Kde se v řidiči kamionu vezme odhodlání, aby se začal angažovat za přijetí syrských uprchlíků, založil iniciativu Češi pomáhají a dotáhl to až do Evropského parlamentu?
Miko: Jednu dobu jsem s kamionem hodně jezdil na Blízký východ - do Sýrie, Jordánska nebo Turecka. S místními obyvateli jsem měl skvělé zkušenosti. V Česku byl přitom v důsledku různých dezinformací výraz Arab sprosté slovo a výraz muslim už byl pomalu ekvivalent slova ďábel, což mi vadilo. Taky mi vadilo, že strachu zneužívali politici. Rozhodujícím impulzem pak bylo, když jsem v roce 2017 viděl video z chemického útoku v syrském Idlibu, na kterém byly umírající děti.
Chtělo se jim brečet, ale když se rozplakaly, tak se zároveň začaly dusit. Jeden kluk byl ve věku mého syna a navíc mu byl hodně podobný. Dlouho jsem ty záběry nemohl dostat z hlavy. Byl jsem zrovna v Rotterdamu, moc hezkém městě, které bych si za jiných okolností užil, ale tehdy jsem neměl na nic náladu. Zároveň jsem si sám před lety zkušeností uprchlíka prošel, když jsme s manželkou a dětmi žádali o azyl v Kanadě.
Co vás k pokusu o emigraci přimělo?
Miko: Po otci mám romské kořeny, moje žena je Romka a kolem roku 2009 zrovna vrcholila vlna romské migrace do Kanady. Někteří naši příbuzní tam tehdy odešli, dali nám vědět, jak to v Kanadě funguje, a tak jsme se k nim rozhodli přidat. Hlavně proto, abychom dětem zajistili lepší budoucnost. Chtěli jsme, aby žily ve společnosti, kde se na ně ostatní kvůli jejich romskému původu nebudou dívat skrz prsty. I když jsme se v Kanadě cítili dobře, nakonec jsme tam strávili jen něco přes rok.
Proč jste tam nezůstali?
Miko: Problémem bylo, když nás Kanada začala brát jako obyvatele Evropské unie a přestala nám udělovat azyl. Připouštěli sice, že je česká společnost protiromsky naladěná, ale zároveň argumentovali tím, že můžeme jít do Anglie, Francie nebo Itálie, kde nemusíme žádat o azyl ani pracovní povolení. Mohli bychom se sice u soudu odvolávat, ale to by pak celý proces trval ještě minimálně pět let. Nedávalo mi smysl v Kanadě budovat domov, když hrozilo, že ho třeba budeme muset opustit. Kdyby tam děti zapustily kořeny, těžko by se jim zase odcházelo.
Zároveň jsme hned po příletu do Toronta jako uprchlíci museli odevzdat pasy a dál už jsme se mohli pohybovat jen po Kanadě. Já jsem měl ale v Česku děti z předchozího vztahu, za kterými jsem nemohl cestovat, a kdyby se azylový proces protáhl, nevím, jak dlouho bych je neviděl. Potom jsme to zkoušeli ještě v Anglii, která nám ale nesedla. Byť jsem tam měl dobrou práci, nedovedl jsem si představit, že bych tam žil.
Robine, kdy jste si řekl, že by iniciativu Jaroslava Mika stálo za to zdokumentovat?
Kvapil: Film More Miko má jediný smysl - zaznamenat, proč se Česko rozhodlo syrské sirotky odmítnout, a docílit toho, abychom jim nakonec přece jenom pomohli. Jardův boj za jejich přijetí mi pro tenhle cíl připadal jako nejlepší volba, protože je autentický, přirozený a uvěřitelný. Ještě víc zdůrazňuje neschopnost politiků, kteří nás mají zastupovat. Osobně nepřijetí 50 syrských dětí bez rodičů považuju za největší polistopadové selhání naší země. Pořád ale věřím, že se tu chybu podaří napravit.
Když jste s Jaroslavem Mikem začal natáčet, doufal jste ještě, že se iniciativě Češi pomáhají podaří politiky přesvědčit, a váš dokument tak bude mít šťastný konec?
Kvapil: Ano, nejdřív jsem věřil, že se nám povede natočit happy end. Babišova vláda mě sice postupně přesvědčovala o opaku, ale pořád jsem zůstával naivní. Politici z řad tehdejší opozice, kteří už teď sedí ve vládě, se totiž tiskovek iniciativy Češi pomáhají sami účastnili. Proto jsem si myslel, že když v dalších volbách zvítězí, tak problém vyřeší. Zatím ho bohužel nevyřešili. K uprchlíkům z Ukrajiny se na druhou stranu mezitím zachovali celkem příkladně, pokud tedy pomineme ty romské. Stále tedy doufám, že když na ně prostřednictvím filmu budeme znovu apelovat, tak pomoc syrským dětem nakonec dotáhnou.
Jaroslave, nebylo pro vás zklamáním, když dal ministr vnitra Vít Rakušan po všem vašem úsilí od problému ruce pryč? Ve filmu totiž jednání s politiky vládní koalice působí zpočátku velmi nadějně.
Miko: Schůzka s Vítem Rakušanem, na které štáb nemohl natáčet, nedopadla tak, že děti nepřijmeme. Řekl mi, ať se nejdřív domluvím s dalšími ministry, a když budou s pomocí syrským sirotkům souhlasit, tak ji navrhne na jednání vlády. Argumentoval tím, že chce mít jistotu, že návrh projde. To bylo maximum, co pro to chtěl jako ministr vnitra udělat. Přitom celá věc byla jenom v jeho kompetenci. Proto mě jeho přístup zaráží. S příchodem migrační vlny z Ukrajiny jsem navíc do Česka začal vozit Romy a byl jsem zklamaný, jak se k nim stát zachoval.
Nechal je přespávat na nádraží, nechtěl jim poskytnout azyl a zdůvodňoval to tím, že mohou mít dvojí občanství. U neromských uprchlíků se přitom dvojím občanstvím nikdo nezabýval. I eurokomisařka pro lidská práva Dunja Mijatovićová při nedávné návštěvě Česka odsoudila, že u nás romští uprchlíci čelili diskriminaci. Na to, abych obcházel jednotlivé ministry a přesvědčoval je, že máme pomoct syrským dětem, jsem tak po všech těch zklamáních neměl sílu ani chuť. Z toho pro mě plyne závěr, že když se řidič kamionu, obyčejný člověk, na problém vykašle, tak se situace nikam nepohne.
Přesto se díky iniciativě Češi pomáhají podařilo tisíce syrských dětí přemístit do jiných evropských zemí.
Miko: Ano, požádali jsme řeckou vládu, aby všechny státy Evropské unie vyzvala k jejich přerozdělení. Podařilo se nám rozjet program relokace, do kterého se zapojilo 12 zemí, takže stačilo, aby se do něj Česko přidalo. To se ale nestalo. Andrej Babiš s Janem Hamáčkem naopak byli schopní zpochybňovat, že v řeckých uprchlických táborech nějaké děti bez doprovodu vůbec jsou. Data organizací jako UNICEF nebo UNHCR přitom ukazovala něco úplně jiného.
Loni na podzim k nám nakonec paradoxně několik set syrských dětí přes Slovensko doputovalo. Dobrovolníci z iniciativy Hlavák mi vyprávěli, jak desetiletého Syřana našli v opuštěném vlaku na pražském hlavním nádraží. Volali na OSPOD i na policii, ale nikdo se o to nezajímal. Druhý den proto kluka museli sami dovézt do zařízení pro děti cizinců. I když se k nám děti nakonec dostaly, nechali jsme je převaděčům, kteří si je posbírali na nádražích a vozili do jiných evropských států. Vůbec jsme se nestarali, jestli se na cestě třeba nedostanou do ohrožení.
To zní absurdně.
Kvapil: Na uprchlíky uplatňujeme dvojí metr. Posuzujeme je podle barvy pleti. Zatímco bílým uprchlíkům z Ukrajiny jsme příkladně pomohli, o snědé děti ze Sýrie jsme se postarat nedokázali. Právě proto je důležité Jardovu iniciativu dotáhnout do zdárného konce. Pro mě jako českého občana je nepřijatelné, aby stát k lidem s odlišnou barvou pleti přistupoval jinak než k bílé většině. Pokud tuhle křivdu nenapravíme, nebude se nám tu dobře žít.
Miko: S tím souhlasím, zároveň bych ale zdůraznil, že musíme přihlížet hlavně k zájmům samotných dětí. V Řecku je momentálně 144 dětí bez doprovodu ve věku pět až 18 let, které už na Česko mají vazbu. Češi jim přes neziskovou organizaci přispívají na studium a zdravotní péči. I Vít Rakušan paradoxně jedno z dětí sponzoruje. V takových případech mi dává smysl, abychom dětem poskytli azyl v Česku. U dětí, které na Česko zatím vazbu nemají a dostaly by možnost odejít do západní Evropy, bych byl ale spíš pro to, aby je přijali v zahraničí. V zemích, kde se na ně lidé nebudou dívat skrz prsty.
V dokumentu diskutujete s dnes již zesnulým komunistickým europoslancem Jaromírem Kohlíčkem, který syrské sirotky označoval za budoucí teroristy. Dokážete pro lidi s podobnými názory najít pochopení?
Miko: Chápu lidi, kteří ze syrských uprchlíků měli obavy. Pokud člověk v životě neviděl muslima a z internetu se na něj valí dezinformace, tak se logicky bojí. Strach z jinakosti je přirozený. Pro politiky, kteří dobře vědí, že je všechno jinak, a přesto se snaží strachu využít, ale porozumění nemám. Okamura a jemu podobní se chovají stejně jako šmejdi, kteří lidem vnucují hrnce a jiné nesmysly. Dělají z uprchlíků větší hrozbu, než jsou, aby davům mohli slíbit, že je zachrání, a získali tak politické body.
Film vás ale zachycuje i v pořadu Máte slovo, kde jste musel čelit názorovým oponentům z řad běžných občanů. Jak náročné pro vás bylo s nimi mluvit a snažit se o vzájemný smír, i když vám jejich postoje připadaly rasistické?
Miko: Těžké. Pořadu Máte slovo jsem se účastnil několikrát, ale podobné debaty jsem zažíval a nadále zažívám i jinde. Snažím se rozlišovat, jestli za extrémními názory stojí jenom strach a hloupost, nebo jestli jde o čirou nenávist. Pokud z člověka necítím nenávist, tak se s ním vždycky diskutovat snažím, i když je to někdy jako házet hrách na zeď. Žijeme v době, kdy se dezinformace vyrábí natolik sofistikovaně, že lidem mohou dávat dokonalý smysl. K tomu se přidává vlastní frustrace. Často jsou to lidé v dluhových pastích, kteří nemají pocit, že jim pád komunismu přinesl tu slibovanou svobodu. Pokud se mácháte v exekucích, tak je vám jedno, že už tady přes 30 let nemáme vládu jedné strany.
Tohle všechno dovedu pochopit. Proto ani na svém facebookovém profilu nikoho neblokuju. Umlčovat lidi s opačným názorem je to nejhorší, co můžeme udělat. Pak totiž zůstaneme každý na svém ostrůvku. Když ale někdo hlásá, že cikáni patří do plynu, tak už to pro mě není názor. Někdo tomu říká svoboda slova, ale jak pravil klasik, moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda toho druhého.
S nenávistnými reakcemi jste se kvůli své angažovanosti setkával často. Dokument uzavírá scéna, ve které si z auta smýváte nápis "chcípni". Jak moc se vás útoky odpůrců dotýkaly?
Miko: Na autě jsem měl taky nápis "vlastizrádce", který se do filmu nedostal. Nejintenzivněji jsem vlnu nenávisti zažíval, když jsme s manželkou před čtyřmi lety ještě bydleli ve Vlašimi. Stačilo, když jsem šel do některé z místních restaurací - kromě té romské - a už mě tam chtěli pomalu lynčovat. Přitom jsem v tom městě žil od šesti let a měl jsem tam spoustu přátel. Nebyla to ale jen nenávist, kterou bych mohl po chvíli vypustit z hlavy. Narušilo mi to i vztah se ženou. Lidé na ni přes ulici pokřikovali nebo nám do schránky házeli dopisy s výhrůžkami, že pověsí naše děti. Manželka mi tak pochopitelně začala vyčítat, že svým aktivismem ohrožuju rodinu, a chtěla, abych toho nechal.
Iniciativa Češi pomáhají už ale tehdy byla v takovém stádiu, že jsem ji jen tak opustit nemohl. Cítil jsem za ni zodpovědnost a taky nerad od něčeho odskakuju, aniž bych to dotáhl do cíle. Můj boj za pomoc jiným dětem tak postupně vedl až k tomu, že jsem rozbil vlastní rodinu. Žena ode mě totiž odešla a rok jsem žil se svým desetiletým synem sám. Nakonec se ke mně sice vrátila, ale prožili jsme si dost těžké období.
V dokumentu mě zaujala taky scéna, v níž se vlašimské Romy snažíte přesvědčit, aby šli k volbám a hlasovali pro strany, které se k uprchlíkům stavějí vstřícně. I když jsou notoričtí nevoliči, nakonec k urnám dorazí v poměrně hojném počtu. Proto si říkám, jestli Romové politiku neignorují hlavně z toho důvodu, že s nimi o ní málokdo mluví.
Miko: Je to začarovaný kruh. Pokud Romové nezačnou ve velkém chodit k volbám, tak politici nebudou usilovat o jejich hlasy. Aby se kandidáti o jejich problémy zajímali, musí v romské menšině vidět volební potenciál. Problém je, že Romové majoritě zcela oprávněně nedůvěřují a mají pocit, že by svou účastí ve volbách nic nezměnili. Říkají si, že ať vyhraje kdokoli, Romové na tom pořád budou stejně špatně. Když půjdou do obchodu, budou je hned podezírat, jestli nekradou. Když si budou po telefonu shánět práci, tak jim řeknou, ať přijdou, ale za čtvrt hodiny jim při osobním pohovoru oznámí, že už místo dali někomu jinému. Mojí ženě se to stalo několikrát.
Vidíte z toho bludného kruhu nějakou cestu ven?
Miko: Jediným řešením podle mě je, aby se o věci veřejné začala více zajímat romská elita. Úspěšní, vzdělání Romové musí pochopit, že se na ně většinová společnost bude vždycky dívat stejnou optikou jako na nejchudší Romy. Proto by mělo být v jejich zájmu pozvednout celou romskou menšinu, ne se od ní distancovat a říkat, že oni sami k sociálně vyloučeným nepatří. Měli by za druhé Romy převzít zodpovědnost a zapojit se aktivně do politiky.
Zakládat romskou politickou stranu nemá význam, to může fungovat maximálně na komunální úrovni. Mnohem větší smysl dává, aby se romští politici objevovali na kandidátkách majoritních stran. Velké strany si tak získají romské voliče, a když se Romové díky tomu budou dostávat třeba až do parlamentu, majorita vůči nim bude postupně ztrácet předsudky. Je to dlouhodobý proces, ale musíme s ním začít.
