Zlato se spolu s dalšími kovy těžilo v okolí Zlatých Hor už ve středověku. O náročném životě uvnitř temných štol vypráví nedaleká Poštovní štola, kterou jsme nedávno navštívili. Abychom se však podívali na to, jak se v minulosti vytěžená ruda zpracovávala, musíme se vydat do Údolí ztracených štol, které leží asi dva kilometry západně.
Na břehu říčky Olešnice podle dobových nákresů stojí dva zlatorudné mlýny. Právě do těchto budov se svážela vytěžená hornina, aby se tu před rýžováním a tavením nadrtila.
První budově se říkalo drtírna. Vodní náhon z blízkého potoka dopadá na lopatky mlýnského kola, které uvnitř pohání takzvaná kopyta. Na dlouhé hřídeli jsou ve čtyřech řadách umístěné dřevěné tyče, které mechanickým pohybem nadzvedávají přibližně do půlmetrové výšky stejný počet železných kladiv - kopyt - a ta za hlasitého dopadu drtí surovou rudu na malé částečky.
Muži, kteří tu v minulosti pracovali, si už prošli těžbou rudy ve štolách. Práce na mlýně byla sice o poznání snazší, nikoliv však zcela bez rizika. Vedle hlasitých ran, kvůli nimž mohl dělník přijít o sluch, byl nebezpečný i prach, který při drcení poletoval vzduchem a postupně se usazoval na plicích. Na druhou stranu byli dělníci v mlýnech placeni o něco lépe než horníci v podzemních štolách. Když bylo namleto, dělník otevřel hrazdu a nadrcenou rudu prosel do koleček přes jemné síto. Co neprošlo, znovu nadrtila kopyta.
Mezitím dělník náklad přesunul po lávce do níže postavené budovy, mlynárny, kde už čekal jeho kolega. Nadrcenou rudu vysypal do dřevěného trychtýře mezi dva mlýnské kameny, opět poháněné vodním kolem zvenčí. Už tak malé částečky se namlely téměř na prach, který se znovu prosel do přistavených koleček. Stejně jako v předchozí budově i zde poletovalo tolik prachových částic, že dělník sotva viděl před sebe. Během mletí navíc nemohl ani otevřít vrata, jinak by prach s rudou odvál vítr. Dělníci se snažili chránit své dýchací cesty alespoň mokrými šátky, přesto se vlivem náročné práce nedožívali více než 35 let.
Namletý prach se už mohl rýžovat v blízkém potoce či nádržích. Čistá ruda se následně roztavila v peci, jejíž budova stojí na opačné straně protékající Olešnice, přímo naproti zlatorudným mlýnům. Jak nám vysvětluje průvodce, práce u tavírny byla téměř za trest, neboť do rozžhavené pece se přilévala i rtuť, která oddělovala pravé zlato a pyrit, lidově známý jako kočičí zlato. Když se jedovatá látka vypařovala, otrávila i nebohého dělníka.
My si pochopitelně vyzkoušíme bezpečnou část zpracování rudy, do rukou bereme kovovou pánev na rýžování. Laikům trvá dlouho, než se točivý pohyb naučí, a ještě déle pak, než jim v pánvi zůstanou částečky zlaté rudy, takzvané zlatěnky. Rýžování zlata sem ale neláká zdaleka jen laickou veřejnost. V místním zlatokopeckém skanzenu se pravidelně pořádají soutěže v rýžování. Milimetrové zlatěnky do nádoby s pískem, odkud následně soutěžící nabírá hmotu k rýžování, umisťuje komisař, a jako jediný taky zná jejich přesný počet. Zbylé zlato, které se během utkání nepodaří z písku vyrýžovat, se nevyhazuje. Namísto toho se nasype do nádrže vedle zlatorudných mlýnů, kde si techniku mohou vyzkoušet návštěvníci.
Nedaleko mlýnů je i hornická osada s replikou dřevěného hornického srubu, který byl součástí těchto uzavřených středověkých komplexů. Zlatohorský srub je rozdělený na hospodářskou a obytnou část, obě detailně vybavené. Před budovou je pak i takzvaný pivní zvon. Ten když v minulosti odbil desátou hodinu večerní, přestal hostinský horníkům nalévat pivo a oni museli jít spát, aby byli odpočatí a mohli jít následující den pracovat do štol.
Na rozdíl od horníků si pořádný spánek aktuálně nemohou dopřát členové organizačního týmu, který už rok připravuje Zlaté Hory na mistrovství světa v rýžování zlata. Do Údolí ztracených štol se tak po 14 letech od posledního mistrovství sjedou zlatokopové z více než dvacítky zemí, aby zde od 19. do 24. srpna připomněli zlaté časy jesenických hor.
