Rozhovor - O knize Do temnoty, která je nabitá osobními emocemi, hovoří voják Pavel Stehlík (29) klidně, vyrovnaně a skoro bez emocí. "Když jsem se vrátil z Afghánistánu, kde jsem byl často dost na dně, a myslel jsem, že už bude všechno v pohodě, že se nebudu lekat každého bouchnutí dveřmi. Zjistil jsem, že jde být ještě hlouběji než na dně."
Měsíc po návratu z mise nemohl vstát z postele, nemohl hnout hlavou. Lékaři mu zjistili rakovinu kostí a nádor na krční páteři. "Ale všechno dobře dopadlo, dostal jsem druhou šanci," říká voják.
Aktuálně.cz: Co se ve vás dělo, když jste se při sepisování knihy musel znovu probrat traumatizujícími zážitky z Afghánistánu? Bylo to spíše jitření starých ran, nebo naopak "očistný" proces?
Pavel Stehlík: Psaní knihy pro mě bylo obojím. Člověk má vždycky na výběr, jak se na věci bude dívat. První možností je, že se nechá tím vším, co zažil a prožil, dohnat a semlít na prach. Bude to v sobě dusit až do okamžiku, kdy to zničí i jeho samotného. Druhou variantou je, že se člověk snaží vnitřně srovnat s tím, co bylo, a prostě to hecne.
A.cz: V jakém smyslu?
Něco v tom smyslu "co mě nezabije, to mě posílí". Při psaní jsem všechno znovu retrospektivně prožíval. Otevřel jsem svoji osobní Pandořinu skříňku. Ale protože jsem zastáncem druhé varianty, myslím, že mi psaní knihy jen a jen prospělo.
A.cz: Jak lze psychicky zvládat tuto nekonvenční válku v Afghánistánu? Jsou vůbec chvíle, kdy může člověk "vypnout" svou pozornost?
Záleží na každém jedinci. Někdo se s tím pere lépe, někdo hůře. Každopádně když sloužíte jako voják, očekává se od vás, že tohle zvládnete. Koneckonců od toho tu jsme. Pozornost člověk ve válce nevypne nikdy. Vždycky tam podprahově musí být, zachraňuje totiž život. Plnění úkolů a patroly vyžadují enormní soustředění. Voják v něm nesmí polevit ani na okamžik. I v relativním bezpečí základny může při relaxu u odpočinkového filmu přiletět tálibánská raketa.
A.cz: Když jste navštěvoval afghánské vesničany, naučil jste se rozlišovat, kdo je skutečně "poctivý" vesničan a od koho by mohlo hrozit nebezpečí?
Z reakcí místních lidí se nechalo vyčíst ledasco. Pokud s námi normálně komunikovali, nebáli se a například dovolili svým dětem motat se kolem nás nebo ke mně chodili na ošetření, bylo vše v pořádku. Odhadnout nebezpečí není snadné. Zkušený voják počítá dopředu s několika variantami, včetně té nejhorší možné. Vyhodnotit lze pouze riziko. A přesně do toho spadalo chování vesničanů. Největším pomocníkem v těchto situacích byly nejenom zkušenosti, ale i zdravý selský rozum.
A.cz: Na tiskové konferenci před vydáním knihy jste zmínil zdánlivě banální detail – vaše setkání s afghánskými dětmi, které byly vděčné i za malinké kousky čokolády. Co dělá tato stránka války s vojákem připraveným na válečnou "vřavu" a boj?
I voják, který je cvičen a připravován na nasazení do válečného konfliktu, byl někdy dítětem, nebo děti dokonce sám má. Děti jsou na celém světě stejné: čisté a nevinné. A tak se na ně všichni díváme. Ve mně osobně to vyvolalo škálu pocitů, o kterých jsem jako mladý kluk do té doby moc nepřemýšlel. Tyhle momenty člověka posouvají dál. Od kluka k chlapovi.
A.cz: Krátce po návratu z Afghánistánu vám byla diagnostikována rakovina. Kdy jste se bál více o život – na bojišti, nebo v nemocnici? A jaký z těchto stresů vám jde zvládat lépe?
Byť to bude znít nelogicky, dovolím si špetku oxymoronského protipólu: více jsem se bál v Afghánistánu a myslím, že se mi s tamějším stresem pralo lépe. Je to z jednoho prostého důvodu. V Afghánistánu, ve válce, jsem mohl alespoň něco ovlivnit. Doma, s nemocí, jsem se dostal do maelströmu. Poe to popsal moc hezky, tu bezmoc.
Na svět se dívám jinýma očima. Co je v nich napsaný, si každý může přečíst sám. Od jistého okamžiku se ve svém životě řídím následujícími dvěma slovy: Carpe diem.
A.cz: Jste znovu v řadách armády. Za jak dlouho se vám podařilo uzdravit?
Uniformu jsem nikdy nesvléknul. A to ani pomyslně, když jsem se deset měsíců rval o život. Na nemocničních postelích a lehátkách bylo vždy napsáno: "rotný Pavel Stehlík, voják z povolání". Armáda a smysl pro ni mi dodávaly sílu vést svůj boj s nemocí. A protože mě v nemocnici opustila moje dlouholetá přítelkyně, měl jsem díky armádě pro co bojovat. Mohl jsem se tak rvát o svoji budoucnost, která měla tvar a formu. Byl jsem voják. Jsem voják. A budu voják.
A.cz: Máte nějaká zdravotní omezení?
Můj život není "špatnej" nebo "horší". Je prostě "jinej". A tak to je a bude.
Máte rádi Aktuálně.cz?
Hlasujte pro nás v internetové anketě Křišťálová Lupa 2015 v kategorii Zpravodajství. Za každý Váš hlas děkujeme!
A.cz: Jste tedy zpět? Poletíte znovu třeba do Afghánistánu?
Vzhledem k tomu, že sloužím u Společného operačního centra Ministerstva obrany na Generálním štábu Armády České republiky, které má na starost všechny jednotky vyslané do zahraničních operací, lítám do Afghánistánu i na jiná místa v zahraničí poměrně často. Jsou to krátké pracovní cesty.
A.cz: Jste po prožitých strázních ve válce a v nemocnici jiným člověkem?
Díky tomu, co jsem prožil a zažil, se na svět dívám jinýma očima. Co je v nich napsaný, si každý může přečíst sám. Od jistého okamžiku se ve svém životě řídím následujícími dvěma slovy: Carpe diem.
