Zvony a sochy odléváte již třicet let. Kde jste se naučil řemeslu?
Děláme všechno, kromě odlévání zvonů a soch je i restaurujeme, řešíme elektrifikaci a softwary. Většinou se učíme sami a sem tam obhlížíme i konkurenci. Já mám hutnickou školu, slévání jsem dělal třicet let. Ale technologii jsem se učil sám postupně. Výzkumem, sem tam jsem si něco přečetl, něco viděl v televizi viděl a tak dále. Ale učíme se pořád. Kdybych řekl, že všechno vím, tak to není pravda.
Před nedávnem jste dokončili a poslali do Vatikánu zvon pro papeže. Jak probíhala jeho výroba?
Zakázku jsme dostali úplnou náhodou díky synovi a výroba trvala zhruba tři měsíce. Začalo to návrhem akademické malířky, který jsme poslali na schválení, protože jsme nevěděli, co na zvonu může nebo nemůže být. Pak jsme pokračovali výpočtem tóniny a vytvořením formy. Vyrobili jsme šablonu, jádro zvonu a vnějšek zvonu z hlíny, čili model toho, jak bude vypadat. Model se natřel voskem, dali se na něj písmenka, reliéfy, zkrátka to, co na něm mělo být.
Jakmile vznikla přesná kopie zvonu, vyrobila se další vrstva, a to ta poslední a nejdůležitější. Ta se pak sušila při 700 stupních Celsia po dobu osmi hodin, protože vosk se musí sušit pomalu. Po vysušení se forma rozebrala, falešný zvon se vybral, vyčistil se, nastříkal se a připravil na odlití. Samotné odlití zvonu pak trvalo pár sekund. Tenhle zvon je dělán typickým starým stylem odlévání, starou technologií. Myslím si, že se málokterému zvonaři poštěstí vyrobit zvon pro papeže.
Kromě toho, že byl zvon určen papežovi, má ještě jednu speciální vlastnost. Při jeho výrobě jste použili i české pivo. Přidáváte jej do svých výrobků běžně?
Pivo používáme proto, že je v něm škrob, proto se dobře přilepí na formu a nepuká. Děláme z něj takovou šlichtu, kterou se zvony a sochy natírají. Poslední vrstva musí být krásná, jemňoučká a nesmí pukat. Škrob se navíc dobře suší.
Proč jste se rozhodli ozdobit zvon motivem baziliky svatého Petra?
Původně jsme nevěděli, co na zvon dát, aby se Svatému otci líbil. Měli jsme pět návrhů od akademické malířky, se kterou už dlouho spolupracujeme, a jeden z nich byl jeho portrét. Ale dobře, že jsme ho nakonec neudělali, protože jsme se pak dozvěděli, že to nemá rád. V Itálii měla být na minci jeho podobizna a on to odmítl. Takže štěstí, že jsme portrét na zvon nedali, protože to by byl průšvih.
Je zakázka plzeňského pivovaru vaše první zahraniční, nebo posíláte zvony běžně i mimo Slovensko?
Zvony posíláme všude po Slovensku, odlévali jsme třeba zvonkohru v Košicích. Spravovali šest zvonů v katedrále v Žilině… Každá země má svého zvonaře, odborníka. Na Slovensku jsme to my, ale nemáme nic vyhráno, dneska je svět otevřený, každý si může objednat cokoliv odkudkoliv. Nejdál jsme náš zvon posílali do Kanady, objednali si jej nějací česko-slovenští soukromníci.
Zvony a sochy také opravujete a zachraňujete. Co nejčastěji napravujete?
Přijde na to. Stane se, že předěláváme celý zvon nanovo, od šroubku, protože na něj sto let nesáhla odborná ruka. Když se udělá nějaký neodborný zásah, třeba když má zvon těžké srdce, pukne a je to velký problém.
Vzpomenete si na nějakou zajímavost, kterou jste jako zvonař udělal?
Na náměstí v Košicích jsem kdysi naživo odléval zvon. Žena mi říkala: "Ty jsi blázen". A já: "Ne, ne, jedu ho odlít". Tak jsme si všechno přivezli, na náměstí postavili pec, roztavili kov a odlili zvon. Z technické univerzity za mnou ten den přišel ředitel a řekl mi: "Pane Trvalec, když to neroztavíte, to bude taková hanba. Před dvěma lety se tady opilí z technické univerzity snažili něco odlít a nepovedlo se jim to." Ale nám nakonec všechno vyšlo a zvon v Košicích zůstal.
