Film Dvě slova jako klíč se zčásti odehrává na indonéském ostrově Siberut, který navštěvujete už pětadvacet let. Jaké bylo vyrazit tam tentokrát s filmovým štábem?
Trochu komplikovanější než obvykle. Vyrazit do pralesa na vlastní pěst a starat se jen sám o sebe je něco jiného, než když s sebou máte štáb se spoustou techniky a musíte zajistit, aby se nikomu nic nestalo nebo aby vám přístroje nezahučely v bahně. Navíc jsme točili za covidu, takže kdyby měl někdo ze štábu pozitivní test, museli bychom automaticky všichni do karantény, kde bychom všechny peníze na film projedli. Proto jsme prosili všechny svaté, aby žádný takový scénář nenastal, a naštěstí nás vyslyšeli.
Byl jste tvůrcům filmu dobrým průvodcem? Uchránil jste je před všemi nástrahami, které v pralese na člověka číhají?
Kdykoli někoho pralesem provázím, bývám dost opatrný. Takže jsem například všechny varoval, že tam žije dvaatřicet druhů většinou prudce jedovatých endemických hadů, kteří se nikde jinde nevyskytují, a neexistují proti nim séra. Nabádal jsem je, ať se dívají, kam šlapou a taky kam kladou ruce, protože jsou i stromoví hadi. Radil jsem jim, ať si vezmou pevnou kotníčkovou obuv a ať hlavně do pralesa nechodí v noci. Pak nám ale stejně nic jiného nezbylo, protože jsme potřebovali sehnat jednoho šamana a domluvit se s ním na natáčení v jiné chýši, než kde jsme měli točit původně. Vyrazili jsme tedy s režisérem Danem Svátkem na noční pochůzku a on se mě celou dobu vyděšeně ptal: "Pepo, neříkal jsi náhodou, že v noci nemáme nikam chodit?"
Siberut obývá domorodý kmen Mentawajců, jejichž řeč jste se během svých cest naučil. Jak těžké ale bylo jim vysvětlit, o co těm bílým Evropanům s kamerou jde, a přimět je na filmu spolupracovat?
Zas tak obtížné to nebylo, protože Siberut se v posledních dekádách hodně proměnil. Když jsem tam byl před pětadvaceti lety poprvé, tak se Mentawajci třeba ještě lekali, když jsem je nahrával a pak jsem jim ze záznamu pouštěl jejich zpěv. Dneska už jsou naproti tomu na všechny diktafony, foťáky i kamery zvyklí. Vnější svět vnímají mnohem víc než v minulosti, kdy pro ně nic jiného než jejich kmen, prales a okolní oceán neexistovalo. Tušili, že nějaké vzdálené civilizace jsou, ale nic o nich nevěděli. Postupem času k nim ale západní kultura dorazila se vším všudy a jen hrstka Mentawajců žijících na samotě v pralese si ještě původní zvyky uchovává.
David Švehlík v nedávném rozhovoru zmiňoval, jak ho překvapilo, že se v mentawajské vesnici hraje současný pop, pije kola a mladí kluci tam běhají s telefony.
Ano, proto teď byla spolupráce s Mentawajci relativně snadná a mám pocit, že je natáčení i bavilo. Už jsem si zvykl, že kdykoli na Siberutu někoho fotím, tak foťák schválně nejdřív vytahuju jen naprázdno, abych lidi zbavil ostychu. Proto jsme s Mentawajci zezačátku natočili pár scén, u kterých jsme věděli, že se nepoužijí. Pak se nám to vrátilo, když už jsme filmovali naostro. Podle Dana podali před kamerou tak skvělý výkon, že je divák nerozezná od profesionálních herců.
V jedné scéně můžeme vidět i rituál, během něhož Mentawajci společně s herci Davidem Švehlíkem a Ivanem Fraňkem tancují a postupně upadají do transu. Povedlo se vám tyhle záběry před kamerou zinscenovat, nebo jste jen zdokumentovali skutečný obřad?
Všechno bylo zinscenované. Z vlastní zkušenosti vím, jak takové rituály probíhají, takže jsem šamana požádal, jestli by transové tance mohli předvést před kamerou. Vysvětlil jsem mu, že se k nim připojí naši dva herci a pokusí se tancovat s nimi. Jenom jsem mu schválně neprozradil, že se jednomu z nich během rituálu něco stane. Trochu jsme to na Mentawajce nahráli, aby pak jejich reakce byly co nejživější, aby byl ve filmu skutečně vidět jejich údiv.
Jakou zkušeností jste si při rituálu prošel vy sám? Lze ho přirovnat k nějakému psychedelickému zážitku?
Ano, zažil jsem podobný stav, jako když si člověk vezme látku, která mu změní vědomí. Zajímavé je, že Mentawajci žádné drogy ani alkohol nepotřebují a do transu se dostávají samotným tancem. Tancují několik hodin a postupně se dostávají do jiných světů. Mají se při tom potkávat s dušemi svých zemřelých předků, což jsem sám nezažil. Pocítil jsem ale stav absolutního klidu, jako by celý svět kolem mě najednou zpomalil, což bylo moc příjemné. Když už jsem pak začal vnímat, že se se mnou něco děje, tak jsem z tance radši vystoupil. Říkal jsem si, že sám na Siberutu duchy svých předků nemám a že nevím, koho bych mohl potkat, tak jsem těsně před závěrečnou fází přestal tancovat.
Mentawajci ještě ve druhé polovině 20. století praktikovali kanibalismus. Zavedl jste na tohle téma během svých návštěv řeč, nebo jste se mu radši obezřetně vyhýbal?
Ptal jsem se jednoho šamana, který se stal mým kamarádem a který byl nejstarším členem své komunity, jestli někdy ochutnal lidské maso. Nejdřív mi na první dobrou řekl, že ho nikdy nejedl. Pak jsme spolu ale jednou večer seděli a on mi zničehonic povídá: "Ale prsty a uši byly nejlepší." Dodnes nevím, jestli si dělal legraci, nebo to myslel vážně.
V téhle souvislosti se mi nicméně vybavuje ještě jeden vtipný zážitek. Mentawajci mi hned při mojí první návštěvě dali takové hloupé jméno - Prsatý muž, v jejich jazyce Si Lap Lap. Každou chvíli mi sahali na prso, protože jsem byl oproti nim strašně silný. Mentawajští muži naopak bývají šlachovití, svalnatí, nemají na těle ani gram tuku. Takže za mnou chodili dospělí chlapi, mačkali mi prso a říkali "majeru mukoop", což v mentawajštině znamená dobré jídlo. Nevěděl jsem, jestli si to vyložit tak, že dobře jím, nebo že mě samotného považují za dobré jídlo. Každopádně mi to nebylo úplně příjemné, tak jsem šamana požádal, jestli by s tím nemohli přestat. Řekl mi, že to si s ostatními musím vyřídit sám, že to za mě nikdo neudělá.
Tak jsem se jednou večer u ohně postavil, významně jsem zakašlal a Mentawajci na to: "Pozor, Prsatý muž chce mluvit." Upozornil jsem je, že jsem z kmene Ček, který žije vysoko v horách. Načež mi odpověděli: "My jsme zase z kmene Mentawaj, který žije dole u řeky. A co?" Chtěl jsem jim vysvětlit, jaká u nás vysoko v horách bývá zima, jenže mentawajština pochopitelně nemá slova pro sníh ani kroupy. Tak jsem jim začal popisovat, že když je u nás vysoko v horách velká zima, padají průhledné kamínky z nebe. Mentawajci na mě ohromeně zírali, což mě povzbudilo, a tak jsem jim vylíčil, že když se malincí ptáčci zapomenou schovat v rozsochách stromů, spadnou v té strašlivé zimě zmrzlí na zem a jsou mrtví. Načež jsem triumfoval a řekl jsem jim: "Proto my lidé z kmene Ček máme tolik masa, abychom nezemřeli zimou."
Neříkejte, že vám tu báchorku Mentawajci uvěřili.
Ale ano, napjatě mě poslouchali a říkali si, že musím pocházet z opravdu šílené země. Jen ten můj kamarád šaman byl šťoura. Podíval se na mého parťáka Martina, který se mnou na Siberutu tehdy byl a který vážil třeba padesát kilo i s postelí, a zeptal se mě, jestli z kmene Ček pochází i můj přítel. Musel jsem zalhat a odpovědět, že Martin je z kmene Němec. Tolik jsem si přitom nevymýšlel, protože měl skutečně německou babičku. Martin se přesto urazil a šel si sednout na druhou stranu chýše. Pak za ním přišel šaman a řekl mu: "Nic si z toho nedělej, my máme rádi nejenom lidi z kmene Ček, ale i lidi z kmene Němec."
Nakolik může Evropan přírodním národům, jako jsou Mentawajci, skutečně porozumět a do jaké míry zůstává při veškeré snaze o pochopení stále cizincem?
Na Siberutu jsem byl asi desetkrát a strávil jsem tam celkem rok života, takže si troufám říct, že trochu rozumím jazyku, kterým Mentawajci mluví, jejich náhledu na svět i jejich rituálům a vztahům v jejich komunitě. Kdysi dávno jsem se dokonce sám učil na šamana, i když jsem se jím nakonec nestal.
Nejste jediným obyvatelem bohatého Západu, kterého přitahují přírodní národy. Odkud podle vás tahle fascinace pramení? Může souviset s tím, že ve svém civilizovaném světě plném blahobytu přestáváme nacházet smysl?
Ano, hledáme nějaký ztracený ráj, kde jsou mezilidské vztahy více ryzí, autentické. Mezi Mentawajci jsem třeba nikdy neviděl, že by chlap nebo ženská křičeli na dítě. Tvrdí totiž, že dětská duše je příliš křehká, a kdybyste tedy na dítě křičeli, může jeho duše odejít - dítě může onemocnět, nebo dokonce zemřít. Stejně tak jsem si na Siberutu nikdy nevšiml, že by ženská křičela na chlapa ani že by chlap křičel na ženskou. Mentawajci říkají, že když přestanete ovládat své emoce, tak ztrácíte tvář, a ostatním pak nestojí za to, aby vás poslouchali.
Obzvlášť když se dostanete na poslední mentawajské samoty, kam ještě nedorazila západní civilizace, neujde vám, že tam lidé žijí v naprosté pohodě. Cítíte z nich obrovský vnitřní klid a říkáte si, čím to je. Kde se ta jejich spokojenost bere, když mají zlomek toho, co máme my? Sám jsem si to zdůvodňoval mimo jiné tím, že mezi Mentawajci neexistuje závist. Všichni vlastní stejnou chýši, stejnou kánoi, stejné luky a šípy. Když se někomu podaří něco ulovit, tak si to komunita rozdělí mezi sebou. Nechci to přehnaně idealizovat, protože život v tropickém deštném pralese je neuvěřitelně těžký a místní obyvatelé se například stále potýkají s vysokou dětskou úmrtností. Jejich svět vnitřního ticha mě ale okouzlil.
Proto říkáte, že je Siberut druhým místem na světě, kde se cítíte doma?
Ano, i když tam už navždycky zůstanu cizincem. Přestože jsem se nechal od Mentawajců potetovat nebo jsem od nich kdysi dostal čelenku, musím mezi nimi pořád působit stejně komicky jako obyvatel Nigérie v moravském kroji.
Knihu Dvě slova jako klíč jste začal psát, když jste na Siberut vzal svou nejstarší dceru. Prošli jste si v pralese podobným vztahovým restartem, jaký v románu zažívají mladá Číňanka se svým nevyléčitelně nemocným otcem, když společně vyrážejí do Himálaje, aby si k sobě znovu našli cestu?
Sám jsem měl se svou první dcerou vždycky dobrý vztah. Po absolvování protialkoholní léčby jsem si nicméně řekl, že se svým blízkým budu věnovat daleko víc, že tady budu i pro ně. Proto jsem si udělal takovou soukromou inventuru všech svých vztahů - nejenom s rodinou, ale i s kamarády. Vybavil jsem si, kdo mi ublížil, komu jsem nestihl odpustit nebo komu naopak dlužím omluvu. A mimo jiné jsem si vzpomněl, jak mi nejstarší dcera vždycky říkala, že by se mnou ráda vyrazila do pralesa. Dlouhé roky jsem to odkládal a uvědomil jsem si, že už je načase, abych své sliby začal plnit.
Smíření s vlastními rodiči ve vašem románu řeší i další postavy. Hlavní hrdina se například snaží odpustit svému na lůžko upoutanému otci, který se celý život choval jako sobec, žil jen pro sebe a svou kariéru. Zjistil jste během psaní, jak v sobě člověk může najít dostatečnou velkorysost, aby zapomněl na staré křivdy?
Tu člověk nemusí hledat. Když máte někomu něco odpustit, může vám to pochopitelně nejdřív připadat hrozně bolestivé. Jakmile se ale pro odpuštění s čistým srdcem rozhodnete, zjistíte, že se nejvíc ulevilo vám samotným. Najednou máte staré křivdy vyřízené a nemusíte se jimi nadále zabývat.
Po svém návratu z léčebny a hlavně po noci, kdy jsem se stal hluboce věřícím člověkem, se mi dokonce v hlavě vynořila myšlenka, že bych mohl pomáhat lidem při odchodu z tohohle světa. Vůbec jsem netušil, jestli tady někdo podobné služby poskytuje, tak jsem oslovil jednu kamarádku, která pracuje na jednotce intenzivní péče, na anesteziologicko-resuscitačním oddělení. Řekla mi, že dobrovolníci, kteří chodí za umírajícími, opravdu existují, ale zároveň mi to rozmlouvala. Varovala mě, že mě to dřív nebo později sežere.
Taky mi říkala, že všichni umírající lidé nakonec uvažují o stejných věcech. Nepřemítají o tom, kým byli, jak byli slavní a bohatí nebo co všechno dokázali. Chtějí se bavit jen o tom, komu nestihli odpustit a kdo zase nestihl odpustit jim. Proto jsem si po rozhovoru s ní řekl, proč bych měl čekat na konec života a nedat si svoje vztahy do pořádku už teď. A ten původní nápad jsem zatím taky úplně nezavrhl, třeba se k němu ještě vrátím.
Josef Formánek (54)
- Rodák z Ústí nad Labem vystudoval Střední zemědělskou technickou školu v Roudnici nad Labem. V roce 1992 spoluzaložil geografický magazín Koktejl, kde mnoho let působil jako šéfredaktor. Stál také u vzniku časopisů Oceán, Everest nebo Fénix.
- Jako novinář procestoval přes 30 zemí světa. Nejvíc ho okouzlil tropický prales na indonéském ostrově Siberut, kam se pravidelně vrací a kde se zrodil jeho první román Prsatý muž a zloděj příběhů. Kniha se hned po svém vydání v roce 2003 stala bestsellerem a získala titul nejúspěšnějšího literárního debutu desetiletí.
- Na úspěch románové prvotiny o rok později navázal knihou Létající jaguár, kterou na základě sázky s nakladatelem napsal za výlohou knihkupectví v rekordně krátkém čase 11 hodin a 19 minut. S velkým čtenářským zájmem se pak setkal i jeho román Mluviti pravdu inspirovaný skutečným osudem muže, který bývá přezdíván evropským Forrestem Gumpem.
- V roce 2014 vydal knihu Úsměvy smutných mužů tvořenou zápisky z jeho pobytu v protialkoholní léčebně, podle níž režisér Dan Svátek později natočil stejnojmenný film. Nyní do kin míří adaptace jeho další knihy Dvě slova jako klíč, kterou Svátek také režíroval. Zároveň na podzim vydává deníkovou novinku s názvem Nevím.
V knize se ostatně vyrovnáváte se strachem ze smrti, který nepociťují jen zmínění umírající otcové, ale i autobiografická postava spisovatele. Jak o vlastní konečnosti dnes přemýšlíte? Už jste s ní vyrovnaný?
Strach ze smrti mě provázel většinu života, Česká televize o tom dokonce jednou natočila 13. komnatu. Po noci, kdy jsem se stal hluboce věřícím člověkem, ale můj strach ze smrti zmizel. Nedokážu vám to racionálně vysvětlit, ale když dojde na téma smrti, necítím jakoukoli úzkost. Kdyby za mnou dneska někdo přišel a oznámil mi, že z nějakého důvodu tehdy a tehdy umřu, tak ne že bych to chtěl přivolávat, ale asi bych si řekl, že to tak mělo být. Všichni jsme na tomhle světě jen na omezenou dobu a jednou zase odejdeme. Proto se teď snažím žít tak, abych si někdy v budoucnu nemusel vyčítat, že jsem ze svých snů a plánů něco nestihl. Aby mě při odchodu z tohohle světa nemrzelo, že jsem se třeba málo věnoval rodině.
O noci, kdy k vám podle vašich slov promluvil Bůh, vyprávíte právě i v románu Dvě slova jako klíč. Předtím jste přitom věřící nebyl. Jak jste se po konfrontaci s Božím hlasem cítil?
Začal jsem brečet. Setkání s Bohem mě rozložilo na prvočinitele. Půlka hlavy křičela, že to přece není možné, že jsem se zbláznil. Druhá půlka mi naopak říkala, že to je skutečnost, že přece vím, co vidím a slyším. Celá ta noc pro mě byla děsivá a zároveň nádherná. Celý život si o sobě i o světě kolem sebe vytváříte nějakou představu a zničehonic přijde něco, co vám ji úplně rozmetá. Najednou se jen díváte na trosky hradu, který jste si tak dlouho stavěli, a nic nepoznáváte. Ze začátku jsem tedy prožíval ohromný šok. Připadal jsem si jako zkalený potok. Jakmile ale voda všechen ten kal odnesla, zůstal ve mně už jen hluboký klid, který jsem do té doby nepoznal. A už nikdy jsem nezapochyboval, že to, co vidíme ve svých každodenních životech, není jediná konečná realita.
Jak těžké bylo tuhle spirituální zkušenost sdílet se svým okolím? Předpokládám, že když člověk něco podobného zažije, může na to zůstat úplně sám. Nějakou dobu jste pak koneckonců strávil v psychiatrické léčebně.
Když se mě psychiatři na mou zkušenost ptali a já jsem se jim ji snažil bez zábran popsat, tak mě uklidňovali, že jsme měl jen halucinace náboženského charakteru nebo jsem si prošel psychospirituální krizí. Sám jsem ale věděl, co jsem viděl a slyšel. Uvědomoval jsem si, že tohle je jen jejich verze příběhu. Zároveň jsem necítil potřebu kohokoli přesvědčovat, že pravdu mám já. Ani kromě svých nejbližších kamarádů, bráchy a synovce, jsem o tom nikomu neříkal. Chápal jsem totiž, že by to pro lidi v mém okolí bylo stejně nepochopitelné, jako to bylo pro mě, než se ve mně ten zážitek po dlouhých týdnech usadil.
Bude to znít divně, ale s vírou to mám stejně jako s alkoholem. Stejně jako nikomu necpu, že jsem abstinující alkoholik a že alkohol je svinstvo, nevnucuju lidem ani svou víru. Dobře si totiž vzpomínám, jak mi jako dítěti bylo nepříjemné, když k nám do paneláku chodili agitovat Svědkové Jehovovi. Když se mě tedy na víru někdo zeptá, nedělá mi problém hledat slova a odpovědi. Zároveň ji ale nemám potřebu na potkání ventilovat.
