Během pandemie koronaviru se lidé často zdráhali chodit na lékařská vyšetření ze strachu, aby se covidem nenakazili. Nemocnice i ordinace praktických lékařů zároveň bojovaly s kapacitami. Jak se to odrazilo na léčbě a prevenci onkologických onemocnění?
Před časem jsme v rámci našeho spolku dělali průzkum mezi více než 350 onkologickými pacienty a ptali jsme se jich, jestli se v době covidu změnila dostupnost léčby. Jejich odpovědi potvrdily, že léčba onkologických onemocnění nebyla během první ani druhé vlny koronaviru přerušena. Pandemie koronaviru se na druhou stranu negativně podepsala na oblasti prevence. Snížila se ochota lidí docházet na onkologická vyšetření, lékaři čelili přehlcení, a když se teď situace vrací do normálu, objevuje se mnoho případů, u nichž nádory nebyly zachyceny včas a rozvinuly se do pokročilého stadia.
Jak se bez ohledu na období pandemie v posledních letech proměnily postoje Čechů k prevenci nádorových onemocnění?
Přestože se v Česku nepochybně zvýšilo povědomí o rizikových faktorech, které k onemocněním přispívají, mnoho lidí se tématu rakoviny stále vyhýbá. Převládá strach, aby se jich náhodou netýkala, a tak o ní raději nechtějí nic slyšet. Podle statistik přitom onkologické onemocnění postihne každého třetího občana, takže bychom ho měli brát jako reálnou hrozbu. Pojišťovny se proto například snaží posílat ženám pozvánky na mamografická vyšetření rakoviny prsu, jenomže se ukazuje, že na nemalou část populace nezabírají. Lidé často vědí, že by na pravidelná preventivní vyšetření chodit měli, ale příliš se podle toho nechovají, protože mají tendenci nepříjemné záležitosti odkládat.
Jak tedy s veřejností o důležitosti prevence komunikovat, aby to přineslo zamýšlený dopad?
Zaujala mě například informační kampaň STK pro chlapy badmintonisty Petra Koukala, kterému v pouhých čtyřiadvaceti letech diagnostikovali rakovinu varlete. Když mluví o důležitosti prevence, používá příměr z běžného života, který může být pro řadu mužů srozumitelný. Říká, že stejně jako se člověk stará o svoje auto, které bere na garanční prohlídky, dává ho do servisu nebo mu vyměňuje olej, měl by přirozeně pečovat i o svoje tělo. Když si ho totiž nenecháte pravidelně zkontrolovat, můžete příliš pozdě zjistit, že nefunguje. U žen by se namísto auta nabízelo použít třeba přirovnání k zahradě.
Problém ale je, že na kampaně, které by lidi přesvědčovaly, že se mají nechávat vyšetřit, není dostatek peněz. Přitom bychom v případě jejich úspěchu mohli ušetřit za samotnou léčbu. Komunikace s veřejností je v tomto ohledu velmi důležitá, a proto se v rámci spolku Hlas onkologických pacientů snažíme docílit toho, aby se o onkologických onemocněních ve společnosti mluvilo. V dnešní době už totiž rakovina nemusí nutně být předpokojem krematoria. Díky moderní léčbě, která je šitá na míru podle molekulárního rozboru daného nádoru, se z ní mnohdy stává chronická nemoc, stejně jako se chronickou nemocí postupně stala cukrovka.
Znamená to, že se i v Česku možnosti léčby posunuly natolik, že případný nádorový nález pacienti automaticky nemusí brát jako beznadějnou diagnózu?
Záleží pochopitelně na typu nádoru, protože některé z nich zůstávají nadále mimořádnou hrozbou. Obecně ale léčba skutečně zaznamenala obrovský posun. V současnosti to funguje tak, že lékaři provedou biopsii z nádoru, rozeberou ho až na jednotlivé molekuly a na základě analýzy nasadí konkrétní léčbu. Medicína už nevyužívá plošně jeden lék na rakovinu prsu a jiný zase na rakovinu plic. Přihlíží naopak ke konkrétnímu typu nádoru a podle toho nastaví léčbu, která funguje nejlíp a která může být stejná pro rakovinu prsu i rakovinu plic. Zároveň existuje výzkum na jednotlivé genetické mutace nádorových onemocnění, a při nasazování léčby se tedy zohledňuje i genom konkrétního pacienta. V některých případech se pak podaří nádor dostat pod kontrolu, což znamená, že pacient sice není zcela vyléčený, ale nádor se mu například zmenší, nebo se nějakým způsobem vyruší, takže s ním může dál žít.
Dotek, který pomáhá
Osvětová kampaň se snaží zvýšit povědomí široké veřejnosti o onkologických onemocněních. Lidé se díky ní v průběhu června dovědí o nových možnostech a dostupnosti léčby, potřebách pacientů i způsobech, jak jim společnost může pomoct.
Do kampaně se zapojují přední čeští onkologové v čele s Janou Prausovou a Jindřichem Fínkem, na setkáních promluví pacientské organizace sdružené ve spolku Hlas onkologických pacientů vedeném Petrou Adámkovou.
V Česku se v rámci kampaně uskuteční tato setkání s médii a veřejností:
- Plzeň, 8. 6., 10:00 OC Olympia
- Ostrava, 15. 6., 10:00 NC Forum Nová Karolina
- Brno, 22. 6., 10:00 OC Olympia
Čím kromě preventivních kampaní spolek Hlas onkologických pacientů přispívá k tomu, aby péče o lidi s rakovinou byla v Česku ještě kvalitnější?
Pacientům, u nichž se nádorové onemocnění objeví, často chybí průvodce, který by jim kromě samotné léčby zprostředkoval i možnosti sociální podpory nebo psychologické pomoci. Hlas onkologických pacientů usiluje o to, aby se takovým průvodcem stal. Jde nám o to, aby i doposud zdraví lidé věděli, že se v případě výskytu diagnózy mohou obrátit na pacientské organizace, které nestojí jen na tom, že se nemocní sejdou u kávy a vyměňují si zkušenosti. Takový přístup pochopitelně není všem blízký, ale lidé díky nám mohou získat informace, ke kterým by se třeba sami nedostali. Ve chvíli, kdy onemocní, totiž musí vedle samotné léčby řešit, jak budou dále fungovat ve svém zaměstnání nebo jak na novou situaci připraví svou rodinu, která se ocitá ve velkém stresu. Je tedy důležité, aby jim někdo poskytl komplexní poradenství, jak tohle všechno zkoordinovat.
Jak dostupná je nyní v Česku paliativní péče, která se pacientům s vážnými diagnózami snaží zajistit co nejvyšší kvalitu života?
Přestože je rozšíření této péče součástí Národního onkologického programu a při Všeobecné fakultní nemocnici v Praze už například vznikla Klinika paliativní medicíny, obecně v Česku zůstává paliativců pořád málo. Většina lidí si navíc paliativu spojuje jenom s péčí o pacienty, kterým už zvoní umíráček, přestože ve skutečnosti může být poskytovaná už v počátečním stadiu vážnější diagnózy. Zahrnuje veškerou psychologickou podporu nemocných i jejich rodin, celý proces smiřování s diagnózou, takže bychom o ní měli mluvit i daleko dříve než jen ve chvíli, kdy léčba nezabírá nebo neexistuje.
V současnosti to v Česku funguje tak, že pokud má pacient o paliativce zájem, musí si ho sám najít, protože paliativní péče stále není standardní součástí léčby. Sama se věnuju především ženám s rakovinou prsu, vaječníků nebo děložního čípku, které při nálezu metastáz docházejí třeba jednou měsíčně na ambulantní léčbu. Většinu času ale v nemocnici nejsou a přitom by si i v tomto mezidobí potřebovaly o své nemoci s někým promluvit a mít k dispozici nějakou psychologickou podporu.
Paliativní péče v širším slova smyslu může sloužit i takovým pacientkám. Nemusíme ji omezovat jen na případy, kdy lidé dožívají v hospicích, protože ji stejně tak může využít i člověk s nádorovým onemocněním, který stále chodí do práce, ale potřebuje například předepsat antidepresiva. Život s rakovinou totiž přináší obrovský nápor na psychiku i proto, že pacienti neví, kolik času před sebou ještě mají, a měli by jim s tím pomáhat odborníci. Právě v této oblasti vidím největší mezeru.
Česko bylo donedávna zemí s nejvyšším výskytem rakoviny tlustého střeva a konečníku, a přestože jsme se tohoto smutného prvenství v posledních letech zbavili, nadále na tom z hlediska počtu onkologických pacientů nejsme v mezinárodním srovnání nejlépe. Čím si to vysvětlujete?
Myslím, že to může souviset s názorem, který přetrvává zejména mezi staršími věkovými skupinami, u nichž se onkologická onemocnění vyskytují nejčastěji. Mnoho lidí si říká, že na něco se umřít musí, nechce se jim měnit svoje stravovací návyky ani dbát na dostatek pohybu.
Nesmíme zapomenout na pozitivní vztah Čechů k alkoholu, který taky patří mezi karcinogeny.
Ano, samozřejmě. Starší generace si často nepřipouští zodpovědnost za vlastní zdraví, říká si, že když přijde zdravotní problém, tak zajde za doktorem, aby s tím něco udělal, ale pak si bude dál žít stejně, jak byla zvyklá. Teprve až se člověka nebo jeho blízkých nějaká vážnější diagnóza dotkne, začne si třeba připouštět, že se svým tělem něco dělá špatně a nestará se o něj, jak by měl. Musíme si uvědomit, že lékaři nám sice mohou pomáhat naše zdravotní problémy řešit, ale prevenci nepředepíšou, ta je záležitostí našeho životního stylu. Proto bychom měli přemýšlet třeba o tom, čím svoje tělo zásobujeme, stejně jako uvažujeme nad tím, co lijeme do svého auta.
