Hypersenzitivních lidí je v populaci asi dvacet procent. Jak poznáme, jestli do skupiny vysoce citlivých sami nepatříme, nebo jestli někoho takového nemáme ve svém okolí?
Prvním rozlišovacím kritériem je hloubka zpracování informací. Hypersenzitivní lidé nad vším hodně přemýšlí. Všechno analyzují a propojují to s dalšími věcmi. Small talk o počasí je nenaplňuje. Když už s někým vedou rozhovor, mají tendenci z něj dostat víc, zjistit, kým opravdu je a jaké prožívá emoce.
Druhým poznávacím znamením je pak reakce na podněty. Hypersenzitivní člověk má velmi citlivou nervovou soustavu, takže ho nic nenechá chladným. Momentálně například sedíme v hlučné kavárně, kde na nás proudí mnoho impulsů. Protože jsem hypersenzitivní, všechny zprávy zvenku se mě nějak dotknou, žádná nepropluje jen tak kolem. Vysoce citlivým lidem proto ostatní často vyčítají, že si věci příliš berou. Slýcháme, ať to necháme plavat, vždyť to přece nic není. Pro nás jsou ale mnohdy důležité i detaily.
Vyskytuje se hypersenzitivita v některých sociodemografických skupinách častěji než v jiných? Leckdo by vyšší citlivost mohl připisovat například ženám, introvertům nebo mladé generaci.
Z výzkumů vyplývá, že je mezi hypersenzitivními lidmi rovnoměrné zastoupení mužů i žen. Je sice pravda, že se vysoká citlivost častěji vyskytuje u introvertů, ale zároveň je mezi námi až 30 procent extrovertů. Spousta lidí se navíc na škále introverze a extroverze pohybuje někde mezi. Míra citlivosti se pak neodvíjí ani od životní úrovně, jak by někdo mohl předpokládat.
Jestli byla dřív hypersenzitivita ve společnosti stejně rozšířená jako dnes, bohužel nevíme. V minulosti nebyla tak dostupná terapeutická péče ani nebylo zvykem tolik mluvit o emocích, takže nám chybí data. Ve svém okolí jsem ale například narazila na řadu vnímavějších, empatických mužů, kteří svou citlivost utápěli v alkoholu. Stali se z nich osamělí pijáci, kteří už život vzdali. Alkohol pro ně byl akceptovatelnou formou, jak v sobě hypersenzitivitu udusit. Vytěsnění bývalo běžnou praxí, lidé svou citlivost brali jako slabost.
K práci terapeutky jste se dostala, až když jste ve třiceti zjistila, že k hypersenzitivním lidem sama patříte. Předtím jste dělala manažerku v oblasti obchodu. Vnímala jste dřív vlastní citlivost taky jako slabost, kterou je lepší skrývat?
Určitě. Pocházím z Beskyd, z ocelového města Třince a vždycky mi přišlo, že se tam pěstuje nejen odolnost, ale i větší hrubost. Lidé tam nedávali tolik najevo, co prožívají uvnitř, skrývali se za drsnou fasádu. Proto jsem se tím snažila řídit taky. Citlivější lidé potřebují pracovat vlastním tempem, mnohem více odpočívat, mnohem více času trávit v tichu. To se mi ale vůbec nehodilo, potřebovala jsem držet tempo s ostatními, takže jsem se dlouho překonávala a pak jsem byla v pracovním i osobním životě úplně vyčerpaná.
Když jsem zjistila, že za vším stojí citlivost, hodně se mi ulevilo. Zároveň jsem si uvědomila, že mám díky hypersenzitivitě jisté dary, které jiným mohou chybět. Dlouho jsem si totiž myslela, že to, co vnímám já, vnímají všichni ostatní, akorát já jsem z toho unavená a moc si to beru. Nenapadlo mě, že mám intuici, která není tak obvyklá a může mi naopak pomoct.
Řada firem dnes ale vyzdvihuje naopak odolnost, výkonnost, rychlost a flexibilitu. Jak se vysoce citliví lidé mohou v takovém prostředí pohybovat, aniž by je úplně semlelo?
Těžko. Citliví lidé špatně snáší tlak. Když je ho příliš, úplně se zablokují. V rychlém tempu začnou dělat chyby a postupně práci přestanou zvládat. Ve firmách, které kladou důraz hlavně na efektivitu a snaží se ze zaměstnanců vytěžit co nejvíc, hypersenzitivní lidé odpadávají jako první.
Potřebují motivovat jemnějším způsobem, pozitivně stimulovat a naladit. Teprve pak se dostanou do flow a vydají ze sebe to nejlepší. Hypersenzitivní lidé jsou totiž jako orchideje. Pokud nemají vhodné podmínky, tak jenom živoří a vypadají, že uhynou. Když o ně ale začnete správně pečovat, tak najednou vykvetou a překonají i ostatní kytky. S dobrou živnou půdou se jejich přednosti ještě zvýrazní.
Kterými vlastnostmi mohou hypersenzitivní lidé v práci naopak vynikat?
Vynikají například kreativitou, často bývají nadaní nejrůznějšími uměleckými talenty. Jenže tvůrčí lidé bývají zároveň křehcí. Představte si, že byste byl hypersenzitivní a v redakci by na vás tlačili, abyste psal články co nejrychleji a ještě o tématech, na která nejste úplně připravený. V takové situaci by z vás nic moc kloudného nevypadlo. Kdybyste ale dostal prostor, který potřebujete, dokázal byste dát článkům obrovskou péči a vytvořit něco opravdu zajímavého.
Další vlastností, která se dá dobře zužitkovat, je intuice. Pokud zůstanu u vaší profese, hypersenzitivní člověk dovede intuitivně vycítit, která společenská témata by mohla být zajímavá, protože si hodně všímá, co se kolem něj děje. Vysoce citliví lidé taky bývají lepidlem kolektivu. Snaží se na ostatní napojit, předcházet konfliktům a už v zárodku upozorňovat na nedostatky, které by v budoucnu mohly znamenat mnohem větší problémy.
Vysoce citlivým lidem taky hodně záleží na tom, jak je druzí vnímají. I když jsou plní myšlenek a emocí, nedovedou je tak snadno projevit.
Ano, až postupným sebepoznáváním můžeme dospět k tomu, jak svoje vnitřní pochody se světem sdílet. Když budu setrvale zahlcená a nebudu myslet na svoje hranice, skončím po pár hodinách tak vyčerpaná, že nebudu schopná ani normálně komunikovat. Na všechny otázky ze svého okolí už budu jenom odsekávat, moje vnější fasáda bude vypadat tak, že se se mnou nikdo nebude chtít bavit. Pokud si budu naopak uvědomovat, že třeba tady, v hlučné kavárně nevydržím sedět déle než dvě hodiny, dokážu vám už lidským způsobem říct, že musím odejít.
Musíme se o vlastní citlivosti naučit komunikovat tak, aby jí druzí porozuměli. Ráda například používám příměr, že se cítím, jako bych na obou rukách měla padesát prstů a každým prstem právě ohmatávala něco nového. Najednou musím zpracovat tolik vjemů, že potřebuju ticho. Když to svým blízkým názorně vysvětlím, nikdo proti tomu nic neřekne. Pokud ale překročím svoje hranice a zničehonic na ně začnu křičet, nebudou logicky chápat, co se děje.
Aby toho nebylo málo, hypersenzitivní lidé bývají mnohem vnímavější vůči emocím druhých lidí. Trápení svých blízkých prožívají jako svoje vlastní, což je další nápor na jejich osobní hranice.
Ano, i v tomhle případě přitom vlastní hranice často překračujeme. Vstupuje do toho naše typická vlastnost - ohleduplnost. Přejeme si, aby lidem okolo nás bylo dobře, a věříme, že pak bude dobře i nám. Máme tendenci o druhé pečovat a zároveň chceme, aby naši péči opětovali, nebo ji aspoň ocenili. Když se nám ale nedaří blízkému člověku pomoct a vidíme, že se pořád cítí blbě, býváme strašně zklamaní a považujeme to za svoje selhání. Pokud se náš kolega rozvádí, zatěžují nás jeho vztahové trable podobně jako jeho, protože je prožíváme s ním. V některých párech jsou zase muži natolik naladění na svoje partnerky, že s nimi prožívají porod i menstruaci.
Nedostávají se pak hypersenzitivní lidé častěji do toxických vztahů, ve kterých sami sebe zcela upozaďují?
Takové vztahy bývají poměrně časté, zvlášť když vysoce citliví lidé vyrůstali s rodiči, kteří je nenaučili vlastní hranice respektovat. Když se pak setkají s toxickým člověkem, který potřebuje hodně prostoru a odezvy, otevírají mu automaticky dveře až do své intimní zóny a chybí jim zábrany, aby se vůči němu vymezili.
Pro své klienty organizujete mimo jiné terapie v lese. Jak může hypersenzitivním lidem pobyt v přírodě pomoct?
Nacházíme tam klid. Dneska ráno mě například vzbudil zpěv ptáků, který nám podobně jako jiné přírodní zvuky aktivuje parasympatikus a dostane nás do relaxu, i když může být poměrně intenzivní. Při terapiích v lese jde ale hlavně o zážitek z putování, které považuju za skvělou metodu psychohygieny. Když se delší dobu touláte krajinou, můžete se při chůzi podívat do svých vnitřních šuplíků a zjistit, jaká témata máte pořád nabitá emocemi nebo je nemáte dostatečně uložená, aby vás nezatěžovala. Můžete se k nim průběžně vracet a nacházet nová řešení.
Když nejste zavření mezi čtyřmi stěnami, ale díváte se do krajiny, můžete nad situacemi získat nadhled. Pohyb v nás probouzí akceschopnost. Některé problémy se nám najednou zdají malicherné, uvědomujeme si, že můžeme udělat nějakou změnu a že nemusí být tak náročná, jak jsme si představovali. Zároveň v přírodě poměrně rychle získáváme důvěru vůči člověku, se kterým putujeme. Někdy se stačí hodinu společně procházet, abychom odložili některé svoje rozpaky nebo obrany a dokázali se s druhými propojit. Při chůzi se nedíváme do očí, ale před sebe, takže ztrácíme stud a témata mohou volně plynout.
