambivalence jsou ve filmu jistě naschvál, režisér Altrichter už v debutu rád znejisťoval diváky. Ale tentokrát jako by až příliš často myslel na to, jak je především pobavit.
Altrichter je rozhodně velmi šikovný režisér, dovede pracovat s proměnami atmosféry, natočit scénu honu na divočáka mezi paneláky tak, aby v ní byl kus bizarnosti i jakési až dojemné lidské vzájemnosti s takřka nadpřirozeným oparem.
Střihem, kamerou i užitím podivného německého "veksláckého" rapu promění jízdu starou škodovkou v adrenalinovou a zároveň komickou scénu. Navíc s pomocí svého stálého rumunského spolupracovníka za kamerou Cristiana Pirjola umí být hercům nablízku a dostat z nich maximum.
Skvělá je jak Kateřina Janečková v roli servírky a Vandamovy lásky Lenky, tak Jan Cina coby roztěkaný feťák s přezdívkou Psychoun.
Černá komedie se tu ovšem pere s dramatičtějšími polohami a s až osudovou perspektivou - s pohledem z vrcholků stromů, se spirituálními tóny Pergolesiho skladby Stabat Mater. Národní třída se tak pokouší pohybovat mezi nebem a zemí, mezi zemitostí a přízemností a nevyzpytatelnými hrami osudu za doprovodu barokních harmonií.
Jenže tato "kódová řeč" nekončí v plodné mnohoznačnosti, ale spíše ve zmatku. Jsou tyto nadpozemské okamžiky ironií odrážející Vandamův dětinsky jednoduchý svět laciné válečnické mystiky? Máme je brát také trochu vážně?
Při odchodu z kina se otázky brzy rozpouštějí a vyvanou. A v mysli nakonec více utkví scénky, v nichž se těsně před propuknutím hospodské rvačky uvažuje nad rozdílem, jak se v Brně a Praze nazývá ženský pohlavní orgán. Což je kapku na pytel.
Národní třída
Režie: Štěpán Altrichter
Falcon, česká distribuční premiéra 26. září