Proč lidem vadí ekologický aktivismus? A proč jim přijde jako dobrý nápad dělat si legraci z toho, že nám hoří planeta?
Do jisté míry je to způsob, jakým se vyrovnávají s vlastním strachem. Bojí se, že se něco děje špatně, že oni sami za to mohou být částečně zodpovědní, ale sami za sebe s tím těžko něco udělají. Takže jsou zároveň i frustrovaní a hledají viníka, na kterého ta odpovědnost padá - a to jsme my všichni ale zároveň tak nějak nikdo. Lidé se bojí vlastní odpovědnosti a bojí se i následků, které to pro ně může mít. Stále žijeme v systému, který funguje na neobnovitelných zdrojích, a je tím pádem závislý na likvidaci životního prostředí. Představa, že ty zdroje jednou dojdou a nebude za ně náhrada, je pro spoustu z lidí strašidelná. A tak si z toho radši dělají legraci, shazují to a nebo rovnou útočí s tím, že to jsme my, greenfluenceři, kdo je vlastně straší.
A není možné, že jsou tím tématem prostě už jen znudění a unavení?
Jestli společnost něco unavuje, je to extrémní komplexnost celé problematiky a to, že neexistuje nic jako jedna správná odpověď nebo jedno dobré řešení. Nejde to udělat tak, že ze dne na den zrušíme všechna auta, přestaneme létat letadlem a ideálně vyšplháme zpátky na stromy. Všechno je to o hledání zlatého středu, o tom to správně vybalancovat. Jenže pro spoustu lidí je jednodušší vidět svět černobíle. Dobro a zlo a nic mezi tím, tečka.
Kde je ta hranice, od kdy člověk žije ekologicky, od kdy už jako jednotlivec vlastně dělá dost? Představa, že se dá žít ekologicky na 100 % je utopie, to bychom, řečeno s nadsázkou, museli všichni najednou zmizet a nechat přírodu, ať si zbytek vyřeší…
Každý člověk by měl zvážit, co mu dává smysl a co už ne. Když se pak začne snažit nějaké drobnosti měnit třeba jenom sám u sebe, tak najednou uvidí spoustu věcí v širším kontextu, začne se o danou problematiku víc zajímat, přestane mu to být jedno. V ten moment pak třeba může přijít k volbám a volit ty politiky, kteří se ekologií a změnou klimatu zabývají a snaží se nacházet řešení a tak říkajíc "něco s tím udělat." Já vždycky říkám "jestli s tím chcete něco dělat, hlavně jděte volit".
Jak souvisí feminismus, krize mužství a spalovací motory?
K nedávným volbám do Evropského parlamentu skutečně přišel rekordní počet voličů. Spousta z nich však volila takové politiky, kteří naopak vystupují proti klimatu a svou agendu staví na proklamacích typu "neberte nám spalovací motory". Mám na mysli třeba překvapivý úspěch Filipa Turka. Jak si to vysvětlujete?
To podle mě nesouvisí čistě s ekologií, spíš se tím dostáváme k trochu jinému tématu, mému oblíbenému, což jsou muži a feminismus. Vzestup popularity lidí, jako je v Česku Filip Turek nebo ve světě třeba Andrew Tate, je určitě fenomén sám o sobě. Tihle machové, kteří bojují za konzervativní hodnoty, rádi staví svou image na silných prohlášeních, ale přitom nenabízí žádná řešení.
V Turkově volebním programu bylo jen samé "zruším tohle a támhleto", ale nikdy už neřekl, jak to chce udělat. Takže tady za mě určitě hraje roli populismus. Vyhrát volby je totiž rozhodně snazší než pak v tom europarlamentu sedět a pracovat třeba na zlepšení vlakové dopravy v Evropě, což by nám všem skutečně ulehčilo život, zlevnilo náklady na cestování, a ještě by to navíc bylo ekologičtější.
Filipa Turka ale nevolili zdaleka jen voliči populistických stran. Povedlo se mu zacílit i na mladé lidi, kteří se třeba rozhodli jít k volbám do Evropského parlamentu poprvé v životě…
Mám hypotézu, že tohle trochu souvisí s krizí mužství. Turkova hlavní voličská základna byli muži, to šlo vidět i na jeho předvolebních mítincích, téměř vždy to byl sál plný mužů. Díky nebo kvůli feminismu přišli o nějaká privilegia a vyšší postavení ve společnosti, která jim poskytoval patriarchát, takže teď není jasné, co teda to mužství je. Když najednou žena vydělává víc než muž, tak nevědí, na čem mají svoji maskulinitu stavět. A tak se vrací k archetypálním projevům mužství, které lidi jako Turek nabízejí. Mají pocit, že když k nim začnou vzhlížet, zachrání je to. Svoje mužství tak třeba upnou na spalovací motor, který dělá opravdu hodně hlasité zvuky a umožní jim lítat 130kilometrovou rychlostí na obecní cestě mezi poli.
Na druhou stranu nemůže to třeba být prostě jen snaha nějak ventilovat tu frustraci, o které jste už mluvila? Mám tím na mysli, že obyčejným lidem dnes neustále někdo říká, že žijí neekologicky, ale zároveň podle studie Stockholmského enviromentálního institutu z roku 2020 vyprodukovalo 1 procento nejbohatší světové populace 15 až 17 procent celosvětových emisí CO2. Spodních 50 procent populace, což představuje asi 3,5 miliardy lidí, bylo odpovědných za pouhých 7 až 10 procent emisí. Není pak trochu nespravedlivé po těchto lidech chtít, aby něco měnili?
Já si myslím, že i tak je ten apel na člověka jako jednotlivce důležitý. Není to snaha lidem něco vyčítat nebo je shazovat za to, že nedělají dost. Je to o tom je přesvědčit a ukázat jim, proč by měli chtít dělat aspoň trochu. Pro lidi je přirozené, že se chtějí mít co nejlépe, jsme konzumenti a konzum nám vládne, nejsme od přírody příliš altruisté, neumíme si odpírat. Jsme v tomhle trochu zvířátka.
Snaha něco změnit může začít třeba jen u toho, že se zamyslíme, proč se chováme, jak se chováme, proč si nedokážeme upřít něco, co vlastně nepotřebujeme. Je to hodně o lidské psychice ruku v ruce s mentálním rozpoložením a uvědoměním si sama sebe a své pozice ve společnosti. Takže si nemyslím, že je špatně snažit se oslovit i obyčejné lidi. Protože už jen to, že si někdo uvědomí, že ten problém máme, ho pomáhá nějak posunout.
"Nejsem česká Greta."
Co když Vám někdo řekne, že by třeba i rád něco změnil, ale ekologický způsob života je pro něj příliš drahý?
Udržitelnost není primárně o tom pořizovat eko a bio věci, udržitelně se dá žít i zkrátka jen tím, že se budeme co nejdéle snažit používat ty věci, které už máme. To znamená zašít si oblečení, spravit si boty nebo se o to aspoň pokusit, než že ty věci rovnou vyhodíme. Koupit si věci z udržitelného obchodu stojí určitě víc peněz, ale aby byl člověk udržitelný, nemusí tam nakupovat, mezi tím není rovnítko. To samé platí u potravin. Tofu stojí 13 korun za 100 gramů, maso většinou víc.
Považujete se za českou Gretu?
Ne, já nejsem česká Greta, takový dosah určitě nemám. Ona má jinou formu aktivismu, jinou formu protestu a odlišný způsob, jakým na dané téma upozorňuje. Greta mluví výhradně o klimatu, zatímco já se snažím víc vztáhnout k životnímu prostředí a jít cestou osvěty a vzdělávání, což úplně není její doména. Greta posouvá téma klimatické změny na mezinárodní scéně, v čemž měla a pořád má obrovský dosah, takže s ní bych se opravdu nesrovnávala. Možná spadáme do stejné kategorie lidí, kteří se zajímají o životní prostředí, ale máme k dané problematice hodně odlišný přístup.
Hejty ale na sociálních sítích schytáváte obě. Nedemotivuje vás to? A co vás naopak pohání?
Lidé na internetu nemají zábrany. V lepším případě se vám vysmějí, udělají si z vás srandu, v horším jsou to dost kreativní hejty, urážky, útoky na vzhled a tak podobně. Není to jednoduché, ale pro mě je to téma tak moc důležité, že ho i přes to chci vzít do vlastních rukou a odmítám se vzdát. Psali mi už lidé, že třeba díky mně šli studovat environmentální obor, environmentální inženýrství, recyklaci materiálu, environmentální architekturu… A to jsou všechno věci, které se počítají. Třeba se jednou dozvím, že nějaký takový člověk, kterého jsem inspirovala, vyvinul geniální způsob recyklace plastu, že to byl takový efekt motýlích křídel. A tak dál věřím tomu, že moje snaha není úplně marná.
